PADESÁTNÍK
Z ROKU 2010.
Dnes je 28.12.2007,
a právě jsem se rozhodl psát, váhání bylo dlouhé a nyní
padlo mé rozhodnutí……
Tento
román je trochu sci-fi a trochu voní životem, je to náhrdelník
z perel a každá perla, černá nebo bílá je ztrátou, či
nálezem, je to putování časem a uznáním dílu Jacka Londona –
Tulák po hvězdách, které se mě hluboce dotklo (zatím jsem o tom
nikdy nikomu neřekl), a i když už to je dlouhých (nebo krátkých
třicet let) co mi náhoda tuto knížku podstrčila, vzdávám jí
dnes hold a píši…Píši své vyznání ke svobodě a nesvobodě…
K životu a neživotu….
Je
pár minut po půlnoci , první den roku 2014, právě končím
poslední řádky „Padesátníka z roku 2010“ a jdu si se
svými nejbližšími připít, u půlnočního přípitku jsem zase
chyběl, mé srdce chtělo a má mysl mě nabádala (jak dítě a
žena - srdce je dětinské a žena vždycky ví co chce) mé chybění
bylo mým přáním dokončit, jen ty poslední řádky…
Kapitola
první – ortodoxní mládí.
Právě
zvonilo, první zvonění třetího ročníku gymplu…Zase spořádaně
sedíme v lavicích, tak jako minulý rok, nikdo si nikam
nepřesednul, je vidět, že všichni vyhovují všem, jak dokonalá
idylka…Tři řady lavic po dvou, celkem nás je skoro čtyřicet,
někteří už odpadli, co se dá dělat, třeba umí něco jiného
než jen sedět a naslouchat a papouškovat a poslouchat. Jsme
sehraný tým a našim soupeřem je každý z profesorů, jsme
sehraní, ale jenom, když jde o profesorský sbor. Ve skutečnosti
zde v uvozovkách válčí dvě skupiny, tzv. „Bratrstvo
kočičí pracky“ a „Šípáci“, každý z nás zná
Foglara…No a pak je tu ten střed, který nepatří nikam,
spolužáci bez názoru, kteří jdou vždycky tam, a za těma, kdo
zrovna vítězí, no vítězí je možná silné slovo, snad
momentální převaha. „Bratrstvo kočičí pracky“ je upřímné
a holduje pivu, kartám, všelijakým vylomeninám a uznávají
kamarádství, „Šípáci“ jsou také upřímní, a neholdují
pivu a alkoholu, ani kartám, chodí do přírody a také uznávají
kamarádství, no a ta poslední skupina mých spolužáků a
největší, jsou bez názoru. Ale když jde o zásadní věci proti
profesorskému sboru, pak vždycky dojde ke shodě mezi „Bratrstvem
kočičí pracky“ a mezi „Šípáky“, no a těm bez názoru
nezbývá, než se přidat.
Je
poslední den třetího gympláckého roku. Nikdo nevypadnul, jen
odchází jedna „Šípačka“. Vrací se s rodiči do
Makedonie. Bude mi chybět, ne proto, že jsem „Šípák“ ale
proto, že to je mé dvojče, ne pokrevní, ale datem narození , a
vůbec, má stejné myšlení jako já, že by ta numerologie
fungovala? Tomu nevěřím! No, jak jsem zjistil, bude chybět i
spolužákům z „Bratrstva kočičí pracky“ a dokonce i
spolužákům ze střední vrstvy…no jo no….To je prostě život!
Chystáme
se k maturitě. Profesoři již dopředu upozorňují, že to
nebude sranda, že budou přísní, bodejť by ne na třídu, která
jim skutečně dala zabrat. Co se týče mé osoby, bojuji
s češtinářem, jo, jo…Byl jsem drzý a vyzývavý. Jenom si
z toho zkoušení pamatuji a pleskanci suší lítali kolem uší,
a to mi napovídala skoro celá třída, jenom ho nemám zrovna moc
v lásce, nějaký Červenka…toho fakt nemusím. Tak jsem
dostal čtverku z češtiny na pololetí, dobrý start
k maturitě…Měl jsem jedinou známku, a to z výkladu…vliv
VŘSR na utváření českého státu…No, to téma mi hodně
smrdělo a vypořádal jsem se s nim po svém, tak proto ta
známka.
Dnes
vyhlásil Červenka gympláckou soutěž v psaní veršů..jo,
jo, to je život, mám chuť se přihlásit, ale co to je verš?
Nevím co to je verš, ale za to vím, co to je pomsta! Tak dnešní
den čtu verše a zkoumám jejich rytmus a zjišťuji, že to je jak
hudba. To prostě musí sedět, žádná arytmie, buď je to verš,
nebo próza…No protože je mi o rok víc než většině spolužáků
a právě čistím boty špinavé z toulky lesem, přemýšlím
nad svým prvním veršem…
A
napsal jsem Bodlák…
Dnes
slavím sám svých devatenáct let,
přinesl
jsem si bodlák z hor…
tahle
krása nechutná jak med
a
není to zrovna sladké kytky vzor
Že
nevoní jak růže,
něžnost
nikdy nemoh znát
píchá
kde jen může
a
přece je krásný
jako
svět
a
život
co
mám rád….
No
a světe div se, upřímnost vyhrála, hodnotitelem nebyl jen
Červenka, vyhrál jsem a u maturity už pak v klidu prošel,
ale pane profesore, stejně Vám moc děkuji!!!!! Naučil jste mne
poezii.
Kapitola
druhá – sny a toulky, vzdělání.
Trmácíme
se vlakem do Sokolova na skoro třídenní festival country a
folkové hudby, na celostátní kolo Porty. Jsme utahaní, ale vlak
zní hudbou a veselou náladou, k ránu jsme vytuhli. Bylo nás
pár z Třince, je to přece jen kus štreky, přes celou
republiku. Ale nadšení dokáže překonávat všechny překážky a
cestování nám vůbec nebylo cizí.
Konečně
na místě, celé město je plné nám podobných typů, lidí, co
milují hudbu a svobodu, pozdravy dlaň a palec, ortodoxní nadšení
a nechuť k přetvářce a snobismu, takové novodobé děti
květin, jen s tím rozdílem, že žijí v nesvobodné
zemi, nechuť k „paďourům“, pak stačí slůvko narážky na
současnost a je veselo, mříže vězení dávají vychutnat i
úzkému paprsku slunce, deroucímu se do žaláře temnoty, Porta,
festival konaný pod rouškou SSM ( socialistického svazu mládeže).
„Dobré
ránko! Vstáváme!“ Zavolal Kolčava při vjezdu do vlakového
nádraží. Jsem sebou trošku cuknul, tenhle budíček byl
nečekaný.
„Co?
Co se děje?“ málem mi vypadl spacák z pod hlavy.
„Konečná,
vystupujeme“ stačil ještě Kolčava zahlaholit, než ho můj
spacák trefil.
Luboš
a jeho brácha Slávek už byli vzhůru a balili všechno, co bylo
vybaleno a roztaháno po kupé.
Trápil
nás děsný hlad, tak první kroky vedly k bufetu na nádraží.
Měli teplé párky, tak v nás zmizely s několika
krajíčky chleba. S teplem v žaludku se procházíme
ulicemi Sokolova a hledáme stadion. Všude proudí davy lidiček
v maskáčích s telety a usárnami na zádech. Těšíme
se, tento svátek hudby je jen jednou za rok.
Usadili
jsme se v amfiteátru pod širým nebem a maratón hudby mohl
začít. Bratři Ebenové, Bratři Nedvědi a Brontosauři, AG Flek a
spousta, spousta dalších, každý den od dopoledne dlouho do noci,
a pak pokračování v místě noclehu, na stadioně, veselí
střídalo veselí, kytary zněly a měnily ruce, co je ovládaly.
Zaujala mě skupinka z východního Slovenska, z Košic a
Prešova. Hráli krásně, uměli dokonale zpívat české písně
česky, občas si kytaru vzala do rukou jedna černovláska s očima
jak uhel, fascinoval mě její temperament. Jen jsem tak na ni občas
kouknul, naše oči se jako by náhodou na chvilku setkaly, ale
neoslovil jsem ji, jen se usmál. Také se usmála, a pak jsme se
v těch davech očima hledali, celé tři dny. Možná čekala,
že něco řeknu, ale dočkala se jenom mlčení a úsměvů a
pohledů.
Porta
skončila. Každý se loučí s každým, stisky rukou, těšení
se na další setkání. Ani naše skupinka nedělala nic jiného,
našli jsme spoustu nových kamarádů. Trošku mě lechtalo u
žaludku, hledal jsem očima v davu tu východňárskou
tmavovlásku. Konečně! Naše oči se setkaly. Poslal jsem úsměv
na rozloučenou. A najednou koukám, rozběhla se ke mně, zastavila
přede mnou podává mi starou vstupenku s propiskou a povídá:
„Prosím Ťa, daj mi svoju adresu.“ Překvapen a neschopen slov
jí podávám lístek s adresou zpět. „Maj sa, napíšem Ti“
ještě řekla a zmizela v davu.
Od
návratu z Porty domů už uplynul týden. Mám co dělat.
Připravuji se na zkoušky na Vysokou školu dřevařsko-lesnickou do
Zvolena. Budou to již mé druhé přijímací zkoušky. Ty první
nedopadly. Snil jsem o tom, že se stanu lesákem. Ještě před
začátkem prázdnin proběhly přijímačky v Brně, na Vysoké
škole zemědělské, fakultě lesnické. Jaké bylo mé zklamání,
když jsem třesoucími se a nedočkavými prsty otevřel obálku a
četl…“Pro velký počet uchazečů ….NEPŘIJAT….“
Vím, že, co se týče znalostí jsem přijímačky zvládnul dobře,
problém byl jinde. Lesníkem se mohl stát jen ten, kdo měl otce
lesákem a pokud ne, další kritéria byla zřejmá….dokonalý
kádrový profil rodičů (lesáci přece v té době provázeli
například ruské generály a naše komunistické pohlaváry při
lovu vysoké zvěře a museli splňovat přísné požadavky naši
vládnoucí a dobrotivé strany). Nesplňoval jsem ani jednu z těchto
podmínek. Je pravda, že v rodině jsme lesáky měli, ale to
se nepočítalo, byli to mí prastrýcové, kteří sloužili za
první republiky na Zakarpatské Ukrajině. Zahynuli střelbou
pytláků. A druhá podmínka nebyla splněna také. Mamka byla od
mého narození v invalidním důchodu (měla zánět srdečního
svalu – endokarditidu), původně zdravotní sestra, samozřejmě
nikdy v komunistické straně nebyla a otec vystoupil po
osmašedesátém roce, a tak se dostal na černou listinu.
Vysoká
škola ve Zvolenu vyhlásila druhé kolo přijímaček, protože
v prvním kole se jí nepodařilo naplnit požadované stavy
studentů. O vzdělání na této škole byl malý zájem. Byla to
hodně technická škola s těžkými předměty , hodně
matematiky, deskriptivní geometrie, strojařiny, analytické chemie,
organické chemie, fyziky a další a další, protože dřevo je
materiál přírodní a v různých směrech má různé
vlastnosti. Vědělo se, že je to těžká škola, a proto se tam
uchazeči báli hlásit. Pro mě to byla jediná šance, jak se
vyhnout dvouleté vojenské základní službě a zároveň studovat
obor aspoň trošku příbuzný lesnictví. A tak šprtám a dávám
do toho vše.
Sedím u stolu a
všude kolem mně rozložené papíry a otevřené knihy. Černá
káva v půllitru voní a já se trošku protáhnul s rukama
za hlavou, zhoupnul se v židli a na chvíli se zakoukal rohovým
oknem do zahrady. Žiji zde již odmalička, tak už ani nevnímám
projíždějící nákladní vlaky, koleje vedou hned za zahradou. Je
to velmi frekventovaná trať Bohumín – Žilina a dál na východ.
Mezi
papíry na stole dominují dva dopisy od Iky (Ivetky Šálkové),
dívky z Porty. Je z Prešova , na chvíli se oddávám
snům a myslím právě na ty koleje, co vedou až k ní.
Píše
mile a krásně, láska na první pohled. I to je důvod, proč chci
ty přijímačky zvládnout, být jí blíže. Ve chvilce odpočinku
si ty dopisy pročítám znova a znova, až už je znám skoro
zpaměti. Také poslala pár svých fotek z toulek po lesích,
z toulek se svými kamarády a kamarádkami. Těší se, že
budu ve Zvolenu a píše, že tam, na lesnické fakultě, má
kamarády a že jim o mně řekne, že mně vezmou do party a nebudu
sám.
Koukám
do jejich skoro černých očí, které mně z fotografií
hypnotizují a přemýšlím nad tím, co je to za dívku, že mi
šlape cestičku v prostředí, které jsem si ještě ani
nevybojoval.
„Petře, oběd !
“volá mě mamka ke stolu. Přiznám se, že už mi kručí
v břiše, studium dokáže člověka vyhladovět, tak se rychle
zvedám a jdu do kuchyně.
Na stole už voní
hovězí polévka s nudlemi, tu já rád.
„Tak jak Ti to
jde?“ ptá se mamka.
„Jo, docela jo, už
mi toho moc nezbývá. Do středy to určitě zvládnu.“ říkám a
foukám lžíci s horkou polévkou.
„Díval jsem se už
do jízdního řádu, přijímačky jsou od devíti ve čtvrtek, tak
pojedu něco po půlnoci, jede tam přímý rychlík, až do Zvolena,
tam budu někdy kolem čtvrté ráno.“
„Tak snad Ti to
vyjde“ starostivě odtušila mamka a šla vypnout troubu, ze které
se linula vůně pečeného kuřete.
Je
půlnoc, ještě středa, v 00.23. hod ve čtvrtek mi odjíždí
rychlík do Zvolena. Mám ještě cca 20 minut čas. Lístek už
koupený, sedím na tvrdé dřevěné lavici a pozoruji lidi. Je tu
jeden týpek, který mě zaujal. Před chvíli zavřeli nádražní
restauraci a všechny vykázali do veřejných prostor. Sedí, ale
nečeká, jen se opírá sám o sebe, je zřejmé, že necestuje
nikam, maximálně tak do říše snů. Kdybych uměl malovat, udělám
skicu, ale na to si netroufám, a tak jsem vytáhl jen svůj sešit a
psal slovíčka, co mi k němu seděla.
Nádraží
Tady se
zastavil čas,
čas
v prostoru
mezi zdmi,
zem krytá
kachlemi,
špačci si
dávají sraz.
Špačci
z cigaret
a opilý muž
z nádražní
restaurace
chystají
kabaret.
Opřel se
o zeď
a tupě
hledí,
co dál….
Kachle se
houpou
pořád blíž,
k zemi se
sune
níž a níž…
spal.
Scénu
dokresluje
křoví
z lidí
bez
myšlenek,
snad,
kdo ví.
Vlak 00.23
už houká,
všichni se
zvedají,
jen piják
do prázdna
kouká,
víčka mu
padají.
Vestibulem
ztichlé nádražní haly zaznělo burcující hlášení, můj
pozorovaný objekt ani nemrknul, ani záškub v koutcích
úst….skutečně spal a hodně tvrdě. Zítra, vlastně už dnes ho
čeká stejně náročný den. Odněkud získat peníze a znova se
opít. Tento člověk má svoji pětiletku už dávno dopředu
naplánovanou. Možná to ještě proloží nějakým tím výkřikem
na fotbale nebo v hokejové hale.
Nastupuji do
půlnočního rychlíku a přemýšlím, jak se mi dnes povede…Vím,
že cestu prospím, musím se dobře vyspat, to naštěstí umím,
usnu kdekoliv, když si řeknu….
Podřimuji
a jen v zastávkách, když mi do tváře zasvítí lampy
z nádražních perónů a chvíli svítí, když stojíme, na
malý okamžik procitnu a registruji, kde jsem. Bát se, že přejedu
svou zastávku nemusím, je to konečná, konečná mého světa,
teda zatím, zatím jsem sám nikdy nebyl dále. Tak vnímám
v polospánku jednotlivá nádraží….Třinec, Žilina,
Vrůtky, Martin, Bánská Bystrica a konečně zjišťuji, že už
stojíme nějak dlouho, stáhnul jsem okno, vyklonil se ven, vlak
opouštěli poslední pasažéři. Byl jsem na místě. Obloha
začínala blednout, byly čtyři hodiny ráno.
Sbalil
jsem svých pár „švestek“, to znamená jen taštičku
s doklady, abych se mohl u přijímaček legitimovat a pak,
abych měl čím psát. Nádražní bufet otvírali až za dvě
hodiny, spát se mi v nádražní hale nechtělo, potřeboval
jsem už na čerstvý vzduch, tak si říkám, kouknu, jak to kolem
vypadá. Je doposud vlahá srpnová noc, vane teplý větřík, jak
obloha jasní, hvězdy začínají blednout. Vpravo od nádraží
však doposud nádherně září osvětlený Zvolenský hrad. Je
vážně pěkný. Usedám na lavičku v parčíku u nádraží a
ještě na dvě hodinky upadám do lehkého spánku.
Městečko
začalo ožívat, jezdily autobusy, lidé spěchali do práce, ožilo
i nádraží. A po dvojité černé kávě v kelímku ožívám
i já. Uvelebil jsem se na lavičce před nádražím, s klidem
usrkávám horkou hořkou kávu a pozorují chodce kolem. Trošku
přemýšlím, co který z nich bude dnes dělat, pozorovat lidi
je můj koníček a kratochvíle a nyní nesmím myslet na
přijímačky, musím být klidný. Když se stávám pozorovatelem,
zapomínám na své vlastní problémy, a to mi moc pomáhá. A dá
se toho kolem sebe vidět tolik! Jen se umět dívat.
Je
čas jít. Před nádražím vidím ukazatel, malou cedulku se šipkou
a nápisem Vysoká škola lesnicko-drevárská vo Zvolenu, vydávám
se tímto směrem, zjišťuji, že je to pouhých pár uliček od
nádraží. Na vstupních dveřích je vylepen seznam uchazečů,
sjíždím ukazováčkem po seznamu a nacházím své jméno. Je už
půl deváté, fajn, akorát.
Usedám
do lavice a rozhlížím se po okolních tvářích. Hned je mi pár
obličejů sympatických. Říkám si v duchu , jestli se
dostanu a oni také, tak to bude asi zajímavé studium. Vždycky dám
na první dojem, jaký ve mně zanechá, člověk, kterého vidím
poprvé.
Vlak
si to frčí, až teď mohu vnímat tu krásu okolí, cestou zpět,
odpoledne, všechno je zalité sluncem, jen občas, když se vřítíme
do tmavého tunelu, kterých je tu vskutku dost, se mi zdá, že ve
větší temnotě jsem se nikdy neocitnul , a pak zase, když z něj
vyjedeme, nevidím okolní nádherné skály a stromy pro ten úžasný
jas, a tak chvílemi oči přivírám, chvílemi otvírám dokořán,
abych zachytil alespoň maličký paprsek světla.
Z přijímaček
mám dobrý pocit, snad to vyjde. Děsím se možnosti, že bych měl
skončit na dvouleté vojenské službě, všechno, jen to ne, děsím
se blbců a lidské blbosti, blbosti, která je často ostatním
předkládaná jako rozhodnost a síla, děsím se davů, kdy dav se
skládá z lidí, co už nemají mozek, snad jen nějaký
kolektivní cíl, kdy každý z nich už nepřemýšlí za
sebe…toho se vážně děsím.
Vím,
že je ve mně kus samotáře, občas mi to někdo vyčte. I moje
mamka mi občas říká: „Jsi jako škeble, nevidím do Tebe“
když se mě snaží třeba jen pohladit, ucuknu. Nevím….nějak
tímto způsobem neumím dávat city najevo. Radši jí, když třeba
odpočívá, nachystám „šunknfleka“, a to ona ocení, když
jsem jí ho připravil ve svých deseti, byla překvapená, jen jsem
odpozoroval, jak takové rychlé jídlo chystala pro nás, pro své
děti, třeba na večeři. Večeře byly vždycky krásné, to když
jsme byli ještě menší. Čtyři caparti kolem stolu, prakticky po
dvou letech stupínky, dřevěná deska na stůl, na to pořádný
hrnec s míchanými brambory, před každého půl litru kyšky,
to byly večeře. Nebo vajíčka naměkko a krajíček chleba
s máslem a se solí a s čerstvou pažitkou.
Jak
tak jedu těmi tunely, tak se usmívám. Jednou jsem si to vajíčko
schoval do kapsičky od pyžama a šel s ním spát. Ráno
povlečení špinavé a já natahoval moldánky. Mamka mě začala
hubovat:“ Co jsi to prováděl?“ s těmito slovy mě vytáhla
z postele a začala převlíkat povlečení s nádherně
žlutými fleky.
„Nic, maminko,
chtěl jsem to vajíčko zahřívat a mít kuřátko“.
V ten moment mamka
přestala hubovat a rozesmála se, pohladila mě po tváři a
konejšivě mi sdělila pro mě tehdy úžasnou novinu:“ To už
nejde broučku“.
Proč to nejde, mi
došlo až později, a tak mám rád vajíčka na měkko a nezamýšlím
už s nimi žádné další vývojové kroky.
Do
konce srpna zbývá jediný týden, netrpělivě čekám, kdy zazvoní
pošťačka a předá mi doporučený dopis s výsledkem mých
přijímaček ve Zvolenu. Čekám každý den, nějak se to protahuje
a začínám být nejistý. Už se vidím, jak pochoduji na
buzerplacu v přijímači….zavřený, udušený, ztracený….
Slyším
štěkot našeho podvraťáka Zoriny, fenky co dala každému…sice
pouliční směs, ale úžasně chytrá, ví, že se nesmí toulat,
vždycky když mě potká na náměstí, dělá, že mě nevidí a
pádí domů, proleze ze zadu pod plotem a když vcházím přední
brankou, už čeká, vrtí ocasem a tváří se, že tu sedí
odjakživa. Její štěkot hlásí uniformu, také ty uniformy moc
nemusí. Měla pravdu, pošťačka přináší doporučené psaní.
Tuhle chvílí jsem už jednou zažil…dychtivě a napjatý trhám
obálku….a s úlevou čtu…PŘIJAT!….
Má
radost neznala mezí, běžel jsem to sdělit mamce a ta, když
slyšela tu novinu, si také oddechla. Pak jsem se zavřel ve svém
pokoji a psal dopis Ice. Zápis bude 4. září, přihlášku na
studentské koleje, mám poslat do konce srpna. Napsal jsem jí, že
za ní jedu, do Prešova, ať je doma, že pak někam společně
vyrazíme, někam do okolí. Se zalepenou obálkou spěchám na
poštu, času už moc není. Rozhodně nemám čas čekat na její
odpověď. Vím, že vyjedu jen tak naslepo, buď u sebe doma bude,
nebo se budu jen tak toulat po okolí a třeba cestou zpět se ještě
jednou u ní zastavím, adresu mám. Není co ztratit a navíc, díky
přijímačkám jsem si letošní prázdniny moc neužil, potřebuji
vypadnout z města, někam do lesů, jít někam, to je jedno
kam, jen tak naslepo, nespěchat, spát kde skončím den, probouzet
se v ranní rose, vařit si čaj z toho co dá les….Byl
jsem najednou plný energie a elánu, prostě natěšený na všechno,
co mi přinese příští týden.
Hned
druhý den odpoledne, s teletem na zádech (batoh z první
světové) a s kytarou v ruce se loučím s mamkou.
Řekl jsem jí, že jedu do Beskyd. Milosrdná lež, měla by obavy a
bála by se, kdyby věděla, že se toulám někde po východním
Slovensku a sám.
Nasedám
do osobáku směr Žilina. Je to takový modrý Pantograf, koukám
z okna a obdivuji „své“ hory. Míjím úpatí Kozubové a
vzpomínám na chvilky prožité se Šípáky. Na krku mám na
stříbrném řetízku zavěšenou čtvrtinku stříbrné mince.
Další čtvrtinky mají Danka, to mé dvojče makedonské, tahle
čtvrtinka se toulá někde v Makedonii ve Skopje, pak Luboš a
Kolčava, zrovna někde spolu vandrují pod Kozubovou, mají ještě
času dost, dostali se na stavební do Brna, kvůli veletrhu se tam
začíná o hodně později než na jiných vysokých školách.
Už
končí Česko a začíná Slovensko, zastávky Svrčinovec, Čadca,
Nové Mesto nad Váhom, Žilina. Koukám, že mi rychlík ujel, zase
jednou nečekal na přípoj. Ale já nikam nespěchám, je mi to
docela jedno. Není ten, pojede další. Prohlížím tabuli
s odjezdy, další až po půlnoci, nevadí.
Nakukuji
do nádražního bufetu, co tam mají…nějaké ty párky, to by
šlo, to je klasika. Zaháním hlad buřtíkem s hořčicí a
třemi krajíčky chleba, na pití, jak tak koukám jedině pivo, tak
jsem si jedno dal. Než odcházím, ještě si kupuji několik svazků
korbáčíků, ať mám něco na cestu.
Rozednívá
se. Koukám s úžasem, projíždíme Vysokými Tatrami.
Nádherný pohled, takové hory my v Česku a na Moravě prostě
nemáme. Dech se mi tají, když vidím ty štíty, jak se tyčí do
obrovské výšky a strmě, připadá mi tady z té úžlabiny,
kterou vedou koleje, že ty hory podpírají oblohu. Bylo to krásné
probuzení do dalšího dne.
Je
ráno. Na nádraží v Košicích už je rušno. Cítím, že to
město žije. Temperament lidí tohoto města se sčítá a vyúsťuje
ve zvláštní nepopsatelnou atmosféru. Jsem na východním
Slovensku a je to znát všude kolem….
Moc
toho sebou nemám…spaní pod širákem, kotlík….zajel jsem
vlakem kousek za město a vím, že týden se tu budu jen tak
poflakovat…..Našel jsem si pěkný bukový lesík a trajdám tam a
zpět….vidím, všude kolem sebe bílé ryzce, ryzec peprný…tak
jsem si rozdělal malý ohníček, trošku špeku jsem rozpustil a na
to je naházel….nemusím pepřit, jsou hodně ostří…jako by sám
pepř…..
S plným
žaludkem pokračuji kousek dál…Je mi krásně a vím, že tyto
chvíle mi už nikdo nikdy nevezme….
Stojím
nad studánkou a mám žízeň….Naklonil jsem se a dlaněmi nabírám
tu křišťálově průzračnou a chladivou tekutinu, najednou mám
pocit, že mi někdo dýchá za krk a skutečně…v odraze hladiny
studánky….nade mnou cikán se sekerou v ruce…Opatrně jsem
se narovnal a zjistil jsem, že jsem vyšší než on…..Héj gadžo,
dobrý den Vam prajem….V jedné ruce mám kytaru a jsem připraven
ji obětovat a použít jako obrany schopný prostředek….Kouká
úplně fascinován mou čtvrtinkou mince na krku….Héééj,
predáš? Nie niepredám, tohle nie je na predaj….Hééj zahráš?
To mohu….usmál jsem se a byli jsme kámoši….Zahrál jsem „Kde
jsou ty starý časy“ od Kapitána Kida….A tak se dělají
kámoši….
Trošku jsme si
povídali, ….A čo ty tu s tou sekyrou…ÁÁÁ… třeba
drevo narúbať na zimu….čakám kedy to urobí vedlajšia
obec….potom drevo len vypožíčám…
V duchu se
směji…A vím, že vypůjčit je na věky….
Východní Slovensko
je nádherné….I lidé…I s těmi Cikány jsem se sžil, už
věděli, že se tam toulám… Gadžo s kytarou a čtvrtinkou
mince na krku…..Vlastně jsem poznal kraj mých prastrýců, pak už
je hranice a Zakarpatská Ukrajina….v té době zrovna se rozšířil
krkavec do našich zemí…od .řeky Uh….je to velký a hodně
inteligentní pták…..Poprvé v životě jsem ho spatřil
v Beskydech, když jsme se s Kolčavou a Lubošem učili na
chatě k maturitě….To bylo v květnu…..jo, to byli
Šípáci……
Viděl jsem kolem
kukuřičná pole…dnes budu baštit pečenou kukuřici….
Po týdnu stráveném v lese,
se postupně vracím, opět Prešov. Bylo mi krásně, samota je
krásná, ale nesmí trvat příliš dlouho. Zvoním u dveří
jednoho panelového bytu. Otevřel mi brácha Iky.
„Ahoj, je Ika doma?“
„ Ahóóój“ a skočila mi do
náruče.
„Pojedeš se mnou?
Aspoň kousek?“
„ Áno, odprovodím
ťa.“
Bylo to nádherné
odpoledne, zajela se mnou až do Margecan a koupali jsme se
v přehradě Kysak. Přehrada házela zářivá prasátka na
naše tváře, skály kolem byly dost vysoké a voda byla hodně
studená. Ale v té době mi říkali vodní poutník Tarka.
Vždycky a všude jsem lezl do vody, nezáleželo na roční době.
Seděli jsme vysoko
nad hladinou Kysaku a hřáli se na slunci.
„Hej, Peťko, keď
budeš bývať vo Zvolenu, mám tam svojich kamarátov, študujú
lesničinu, neostaneš sám.“
„Budu rád“ řekl
jsem a zadíval jsem se do jejich černých očí. Byl jsem oslepen
jasem slunce a odrazem vodní hladiny. To černo v těch očích
byl dokonalý kontrast a obrovské tajemno. To byl pohled, ve kterém
se topí úplně všechno, bezedná hluboká a tmavá studna.
Vracím se domů, pro
mamku, jakoby z toulky po Beskydech a jen já vím, o co jsem
zase bohatší, o lásku, co ve mně roste, o nové pohledy na svět,
o poznání, i o ty přírodní cikány. Vím, že stále jsem ta
škeble, jak to říká mamka, že do mě nevidí, co je mi drahé
ukrývám před světem, ono, když se to tak vezme, tak perly rostou
ve tmě, ne na výsluní.
Doma jsem si vybalil
a lehnul a spal a spal…Člověk má žít stále na doraz…a tak
to dělám, a vím, že tak to u mě bude celý život…jednoho dne
nevstanu, ale o tom už nebudu vědět.
Je září, konec
prázdnin a můj vlak si to frčí přímo do Zvolena. Má studia
pokračují a vojna nehrozí. Ale je fakt, že jsem se posunul trošku
na východ. Čím dál na východ, tím krutější podmínky pro
svobodný život a svobodné rozhodování. Ale těším se na tváře,
doufám, aspoň některé, které jsem potkal na přijímačkách,
pár lidí mi tam bylo opravdu hodně sympatických.
Náš studijní kruh
čítá asi dvacet lidí. Ti, které jsem chtěl vidět sedí vedle
mě. Po zápise se již dáváme dohromady. Dadi, Bebo, Krtek, Lee,
Medvědice, samozřejmě jsou to jenom přezdívky….vzniklé až
časem, ale na vysvětlování není prostor. Život plyne a lidé
získávají jména, která si zaslouží. Ne ta, která jim nadělili
rodiče.
Dnes jsem měl
návštěvu, na kolejích, první rok máme ubytování automaticky,
další, to se ukáže.Bydlím se svým spolužákem z gymplu,
s Vladem. Je to takový hodně snaživý jedničkář. Ale známe
se.
Vlado šel otevřít
dveře. „Hezký večer prajem, je tu Peťo?“
„Ano, je“
odpověděl Vlado a zavolal mě.
„Prosím?“
„Ja som Brčo,
Peter Šiška, som tuná na lesničině, a posiela ma Ika. Vraj si
kamarát“.
Usmál jsem se a
říkám“Ano, jsem kamarád a jsem také moc rád, že tu jsou
kamarádi Iky.“
Je konec září, náš
kruh je skutečně výjimečný , sladili jsme se okamžitě.
„Hej, Peťo, čo
robíme? Vraj za Zvolenom sú hradiská, len třeba ísť do hory.“
navrhla Dadi. Je z Prievidze a vskutku dívka, která si
zaslouží pozornost. Vždy plná humoru a neposedný díblík.
„Ano, tak to by
šlo“. Nebyl problém dát dohromady náš studijní kruh číslo
9 a večer byl skutečně kouzelný. Největší práci nám dalo
dostat na vrchol soudek piva. Ale nakonec všechno vyšlo. Místo
bylo úchvatné, skutečně staré zbytky hradiště, ve vápencových
skalách, v dubových porostech a svahy byly tak příkré, že
sudy by skutečně válet nešlo, asi by nás to proředilo více než
zkouškové.
Vytvořili jsme
z kamenů čarodějný kruh a zapálili ohniště. Kytary zněly,
kdo co uměl, dal k dobru, bylo to takové první seznámení,
kdo je kdo. Slovenčina, moravština i čeština, dokonalá
míchanice, ale všichni si rozuměli. Setmělo se a oheň
dohoříval, bečka byla dopitá a začal houkat sýček. Podmanivá
atmosféra nenechala nikoho z nás na pochybách, že nám začal
skutečný a svobodný studentský život, daleko od rodičů. Byl
začátek semestru a my jsme se už znali.
Blíží se zápočtový
týden, není zrovna jednoduchý. Na tuto školu se dostal každý,
protože byla těžká a nebyl o ní zájem. Dokonce i Krtek, vyhublý
blonďák, syn komunistického papaláše, se tu dostal bez maturity,
podmínečně. Maturitu si dodělal až později. Docela „vybíjokno“
. Možná to dělal otci na truc. Doděláváme rysy z deskriptivní
geometrie, úlohy z matematiky (například statistické
metody), je toho dost.
Dřevo je zvláštní
věc,. Není to kov, v každém směru má jiné vlastnosti,
v radiálním, tangenciálním, v každém také vypadá
jinak. Jiné vlastnosti v tahu, v tlaku a tak dál a dál.
Máme za sebou poznávačky dřeva. Poznat na kousku dřeva, co je
buk, nebo akát, nebo švestka, třešeň, olše a pojmenovat
latinsky. Poznat je podle kůry. Přiznám se, že tohle mě bavilo
ze všeho nejvíce.
Zápočtový týden
byl krutý, ale kupodivu jsme všichni prošli a indexy se
zaplnily potřebným počtem podpisů tak, abychom mohli být
připuštěni ke zkouškám. To pravé ořechové teprve začíná.
Slovo zkouška
vzniklo od slova zkoušet to, ne být zkoušen. To je holá
studentská pravda. Pár termínů je, tak občas se chodilo i
naslepo, abychom pokoušeli štěstí. To já velmi rád pokoušel a
nakonec z toho byly i děkanáty, ale štěstí stálo vždy při
mně a nikdy jsem se nevzdal. První rok prošel a já s ním, i
když uši byly odřené.
Běží
třetí semestr mých studií. Jedu za Ikou do Košic, mrzne až
praští, Ika má návrh, že zajedeme na jejich nedostavěnou chatu
v Levoči. Tak jedeme, není tam ani elektřina, ještě díry
ve zdi a nepředstavitelný chlad nevytopené budovy. Necítím se
zrovna nejlíp. Škube mě trošku v uchu, starý problém.
Lehli jsme si vedle sebe a cítíme, že to tak nemůže dlouho
zůstat. Objali jsme se, a pak jsem ji svléknul. A před bránou,
ještě panic, mi prasknul ušní bubínek. Asi toho bylo moc
najednou. „Prečo si ma vlastně vyzvliekal?“ mi znělo ještě
pár let. Promiň, řekl jsem. Vrátili jsem se domů k nim a
její mamka, zdravotní sestra, viděla, jak mi teče z ucha, i
když jsem se to snažil skrýt. Nebyla hloupá, a řekla Ice, že
to není sranda, byl to pro mě velmi nepodařený vandr a zanechal
hluboké rány na duši. Asi Hrabal by to popsal lépe. Pak už jsme
se moc nevídali a nakonec mi napsala, že někoho poznala. Nikdy mi
to neodpustila. A já sobě jen velmi zvolna.
Tak
se cpu antibotiky, tento třetí semestr již nežiji na kolejích,
ale na privátu, malá sklepní místnost, záchod v chodbě,
zima a vlhko. Jsme tu já, Bebo, Krtek a Lee. Žijeme jak se dá,
podzim byl fajn, brambory pod postelemi z brigády, musím
přiznat, že by vydržely až do jara, a také jsme chodili na
houby. Trošku jsem to kluky učil, sbírám od svých sedmi let. Ve
sbírání hub jsme se střídali, nezapomenu, jak jsem se jednou
vrátil o něco dříve z přednášek a vidím Krtka, jak krájí
houby do guláše. Koukám a nevěřím svým očím, spletl si
žampióny ovčí s muchomůrkou hlízovitou, beze slova jsem
ten hrnec vzal a šel ho vylít do záchodu, myslím, že to byla
docela slušná dezinfekce. Nevěřícně na mně koukal, a pak, když
jsem mu řekl, co krájel do guláše, utíkal znesvětit právě
houbami dezinfikovaný záchod, poblil se při představě, co by
způsobil. Od té doby jím jen to, co si nasbírám sám.
Bydlení
s kluky bylo fajn, ale byla to sklepní místnost s okýnkem
na úrovni chodníku, a vlhko a chlad. A já bojoval s uchem, a
pak jednoho dne přišly komplikace. Dostal jsem čtyřicítky a
venku bylo mínus dvacet. Pro mé tělo, rozdíl šedesáti stupňů.
Věděl jsem, že je čas na návrat domů, k mamce. Jezdil jsem
tam moc málo, ale teď už to nešlo odkládat. Zastávka autobusu
k vlaku byla nedaleko, držel jsem se tyčky autobusové cedule
a každou chvíli se mi zdálo, že už se neudržím. V nohách
křeče, já čtyřicet, venku mínus dvacet. Dorazil jsem na
nádraží, s vypětím všech sil koupená jízdenka na rychlík
do Třince a těšení se na teplo. Koženka v kupé byla
povleklá jinovatkou, ještě vlak nevytopili. Vnímám už svět
jenom zkratkovitě, nějak to musím přetrpět.
Nemusím
říkat, jak se tvářila mamka, když mě spatřila. Dojel jsem do
ráje. Pak komplikace, když teploty klesly, přišly bolesti
ledvin…celou noc v kruhu jsem prochodil, nakonec jsem to asi
vyčůral a vrátil se do normálu, následky nezůstaly. Jen
vzpomínka na bolesti.
Je
dobré si pamatovat bolest. Je dobré vědět, co se může stát. A
když to zažiješ na vlastní kůži, pak věříš.
Strejda,
tehdy lékař a biochemik, později, okresní hygienik mě proklepal
a řekl, jsi o.k., potěšilo mě to. Bylo to krásné být doma
v péči mamky, nabíral jsem sílu a pomaličku se začal
chystat na návrat do Zvolena.
Vrátil
jsem se, kluci byli stále v pohodě, já přemýšlel, co
udělám se zkouškovým, měl jsem toho moc zameškaného.Byl jsem
tam jen čtrnáct dní a mám zprávu, že mamka je v nemocnici,
vracím se.
Zase
domů, mamka leží v nemocnici, usmívá se, když mě vidí a
říká mi, ať jsem hodný na tátu, že toho hodně prožil a
sděluje mi tajemství, o kterém se v rodině nehovořilo.
Nevím proč, ale když odcházím a říkám ji, zase příště,
vím, že už žádné příště nebude.
Jediné
místo, kde mohu studovat je studovna v hlavní budově vysoké
školy, na privátě to prostě nejde, tam, do té sklepní místnosti
se my čtyři kamarádi vracíme vyspat a poklábosit o uplynulém
dnu. Sedím a louskám skripta analytické chemie. Mám to určitě
radši než vojenskou přípravu. Jsme zařazeni k motostřelcům.
Jeden den v týdnu musíme protrpět na buzerplacu. Minulý
týden to bylo docela kruté. Kluci měli bečku a jeden si donesl
zbytek piva ve džbánku a zavřel ho do šatní skříňky. Pak si
chodili trošku doplnit hladinku a zapomněli džbánek se zbytkem
piva na skříňce. Všichni postaveni do pozoru posloucháme
zuřícího podplukovníka Viciána. Kto to bol? Řval a žádal
odpověď. Tak nikto? Vy niktoši! Pak jen procházel před řadou
mlčících v pozoru a říká…Ty, ty, ty…vystúptě si! Ste
vylúčení z katedry. V té chvíli jsem si říkal, že
čím dál na východ, tím je to horší.
Opět
jsem se pohroužil do studia, denní příděl byl cca 100 stránek.
Měl jsem co dělat. Bylo známo, že analytická chemie byla jedním
z sít na této vysoké škole.
Je
večer, vaříme si bramborový guláš z brambor z brigády,
uskladněných pod našimi postelemi, tedy lépe řečeno, já ho
vařím. Kluci povídají, byli na pívko a Krtek líčí své dnešní
zážitky. Neuvěříte…za hospodou mi dala za pivo. Byli jsme
zvědaví, Kdo? No byla sice trošku tmavší ale to byla jízda,
chlubí se. Tak na Tvé zdraví, říká Bebo a ťukají si lahváčem.
O týden později Krtek utíkal pro antibiotika a opět se připíjelo
na zdraví lahváčem. Už máš tu maturitu? Ptal se Bebo Krtka.
Mám, byla to sranda. Víme své a usmíváme se. Občasné výbuchy
smíchu tlačí slzy do očí, a také ta cibule do guláše. Hold
vlivný tatínek papaláš a Krtek živel a asi dělal otci věčné
naschvály. Chtěl žít jinak než jeho otec a dával to patřičně
najevo.
Zkouškové
končí, pro mě fajn, sice s jedním děkanátem, ale hlavní
je, že to je za mnou. Na známkách nezáleží, jen prolézt a
odřené uši se časem zahojí. Krtek skončil, byla to jen otázka
času. Nešel studovat, ale chvilku si užít. Možná bude zase
nějakou dobu na jiné škole.
Před
vraty u vchodu do privátu mě čeká domácí. Mátě tuná
telegram, strká mi ho do dlaně a rychle utíká.
…prijed mamka
umrela…tata
Jedu domů a vím, že doma už
není doma. Otec je trošku zmatený, skutečně si dokázal uvařit
jen čaj. Hlava otevřená, ale praktický život ho teprve čekal.
Nějak bylo, nějak bude, říkám si, do Zvolena se mi už moc
nechce. A stále mám svůj sen, lesařinu. Trošku pak otec vyváděl,
začal hledat a zkoušet vše, co nemohl, když byl s mamkou.
Zvolen jsem přerušil ze zdravotních důvodů, měl jsem půl roku
čas. Pokouším se přestoupit na Lesnickou do Brna. Podařilo se,
uznali mi hodně zkoušek, no budu o dva až tři roky starší než
mí noví spolužáci, dosáhnul jsem svého, tam kam jsem se hlásil
před Zvolenem jsem se nakonec dostal. Sny se občas plní.
Brno, to je krásné
město, připadá mi jako úžasná, obrovská vesnice. Sídliště
jen na okraji, jinak domky. Má teta v Jiráskově čtvrti a
světoznámá vila Tudendgharta. Chodím kolem ní každý den.
Teta pronajímá horní
byt svého domu studentům, ale mi se stýská po životě na
kolejích. Vím, že se tam brzo usídlím.
Kohoutovy koleje jsou
moc fajn, vnímám to velmi intenzívně, po zkušenostech ve
sklepním bytě ve Zvolenu. První půlrok v Brně jsem strávil u
tety v Jiráskově čtvrti, ale ten skutečný studentský život
mi moc chyběl. Dostavěli nové budovy kolejí, a tak jsem se mohl
přestěhovat. Úžasné, nádherné, dvojáky, kuchyňka a wc a
sprcha a zase dvoják.
S Oldou jsem se
shodli okamžitě. Když všichni šíleli a šprtali, my si dali
nohy na stůl a otevřeli sedmičku červeného. Je z Týniště
nad Orlicí. Chytrý kluk, ale bez táty, ten mu odešel, když byl
malý, tak jen mamka a brácha. Později jsem pochopil, že mu moc
chyběl. Nepoznal autoritu.
Studuje se mi moc
fajn. Je to možná tím, že většinu předmětů mi uznali,
chemii, nauku o dřevě, matematiky, prostě vše z čeho se na
lesnické lítá. A také trošku platím za rebela. Čekáme na
Akademika Vyskota. Už má zpoždění čtvrt hodiny,netrpělivě
čekáme v aule.
„Akademická
čtvrthodinka uplynula“ zavolal jsem mezi spolužáky.
„Nevím jak vy, ale
já jdu pryč“ zvednul jsem se z lavice a odcházím. A světe
div se, za mnou celá aula.
A pak mě ještě
překvapilo, když se na příští přednášce Akademik Vyskot
omluvil za zpoždění.
Nastal čas lesnické
všestrannosti, byla to mezinárodní lesnická soutěž na půdě
Brněnské lesnické vysoké školy. Dostal jsem za úkol provázet
lesáky z Polska, z vysoké školy lesnické v Poznani.
Proč? Protože jsem polsky rozuměl.
První naše setkání
bylo docela nedůvěřivé, nechápali, že jim mohu rozumět, jejich
řeči. První jejich otázky byla:“ Ty šlyndzok“, píši to
radši jen foneticky. Ne, Čech, odpovídám a usmívám se. Nemají
moc naše „tutajší“ Poláky v lásce. Tak to bardzo
dobrze. Nenapadá mě nic jiného, než je pozvat na známou uličku,
„Na Českou“, jak zvláštní název v centru brněnské
metropole. Vlezli jsme do „Špalíčku“ a začali s pívky.
Moc jim to chutnalo. Waldek říká: popijeme našego špyritusu,
říkám, o.k. Vracíme se na koleje. Pak dvě decky jejich pití a
já přišel na svůj pokoj a padnul na postel, Olda mi pak říkal,
že mi sundal boty. Fakt kámoš.
Další den nastal,
já už se vzpamatoval a Waldek čeká dole u dveří a směje se na
celé kolo. Pak mě ještě na soutěži hodně překvapil….
Je docela chladno,
koukám jak se daří našim. No, co bych povídal. Všechna mužstva
při střelbě na hliněné holuby mířila, jen Waldek pálil od
pasu a vyhrál. Byl to neskutečný koncert. Stále veselý, i po
včerejšku, dvoumetrový blonďák. Pro mě bylo zážitkem potkat
takový samorost. Ale myslím, že ani Waldek nebyl mnou zklamaný.
Rozloučil jsem se s Waldekem a Henrykem jak jinak než decovkou
toho jejich devadesáti procentního špiritusu. Už jsme se pak
nikdy nesešli, ale zážitek to pro mě byl. Pochopil jsem jak pijí
Poláci. Našinci spíše to pivo, oni byli snad jediní, co pivo
neničili sirupem. To je oblíbený zlozvyk Poláků. Byl jsem jim
moc vděčný, že pili jak pili a nezkoušeli prznit české chutě.
Sedíme o přestávce
mezi cviky a Franta líčí své teorie.
„Dravec na obloze
je kýč“. Pak dodal „včera jsem na Lednici zastřelil
Kormorána, no to se nedalo žrát. Byl tvrdý jako… nedopověděl,
vešel asistent, možná dobře, že neslyšel. V té době
hnízdilo pár kormoránů v ČSSR jen na lednických rybnících.
„Až se vrátíte
z bramborové brigády, budeme pokračovat ve cvičeních, co se
týče myslivosti, před zkouškami vás čeká zápočet. Pan
profesor Hromas slíbil, kdo chytí živého zajíce vlastními
rukama při odlovu do sítí, dostane ho ihned.“ Ne zajíce, ti šli
za tvrdé devizy do Holandska, ale ten zápočet.
Ukončili jsme hodinu
smíchem.
Jedeme na Vysočinu
na bramborovou brigádu, na týden. Přes den fyzická práce ,
vesničky maličké, hospody skoro nikde. Skončili jsme večer a
jako správná parta hledáme možnost sebe vybití a sobě vypití.
Velký problém. Nejbližší hospoda je v sousední vesnici.
Nějak šíleně střízliví jsme tam dorazili. Bylo však už něco
po půlnoci. A hospoda tmavá a zavřená. Bušíme na dveře a okna.
Svitl nám plamének naděje, rozsvítilo se. Vyšla trošku kulatá
dáma v županu,a spustila“Co vy tady? Už je zavřeno! Já
také chci spát.“
Franta na ni chvilku
koukal jako na zjevení, a pak pronesl spásnou větu:“Paní, vy
jste anděl a odměna za naši dlouhou cestu“. Paní se zasnila a
řekla:“ Ach jo, tak pojďte.“
Narazila novou bečku.
Odcházeli jsme ve čtyři ráno a nikdo z nás nevěděl kudy
zpět v tom cizím prostoru, v té krásné a tmavé noční
krajině na Vysočině, žádná světla, prostě nic.
Razili jsme si to tou
temnotemnou nocí cestou necestou. Před námi je nějaký potůček.
Musíme ho přeskočit, říká Franta. A skočil jako první. Po
kolena ve vodě. Musíte skočit dál… dodal dovětek za svým
nezdařeným skokanským pokusem. Na řadě byl Standa. Zůstal po
pás ve vodě. Až pak nám došlo, že se snažíme přeskočit
rybník. Co nejde přeskočit, musí se obejít.
Náš pracovní výkon
při sběru brambor dokonale odpovídal prožité noci. Ale byli jsme
bohatší o nový prožitek a ten nám už nikdy nikdo nevezme.
Červené oči z nevyspání a koutky úst to cukalo při
myšlence na skoky do dálek. Jiří Raška by z nás měl
radost.
Je zase zkouškové,
hektolitry černé kávy, kruhy pod očima. Vyšší spotřeba
toaletního papíru. Nějak jsem to dal ani nevím jak. Jedu za
bráchou do Olomouce, studuje medinu , jeho žena, se bude vracet
z porodnice se synem.
„Musí přijít do
čistého“, řekl brácha. A tak jsme celou noc drhli koberce,
ještě teď cítím odřené kostky na prstech obou rukou. Padla
láhev lékařského špiritusu s jeho trestí bylinek, prý to
je jako Whiska. Bylo to skutečně kvalitní pití, ráno všude
čisto a hlava nebolela.
Pokračuji do Třince
a vím, že synovec Lukáš bude hodně zdravý.
Sedím u řeky. Olše
(pro nás zdejší vždy jen Olza). Vedle mě štíhlá tmavovláska.
Právě odmaturovala a dostala se na zahradní architekturu. První
rok v Jihlavě, pak do Lednice. Sylva se opřela o mé koleno a
já ucítil přítulnost jejich ňader. Začalo to mezi námi
jiskřit. Začínám ze sebe shazovat ten nezdar s Ikou. Všechno
chce svůj čas. I návrat ztracené sebedůvěry. K řece
chodíme stále častěji, také do kina, těšíme se na sebe a
stále si máme o čem povídat. Trapné ticho neznáme. Sylva je
premiantka, na gymplu samé jedničky , ale veselá, normální,
nehraje si na královnu ze Sáby. Vyprávím jí o svém otci, jak
páchal sebevraždy, jak ho STB uneslo na jednu horskou chatu, jak se
radši nechal zavřít na psychinu, aby už na něho nemohli, aby
sestra mohla dokončit gymnázium. Prostě si povídáme o životě.
Vypráví mi o svém otci, jak se její matka rozvedla, o bratrovi.
Cítím, že je na matce dost závislá.
Svět je jako kytka,
která právě rozkvétá. Sylva má ráda kytky a já také. Vracíme
se od Olzy a je už k večeru, sedli jsme si na lavičku a…Její
plná ňadra a mé nenechavé ruce, docela ji to dostalo, ty zóny
nenechavé, s koleny daleko od sebe.
„Sylvo, tak jak bylo?“
ptám se, když za mnou přijela na studentské koleje, na Kohoutky.
„Jo bylo fajn, zkoušky
jsem dala, dnes se mi nechce na víkend jet domů, za mamkou. Můžu
zůstat?“ řekla a odhrnula záclonu a koukala ven z okna na
padající kapky deště, smáčející okno...
„Můžeš, Olda odjel
domů, do Týniště nad Orlicí, něco ukuchtím v kuchyňce,
vedlejší pokoj je také prázdný, Jarda Komárek, jel také domů“
do Jeseníků, kamarád z rodu lesáckých rodin.
Se spolubydlícím,
Oldou jsem si dával každý večer sedmičku červeného. Jedna mi
tady zůstala.
Stydlivost po pár deci
se někam opilecky vypotácela. Byla to krásná noc. Jen ráno na
prostěradle jediná krůpěj.
Vyprovodil jsem Sylvu
k vlaku, na nádraží.
„Tak Sylvo, doufám,
že se Ti líbilo“ a letmo jsem ji políbil.
„Líbilo a moc“,
objala mě a já myslel, že v tom velikém vesmíru neexistuje
nic silnějšího.
Prázdniny na sebe
nenechaly dlouho čekat. Přišel jsem o bráchu, Sylva měla slzy
v očích, když jsem jí to řekl. Sjížděl nesjízdný jez
na řece Morava v Olomouci. Já nebrečel, nějak mi to nejde,
ale zůstalo to ve mně.
„Zajedeme si někam?,
možná Maďarsko, Balaton?“ prostě jsem chtěl vypadnout a mít
v hlavě něco jiného, než ty poslední smutné události.
„Ano“ řekla Sylva a
přitiskla se ke mně trošku více.
Vlak si to drncá, směr
Budapešť, na klíně Sylvy je svetr a pod ním má ruka, na mém
klíně je bunda a pod ní ruka Sylvy. Ten chlap naproti na sedadle
němě zírá a možná jen ve své fantazii si představuje, co se
zrovna děje. No, celkem nic, jen dva zamilovaní si jedou vlakem a
už to trvá dlouho.
Budapešť byla krásná,
už začínal kvést obchod, trička, rifle, co hrdlo ráčí. Děti
komunistického ráje koukaly jak Alenka v říši divů.
Konečně v kempu.
Tak máme maličké áčko, jen pro nás dva. Jazyková bariéra je
neskutečná. Možná proto jsem jeli zrovna sem. Abychom byli sami
pro sebe.
„Jé, to je největší
rybník světa“ ohodnotil jsem situaci, když jsem byl do půl pasu
ve vodě, asi 100 m od břehu. Bylo tam spousta lákadel, ale za
draho, šlapadla, tenis, ryby na grilu. Nic pro studenty.
Naše Áčko se v noci
chvělo vibracemi. A rána byla krásná. Slunce nad tou sladkou
louží.
Ale všechno někdy
nějak končí. Šel jsem zaplatit. Můj údiv byl veliký, chtěli
po mně nekřesťanské peníze, prý, že jsem s přívěsem.
My, študáci s malým áčkem. A prý s karavanem a
s elektrikou? Nešlo se s nimi domluvit. Vedle byli němci
a balili to.
Poprosil jsem je.
„Bitte, Rechnung durch Zaun „
Usmáli se a účet mi
podali, tak jsme svobodně vycestovali od slavného Balatonu. Kdo
chce moc, nedostane nic.
„Prosím, ať už jsme
doma“, sténala Sylva a bylo vidět, že ji fakt není dobře.
Cesta vlakem zpět domů byla vážně nějaká divná. Sylvě se
dělalo každou chvílí špatně.
Křeče u žaludku, byl
jsem rád,když jsme dorazili do Třince a předal ji do péče její
mamky. Brzo byla opět v pořádku, ale čekala mě docela
nečekaná zpráva.
„Je mi zvláštně a
nevím, co mám dělat“ řekla večer,když jsme se vraceli z kina.
„Co se děje?“
zeptal jsem se .
„Budu mít dítě“ a
mamka se zlobí.
Ztuhnul jsem a
v makovici mi to začalo šrotit na plné obrátky.
„Vezmeme se“, a pak
uvidíme co dále. Za měsíc dodělám státnice, a pak budeme jen
spolu. Budu pracovat a vydělávat.
„Hm“ odtušila Sylva
a mi začalo být jasné, že něco není v pořádku.
Jestli se něco dá
nazvat dopingem, tak to byla zrovna tato zpráva. Měsíc studia,
cpal jsem do hlavy co se dalo, diplomovou práci už mám svázanou.
Na téma „Vlastnosti kořenového systému smrku“. Trošku
netradiční práce na lesáka. Samá fyzika, trhací zkoušky,
kořínky byly pojaty jako materiál a jeho únava v tahu a
tlaku.
Do státnic zbývá
jeden den.
„Sylvo, zítra
dokončím studia, pak už budeme spolu. Nějakou práci, jako
inženýr určitě seženu. Těším se, moc.“ Objal jsem ji a
cítím nějakou odtažitost.
„Nevím, mamka říká,
že jako lesák nás neuživíš.“ Trošku mě to zarazilo.
„Myslíš? Tak budu
dělat něco, co nás uživí.“ Těšil jsem se na to, že budeme
rodina. Nějaký ten titul není podstatný, jen to dokončit, a pak
se uvidí.
Je 19. srpna, zrovna má
můj otec narozeniny. Tak maličký dárek pro něho a veliký pro
mě. Státnice se podařily. Diplomová práce za jedna, on tam totiž
v komisi nebyl nikdo,kdo by se odvážil na něco z té
fyziky zeptat. Jen sami pěstitelé lesa, broučkaři a kytičkáři.
Můj diplomový vedoucí Oleg Sereda byl poklad. Byl moc šťastný,
že sehnal diplomanta. Já nějak zaváhal a prošvihnul jsem všechna
témata přírodního charakteru, tak mi šťastně zbyl. Do dneška
toho nelituji a poznal jsem úžasného člověka.
„Mám to“ sděloval
jsem Sylvě ve dveřích a unavený a šťastný, spadl mi kámen
z krku.
„Teď vás oba uživím,
jsem inženýr, moc se těším“. Přijala tuto zprávu docela
chladně.
„Lesařinou nás
neuživíš“ odtušila a já najednou nevěděl, jestli mám jít
dále nebo se otočit a jít domů, za otcem.
„Mám na úřadě
objednaný termín svatby, bydlet můžeme zatím u nás, jeden pokoj
zatím, navrchu u dědečka.“ Snažil jsem se vnést radost a
odpovědí mi byl smutek a deziluze.
„Zruš to“. Tak jsem
zrušil první termín.
Nechápu, co se děje.
Její matka má na Sylvu veliký vliv. Prý, že je nemocná na srdce
a Sylva musí být stále s ní. Mám pocit, že jde o vydírání.
Je slabá vůči matce. A matka je sobec, ničí její vlastní já.
KAPITOLA TŘETÍ PRÁCE
„Dobrý den, pane
inženýre“ nesu flašku domů, personálnímu z Třineckých
železáren a škemrám o místo dělníka na rovnačkách.
Byl kdysi zamilovaný do
mé mamky.
„No nevím, jestli se
ta práce pro Vás hodí. Jste inženýr“.
„Děkuji“ říkám a
on odpovídá…
„Vážně nemáte
zač“.
Nastupuji hned druhý
den. Mistr si mě zkoumavě přeměřuje pohledem a nechápavě
kroutí hlavou. „Proč zrovna sem na rovnačky?“
„Čekám rodinu a jako
lesák toho moc nevydělám. Tak radši tady,na šichty.“
„Dobrá, uvidíme, jak
dlouho to tady vydržíte“ odtušil a poslal mě k rozdělení
práce, co kde, kdo a jak a s kým.
Mám štěstí, je tady
Mirek z mé ulice, o něco mladší,hned se stal mým parťákem
a začal mě zaučovat, jak to tady chodí.
Sylvu znal, byl jejím
spolužákem na gymnáziu. Ale maturitu nedodělal. Když mu zemřel
otec, na všechno se vykašlal a po třetím ročníku nastoupil
tady, v železárnách, na rovnačkách. Chlapi z naší
šichty mu říkají „Filosof“.
Vrazil mi do ruky kus
hřebínkové ocele, tzv. „štangli“ a říká:
„To je Tvůj hlavní
pracovní nástroj na vázání balíků“, a také „nožice“ na
štípání vázacího drátu.
Žhavé „vinkle“,
tedy úhelníky, frčely jeden za druhým, balíkovaly se, pro další
rovnání. O tom, že, tam bylo jako v pekle, je zbytečné
hovořit. Bez rukavic se k vinklům nedalo přiblížit. Po dvou
hodinách mi valil pot z čela a doslova jsem se modlil, kdy už
konečně bude chvíle odpočinku.
„Ables“ řekl
Mirek, znamenalo to půl hodiny vytouženého odpočinku. Nápor na
mé svaly to byl značný, než si tělo zvyklo. Pracovalo se ve
dvojicích, každý na jedné straně „vinklů“ a házet a házet.
Po prvním týdnu této činnosti jsem musel za lékařem. Přesílené
ruce se třásly a nebyly schopny nic udržet. Doktorka nasadila
léčbu elektroforézou, ale bez marodky, docházel jsem tam v době
svého volna. Čas se nedal zastavit. Věčný kolotoč, dva dny
ranní, dva dny odpolední, dva dny noční, po noční dva dny
volna, ze kterého bylo pár hodin ukrojeno na dospání po noční.
A tak běžely dny a
týdny, měsíce.
„Filosof“ byl
skutečným filosofem. Probrali jsme kde co, „Citadelu“, „Malého
prince“ a jiné knihy a autory. Také Sylvu. Mirek to nechápal,
proč se nemůžeme dát dohromady. Abych pravdu řekl, já také ne.
Neuměl jsem to vysvětlit ani jemu ani sobě.
Že se mi narodil syn
Jan se dovídám od cizích lidí. Chtěl bych ho vidět, ale Sylva
s její matkou vytvořily totální blokádu, nemohu se k němu
dostat. Pokusy o společný život totálně ztroskotaly, dva další
termíny svatby už jsou dávno zrušeny. Jen po určité době mi
přichází papíry od soudu o placení výživného. A tak se setkám
se Sylvou až u soudu.
„Ablesy“ v noci
sloužily jako chvíle na pořádného turka v kantýně, na
stojáka. Někdy jen na chvilku v odpočívárně, natáhnout se
na lavici, s tvrdou přilbou pod hlavou a na půl hodinky
odpadnout do říše temna, beze snů.
„Mirku, končím
tady“ pronáším do šera odpočívárny.
„Kdy?“ zeptal se.
„Už je zbytečné
se dále snažit zachránit něco, co zachránit nejde. Musím se
věnovat tomu, co jsem vystudoval. Táhne mě to do lesa. Důvod,
proč jsem tady dávno pominul. Minulý týden jsem si zajel do
Frýdku-Místku, na Lesprojekt. Mají zájem, prý mohu nastoupit
ihned.“
„Jo, to máš
pravdu, stejně jsem věděl, že tu nebudeš věčně.“
Usmál jsem se, vím,
že někteří z naši šichty, ač tvrďáci třeba po výkonu
trestu, se ke mně chovali velice slušně a s úctou,
s představou, že když jsem inženýr, že budu jednoho dne
jejich „majstrem“, tak je asi zklamu.
Z TŽ VŘSR
(Třinecké Železárny Velké Říjnové Socialistické Revoluce)
odcházím dohodou. Všichni respektují, že se vracím k tomu,
co jsem vystudoval a nedělají mi žádné problémy. Za týden
nastupuji v Lesprojektu ve Frýdku-Místku.
„Dobrý den, pane
řediteli“ představuji se řediteli pobočky Lesprojektu ve
Frýdku-Místku.
„Dobrý den, pane
inženýre, vítám Vás u nás. Jsem rád, že máme posilu, za
měsíc vyrážíme opět do terénu. Přišel jste jako na
zavolanou“ podává mi ruku a pokračuje:
„Řidičský průkaz
na motorku máte?“
„Ne,nemám pane
řediteli“ trošku jsem znejistěl po tomto dotazu.
„Nevadí, do měsíce
to stihnete, náš podnik Vám to uhradí, tak se hned přihlaste do
kurzu, asi v Třinci, přes týden to asi stihat nebudete, při
dojíždění“.
„Dobře, hned se
přihlásím“ slíbil jsem.
„Paní sekretářka
Vás zavede za pracovnicí, která má na starosti pracovní
prostředky a pomůcky, tam vyfasujete vše potřebné“.
„Děkuji“ loučím
se tímto slůvkem a následuji příjemnou paní o patro níže.
„Tak Vám vedu naši
novou posilu“ představuje mou rozpačitou osobu paní sekretářka
a nechává mě na pospas statné padesátnici, která má na
starosti fasování potřebných věcí a pomůcek.
Píše si mé
velikosti a předává mi proti podpisu výškoměr, relaskopické
sklíčko, kosu na měření průměru stromů.
„Pro pracovní
oblečení si dojděte příští týden, to už by tady mělo být.
Ať se Vám u nás líbí“ říká s úsměvem a já kráčím
opět o patro výš.
Přidělili mě do
kanceláře k jednomu staršímu pánovi skoro v důchodovém
věku, který většinou mlčí. Vedle něj však sedí cca
čtyřicátník, který pusu nezavře, zajímá se o všechny a o
všechno. Dokonalá dvojka, jeden mlčí, druhý hovoří. Nicméně
tuším, že jsem se dostal do společnosti znalců ve svém oboru.
Kreslím do map různé
věci, učí mě to soustředit se a znát věci. Tomu hovornému
jsem už vykecal celý svůj život. Je to člověk chápající. Je
mi tam moc fajn. S úžasem sledoval ten chápající můj život
ač chápající nechápal. Má své syny a domov. Já celkem nic.
Nějak jsem si postupně vybudoval ve firmě pozici. Jen skromností.
Je krutá zima a dnes
Silvestr. Dnes dokončuji svou práci na hranici Beskyd s Polskem.
Ano, chybělo mi dokončení práce. Zastavil mě celník
s jinovatkou pod vousy. Polák. Ukázal jsem mu průkaz a
nevěřícně kroutil hlavou. Na Silvestra v práci? Tak. Řekl
jsem a pokračoval po stezce a mapoval škody vysokou jelení.
Potkal jsem dívku,
kterou znal filosof. Pozval jsem je na bažanta, nadívaného, tak
jak to umím jenom já. Filosof nedorazil, dívka ano. Troška vínka
a bylo vymalováno. Něžné ruce a prsa. Začal jsem znova milovat.
A pak jsme se scházeli stále a stále. O tři týdny později jsem
ji nabídl sňatek. Docela rychlovka, ale upřímná. Pak svatba. A
věděla, že mám syna.
„Chceš mě?“
„Ano“.
A vše bylo jasné.
Když miluji, tak miluji. Na tom se nedá nic změnit.
Na svatbě nám hrála
naše kapela „Kobylky“. Honza zahrál nádherný Montiho čardáš
na housle. A v noci jsme stvořili syna, teda já a ona, ne
s Honzou.
Svět je krásný ve své
jednoduchosti. Miluj a žij. Tím se řídím. Svatba byla krásná a
snad i upřímná. Na chvíli jsem potkal lásku..
Egypťan Sinuhet
rozprostřel rohož u dveří a lehl si s ženou u svého prahu.
Tak jsem to chápal.
Dnes mi přišel můj
šéf říct, že má pro mě nabídku. Pracovní. Jestli prý chci
jezdit s Horibou po horách. Ale doma asi moc nebudu.
Horiba je první mašina
v ČR (Japonská), na měření ovzduší. Na exhaláty a
ovzduší bylo to zajímavé.
Pan Ing. šéf mi řekl:
„Jdeš do toho?“
„Ano“ řekl jsem.
„Tak fajn“. Je málo
lidí, co jdou do samoty.
„Já samotě rozumím“
.
Těším se a moc.
A tak se rozvíjí můj
neskutečný život. S jógou a vlastním poznáním světa. Žít
jenom na houbách a rýži a čajích z bylinek. Na vlastním
uvědomění života. To se nepodaří každému. Vždy tři týdny o
samotě v lesích. Tam nasbírám to moudro, to umění čekat
na chvíli, která přijde. Ernst. T. Setton měl obrovskou pravdu.
Čas všechno vyřeší. A tak to je. A nebude jinak.
Vlastně se samotou jsem
sžitý. Jako nikdo. Byl to krásný den v Jeseníkách. Kolega
mě měl střídat a odjet druhý den. Pili jsme a zapíjeli
narození syna Michala. Nebyl jsem u jeho narození, jen jsem se to
dozvěděl. A byl jsem šťastný. Václav se šel ven vyčůrat a
najednou ho to nějak vzalo po svahu dolů. Vrhl jsem se za ním a a
zachytil ho nad srázem. Měl prostě dřevěné nohy. Pak jsme už
moc nemluvili. Oba jsme věděli, jak to mohlo dopadnout. Jen jsme
mlčky dopili půllitr myslivce.
Jsme s Horibou na
Kněhyni, na chatě „Leopoldce“. Historická lovecká chata
arcibiskupa Leopolda Prečana. Střídám se s Liborem, střílí
myši vzduchovkou.. „Proč je střílíš?“
„Tak“.
„Potvory, okusují
chleba“.
„A ty ne?“ odvětil
jsem.
„Já si ho platím,
ony kradou.“
Svým způsobem svatá
pravda. Ale za krádež smrt? To se mi moc nezdá.
Jdu opět do mrazivé
noci, není tady elektřina, jdu dolít naftu do agregátu, aby mohly
počítače pracovat. A také zkontrolovat počítač, jestli se
nezasekla tiskárna. Co dvě hodiny. Je to zvláštní život,
rozsekaný na kousky. Po dvou hodinách. Ale spousta času na myšlení
a přemýšlení. Ano, čas na přemýšlení o nesplněných
touhách. Chtěl bych jednou k Amazonce.
Snad se mi to jednou
splní.
„Libore, spíš?“
„Jo, co je?“
„Ty myši za to
nemohly, jen měly hlad“.
„Si zblbnul nebo co?“
Tak jsem se opět
zachumlal do deky a pustil to z hlavy. Ale ne tak docela.
Z hladu lze dělat různé věci. A vraždy z hladu by se
měly odpouštět. Ale ne pro zábavu, jako třeba střelby myslivců
pro zábavu. Pokud jde o jídlo, ano, pokud o zábavu ne.
Dnes si mě zavolal
Mirek, ten co řídí náš projekt. „Končíme“. Ředitel
rozhodl. Jsem naštvaný, dyť všechno klapalo. Líbil se mi ten
život a zakázek bylo dost. Lesy české republiky potřebovaly
důkazy o poškozování lesů exhaláty. Nesouhlasím a vím, že
půjdu pryč z organizace, co měla vše na talíři. Tak
předali Horibu Českému hydrometeorologickému ústavu. A s ní
jsem odešel i já. Celý život něco hledám, ale vlastně je to o
odcházení. Lásky k práci, lásky k ženám, vyjde to
nastejno.
Dal jsem výpověď.
Hledali vedoucího odboru životního prostředí na úřadě
v Českém Těšíně. Vyhrál jsem to.
„Pane vedoucí, co mám
dělat s těmi, co neplatí?“.
„Jen jim zatím
napište, asi mají důvod“. Odpovídám referentce.
Český Těšín, hm,
kolečko od mostu k mostu a pašování chlastu. A zbytky krabic
a bordel ve městě. Tvořím vyhlášku města a vím, že další
krok nanic. Každá boční cesta do lesa vede ke skládce, která je
jenom pozůstatek překladiště alkoholu. Pan Budínský, jeden
z radních mě podporuje. Férový chlap, jeho otec je zdejším
knězem. Jsem tvrdý ateista, ale když narazím na moudrého
člověka, rád se poučím. Syn zdejšího faráře. Vážil si mé
práce. A nebyla jednoduchá.
Ale rada rozhodovala
stylem…
Ještě ne… odsunovala
co se dalo.
Alibismus správy.
Pak tajemník přišel
na „nádhernou“ myšlenku, proč nesloučit životní prostředí
a stavební úřad? Můj nesouhlas byl jasný, ne!
A také můj další
krok byl jasný. Tajemníkovi jsem podal výpověď.
Ano, ne, to jsou dva
protipóly. Ano žít a ne , to je složitější, ne se neříká,
až když už to jinak nejde. Rád žiji a co jsem se naučil,
předávám dál.
Přihlásil jsem se na
výběrové řízení na vedoucího referátu životního prostředí
ve Frýdku-Místku. Docela tam zrovna politická garnitura odrovnala
přednostu. Říkal:“ je to Vaše odvaha, přihlásit se na
potápějící se loď“. Jsem se jen usmál a říkám“jsem jaký
jsem, a možná i námořník“. A tou větou jsem vyhrál.
Byl to moudrý člověk.
Na rozdíl od toho, co přišel po něm.
Tchán byl na mě hrdý,
všichni na mě byli hrdí, jen já na sebe ne. A tak to byla
neustálá válka. Miluji život v jakékoliv podobě. Byla to
válka mě proti mě. Vrcholem mého válčení bylo, když jsme měl
dát pokutu stařence, co vlastnila les a někdo ji ho ukradl a
neměla prostředky na zalesnění. Běsnil jsem v duchu. Mám rád
lidi a nemohu jít proti nim. Ach jo.
A pak, rozdělení
dotací, mezi obce. Chtěl jsem to udělat spravedlivě. Bohužel,
nešlo to. Navrhnul jsem systém, jak se to dá obhájit na okresním
shromáždění. Jeden škrt přednosty okresního úřadu. Musí
vyhrát jiná obec, ta starostka byla v komisi, co určila jeho
další vývoj. Byl jsem tam a vždy jsem říkal, jsem tu proto,
abych věděl, jak moc si mám vážit svého přednosty. Ano, byl
jsem na ministerstvu vnitra, abych věděl, kdo přijde. Směji se
tomu do dneška, asi jsem udělal psychotesty nějak skvěle. Světe
div se, všechny vyhodil, jen mě ne.
„Pane přednosto, zde
je má výpověď!
Věděl to, že se
nebojím, že vždy vyplavu odněkud jinud. Nešlo přistoupit na
jeho diktát. Moc rychle rozkazoval a málo přemýšlel Jen blbec
rozhoduje rychle.
Mou výpověď. přijal
bez mrknutí oka, hráč, také uměl šachy.
Hledal jsem místo na
Zemi. Děti, žena a já.
Jsme na zkoušce na
Ministerstvu životního prostředí. Já a můj přítel, byl vždy
jen můj podřízený, ale vážně fajn. Moc ho hodnotím, sice
trošku pan opatrný, to já nikdy neuměl, jeho dcerka, rodina. A
v globále úžasný člověk. 12 lidí v půlkruhu, každý
se ptá na to svoje. Každý si myslí, že to jeho, je
nejdůležitější. To jsou ty největší chyby úředníků.
Oba jsme to dostali,
měli jsme přehled.
Ano a právě v té
době se děly věci. Byl to rok 1991.
Přemýšlím, a proto,
že jsem člověk přemýšlivý, dostal jsem papíry na hlavu,
různé….prostě různé licence. Stal jsem se soudním znalcem, a
také jiné věci. Připadá mi, že mohu vše. Vyhrál jsem soutěž
o lesní hospodářské osnovy okresu Karviná.
Jsem doma, v zaprášené
chatce, co se má stát mým domovem. Tchán říká“ Vápno je
zdravé“. Ale jsem hodně alergik, zrovna na tohle jeho zdravé
vápno. Bouráme a stavíme a já se dusím. Zrovna přijelo auto
s dalšími cihlami a najelo do rybníčku, co jsem vybudoval.
Tak folie odešla a s ní i mí koi kapři a sny. Jako by už
nic krásného v mém životě nemohlo být. Koukáme se s ženou
z okna té blbé chatky, objímám ji a přemýšlím, jestli
chtěla zrovna takový život. Trošku jsme se milovali, občas jsem
odcházel: „Tak já jdu, beru si slipy, občanku a pas“. Křičím
za plotem, po noci, co ji přivezli z nevinného mejdanu
z práce. Nevinný polibek řediteli, všechno tak krásně
nevinné.
„Peter je doma, tak
tam ty cihly můžete složit, on vám pomůže“.
A Peter šel a skládal
cihly, poslušně, jako beránek. A zatím nevěděl, co dělat
s těmi lesními hospodářskými osnovami okresu Karviná.
Na uzavřenou smlouvu se
státem jsem si vzal leasing na mé první auto, „buclíka“
Renolta Clio, maličkého.
„ Podˇ, jedeme do
Chorvatska“ říkám jednoho dne ráno, zrovna končí válka
v Jugoslávii. Trošku se bojí, žena, ale nakonec souhlasí a
jedeme. A tak poprvé mapuji cestu k moři, není to daleko,
spíše blízko. Večer jedu a ráno si máčím nohy v moři.
No ono se to nabízí, být všichni spolu, od Baltu až po Jadran.
Jen lidé jsou hodně různí. A každý z nich má své bolesti
i pravdy. A než se ty pravdy spojí v jednu velikou pravdu,
bude to ještě trvat hodně dlouho. A žádný úředník to
nevyřeší nařízením. Měli bychom znovu začít u Karla.
„Petrčane“.
„Tati“ tahá mě za
ruku v pravé poledne dcerka.
„No, copak?“
„Deme“.
No, prostě nezmar,
sotva se naučila chodit, tak …řekla dementovi deme a dement
poslušně šel.
Nemohu ji nechat jen tak
chodit…skály jsou vysoké…to dítě nikdy nespí přes den…
Tak šlapu s ní a
její malá ruka určuje směr. Z moře vyšli lovci tuňáků,
jo, jeden z nich má pověšenou rybu od pasu až na zem. A nůž
má také poblíž. No, líbila se mi ta ryba, ale na ni bych asi
zrovna neměl. Potím se jako prase a dcerka je v pohodě. Stále
zvědavá.
Jsme zpátky, já mrtvý,
dcerka v pohodě, žena jako lachtan narovnaná, snad se ani
nepohnula za tu dobu, co jsme byli pryč.
„Už jste zpět?“
ptá se, jako by si ani nevšimla.
„Jo, jdeme na
Karlovacko“ funím.
Drobné, smažené
rybičky, byly fajn.
Všechno je tu tak
krásně bílé, ty skály z vápence, ten písek omletý
z korálů, jen myšlenky šedé mi kazí tu nádheru. Bílá
prostěradla, bílé hory naproti, všechno je bílé .i vítr je
bílý, tak si ho tady představuji. Anisia (domácí) nás uvítala
jejich tvrdým alkoholem, Rakiou. Koukám do očí jejímu otci…no
jo…autorita…usmál se
„Stavitel přehrad pro
vodu na pobřeží“.
Ještě je to tu docela
syrové, válkou zničené, když jsme jeli, vypálené domy…šlapu
do hor, prý jsem tak trošku sebevrah…no na miny jsem nenarazil,
jen ďobu víno podél chodníku, ano, navrtané vodovody tam byly,
lidé si pomáhají jak umí v těch horách.
Vrátil jsem se.
Dovádí výrostci na
pobřeží a už dávno poznali smrt. Klobouk dolů, před životem.
„Máš mě ráda?“
No, na to se moc neumí
odpovídat. Proto jsem se ptal.
„Nemám ráda
nejistotu“ řekla. A dále se slunila.
„Svitičko sluní“
odpověděl jsem a náhle cítím, že musím někam jít. Do
hloubky. Ano, tam jsem svůj. Rostou mi rychle vlasy i nehty na rukou
i nohách. Prý tak rychle rostou i mrtvolám. Poslední den.
No, ale já žiji a budu
dál. Cestou jsem poztrácel drobné z mých kapes. Mamku,
bráchu, otce…a asi těch drobných ještě bude více…svíčky
měknou a také já…
Jsme úžasní, když se
chlubíme. Větrejme okny dokořán…Všichni se chlubíme, a tak je
to správně, chlubíme se dětmi, tím, co jsme dokázali….ať je
toho hodně….
Jen tak zlehka jsem se
nadechl,
prý, prý to bude trvat
dlouho, ten můj cit….
nechej toho a nelechtej
mě
nedráždí můj klid.
No, jak bych to řekl,
mé ruce jsou chladné a modrají, no a potají fandím…všem
moudrým myšlenkám, aby se prosadily, jen tak o krůček dál,
navzdory všem blbcům, kterých je vážně moc….jen blbec si
skuhrá na nemoc…
Neskuhrám….
Ještě žiji.
Mi se líbí
to Tvoje
dám Ti
na pivo…
Žena držela kasu,
Karlovacko zabodovalo. Zasloužil jsem si ho po procházce v pravé
poledne s dcerkou.
Obsluhuje nás takový
hubený čahoun v letech. Ví, že jsme z Česka.
„Mám rád Havla“
říká česky. Na chvíli zmizel, aby se opět objevil. Přinesl nám
ukázat jednu fotku. Trošku se chlubil. „Píšu knihy“. Na fotce
byl on a Havel.
Moc se nám v té
hospůdce líbilo, do jiných jsme již nechodili. To spisovatelství
mu koukalo z obličeje. Je zvláštní, že to tito lidé neumí
zatajit.
Přinesl obrovskou pizu,
to bylo něco pro syna. Na téhle pochoutce prostě ujíždí.
„Pozornost podniku“ řekl s úsměvem. Už jsem jako doma,
škoda, že nemáme moře, moře obohacuje duši. „Chvala“
děkuji. Usmál se a opět zmizel. Takový Džin z láhve, mi
připadal.
Jsme maličký národ ve
středu kontinentu. Nevím, proč „Středozemí“ je zrovna
v Chorvatsku. Máme obrovskou genetickou výbavu, snad proto nám
není cizí ta šikovnost. Tu výbavičku jsme získali skrz utrpení
a nájezdy mnoha národů a dobyvatelů. Nikdy jsme moc neválčili,
války jsme nahradili chytrostí. Snad proto, ještě, ač malí,
jsme. Hloupí jsme byli jen v dobách husitů. A ničili všechny
krásy světa. A vychytralí jsme byli v područí komunismu.
Šlo o přežití.
Dobrosrdečnost tohoto
Chorvata neznala hranice. Ještě donesl po dvě deci kvalitního
vína. Tak nevím, z čeho žije, když se tak rozdává. Jako
by pochopil, že také píši. Mám to snad napsané na čele? Jako
on?
Loučíme se s Anisií
a jejími rodiči. Rakii si již nedávám. Čeká mě noční jízda.
Je dost náročná, cca 12 hodin jízdy. Pak mi ještě dlouho
blikají v očích, ta světla protijedoucích aut.
„Chvala“.
Jsme doma. Tak nákupy a
zase normální život. Lednice je prázdná.
Je to vážně krásná
doba. Vše tak uvolněné a jako by vše šlo samo. Pocity, vše
dokážeme. „Samobrano“. Všechny dveře světa dokořán. Živím
se svou palicí a mám pocit, že vše je možné. S „Buclíkem“
jezdím po okrese Karviná a popisuji lesy. Základ je to projít
v terénu. Dnes mi ukradli na parkovišti u kostela znak
Renolta, no, asi teď ten zloděj někde u toho znaku onanuje. Budiž
mu přáno. Zůstaly jen dvě dírky po šroubcích. Ten chudák, asi
jiné dírky neumí.
Popisuji lesy a kopřiv
mám až po krk. No, jo no, naše přehnojená pole a dusičnany, tak
ty lesíky se také dusí kopřivami. Na chvíli jsem se zastavil a
koukám, jak světlo proniká skrz listy stromů. Je to prostě
chrám, boží. Jsem tvrdý ateista, věřím lesu a přírodě. A
lidem, co tak často zklamou. Ale lidem se dá nakopat prdel.
Pomáhám, jak jinak, na
střeše, děláme střechu, pokrývač mého tchána, přibil latě
a po nich chodíme. Ale nějak to flákal. Lať se urvala a padám,
zastavil jsem se o „buntram“ o patro níž. Na zádech jeho
kopie. A dvě zlomená žebra. Nutno přiznat, že také on spadl,
ale až dolů. Naštěstí také jen pohmožděn.
Nějak nemohu točit
volantem, ta zlomená žebra se musí jen přebolet. Je hodně věcí,
co musí prostě přebolet, nic jiného se s nimi dělat nedá.
Je večer a zase sedím
u počítače. Snaha vložit všechny ty údaje, co jsem přes den
nachodil. Jen ten program trošku kulhá. A s ním kulhám i já,
smluvní termíny se blíží.
Začínám se v noci
často budit a zpocený…stres. Zpocený stres. Nějak jsem si aniž
bych chtěl, oblekl ten dres a musím přiznat, že mě moc škrtí.
Žena nic neví a děti
jsou také v pohodě.
Sněží, jdu zavřít
svého vlčáka. Jen tak naboso ve sněhu. „Dine, domů!“.
Čeká mě v kleci
a kouká, jak zavírám vrátka. Pak ještě pár skoků tam a zpět
o boky mříží, je spokojený, pozdravil jsem ho.
Volnosti si užil více
než dost. Je vždy celou noc puštěný. Ráno u schodů, se jenom
zvedne ostrov sněhu. Miluje volnost ale chce být blízko. Taková
dobrovolná pouta. Něco takového jako láska.
A zítra bude také den
a snaha dokončit načaté věci.
Snad po tisícáté se
snažím nabušit v lese nachozené věci do počítače.
Program stále chybuje, vždy mi přijde nová verze programu, ale
již vložené údaje ukládá chybově. Ministerstvo zemědělství
se rozhodlo, že bude jediný program pro celou republiku.
Chvályhodné. Kdo chtěl popisovat lesy a tvořit lesní hospodářské
plány a osnovy, musel pracovat v tomto programu. Součástí
získaného programu však byla také smlouva, že uživatelé
programu do něho nesmí nikterak zasahovat. Program vytvořila
nejmenovaná lesnická společnost, která ovšem také bojovala o
všechny možné zakázky. Ona jediná mohla program upravovat a dále
tvořit. Okres Karviná mi poslal peníze na můj účet, těsně
před Silvestrem. Práci ještě nemám hotovou, ale okres se bojí,
že bude muset na konci roku vracet peníze státu. Domluvili jsme
se, že když se něco nepodaří, ošetříme to v rámci
záruky díla. A nepodařilo. Poslední verze programu je stále
nedostatečná.
Začaly tahanice o
peníze. A soudy, přátelé se snažili pomoct, z Lesprojektu.
V noci nespím, potím se a přes den, když jsem sám, občas
upadnu do podivného stavu strnulosti. Občas koukám na větve,
která by byla vhodná.
Předal jsem
Lesprojektu, co jsem mohl, ale moje poznámky a údaje dokáži číst
jen já sám. Mou zakázku , dle předpokladu pak dokončila ta
„nejmenovaná lesnická společnost“. Asi měli podobné problémy
i další malí taxátoři, tvůrci lesních hospodářských plánů
a osnov. Byl jsem zcela sám a bylo to nad síly jednoho člověka.
Zatím mi chodí
korespondence od soudu. Mám to všechno vrátit. Díra na celý
život, uvědomuji si.
„Peter je doma“ dále
říkává tchán a já kopu výkop pro základy přístavby ,
z chatky se tvoří rodinný dům. Žena i děti jsou s tchánem
u Baltu v Polsku. Já také odpočívám. Jsem tu sám na celých
čtrnáct dní, zabíjím stres tvrdou dřinou. Tchýně mého
tchána, bydlí vedle, přišla a zeptala se:“ Tož, ty boroku, je
moc horko, dej si pauzu, nemáš hlad?“
„Ne je mi dobře“
odpovídám a přes oči mi stéká pot a pálí. Vařím si sám, a
jen to, na co mám zrovna chuť. Vzpomněl jsem si na slova bratra
mého dvojčete z Makedonie, Beba, když u nás naposledy
přespal. „Kdyby nebyla vajíčka, chlapi by umřeli hladem“.
Tak nějak jednoduše
jím. Ale na zítřek se těším. Přijede Erik a Mirek „Filosof“.
To zase bude alchymie. Tuším, co udělám, ve skleníku dozrává
„kruté chilli“.
K večeru jdu na
pivo, v té době byla ve Stříteži u Českého Těšína
jediná hospoda. Vládla tam silnou republikánskou rukou hospodská
Božena. Tak něco po čtyřicítce, spíše skoro padesát. Také
jedna z těch, co se nechala oblbnout Sládkem. Prý snad mu
poslala i nějaké ty prachy. No, ale pivo je pivo, mám ho rád. A
je mi docela jedno, jestli mě zrovna obsluhuje zapřísáhlá
republikánka. Hlavně, že mi nic nevnucuje.
Pivo je dobré, jako
křen. Jsem vysušený jako treska a dále rozvíjím myšlenku, už
vím, co zítra nabídnu klukům. Při myšlence na rybu se mi
vybavila makrela na grilu. Dnes již je v samoobsluze zavřeno,
ráno to jistí.
Ráno pokračuji ve
výkopových pracích, beru to jako rozcvičku. Din leží vedle mě
a pozoruje, co to vlastně dělám. V těchto dnech má docela
svátek, protože je skoro pořád venku z klece. A je mi za to
patřičně vděčný.
„No, Dine, na chvíli
musíš do klece, jdu se sprchnout a nakoupit.“
Din poslušně čeká
v kleci, až ho zavřu. Nemohl bych ho nechat jen tak bez dozoru
běhat, je to moc ostrý pes, potomek psů městských policistů
z Českého Těšína z doby, kdy jsem tam dělal vedoucího
odboru životního prostředí. Když s ním jdu na procházku,
vrhá se proti autobusům, myslí si, že mi chtějí ublížit, když
jdu s ním na houby, jedině na vodítku, má něco i proti
jiným houbařům. Ani háravá fena vlčáka od souseda na něho
neplatila. Soused ji chtěl nechat Dinem pokrýt. Nepovedlo se, bral
ji jako hrozbu vůči mé osobě. Možná, kdyby s ním šel
někdo jiný. Ale kdo?
Rozmrazuji makrely a
trošku je kořením, trošku oleje a soli a kmínu a VIP papričky
ze skleníku. Do lednice dávám chladit Veltlín z Jižní
Moravy, z Mutěnic. Tchán ho vozí, přes nějakého kamaráda
z Frýdku-Místku, tuším pracuje u kriminálky. Ale to není
důležité, hlavně, že se jedná o dobré víno.
Kluci stojí u vrátek a
Din řádí.
„Počkejte, Dine,
domů!“ rozkazuji a zavírám klec.
Přivítali jsme se. Jen
tak podání rukou a Erikovi říkám:“ To byla doba“.
„No, jsem rád, že Tě
vidím, tady je lahvinka, kde budeme sedět?“ rozhlíží se Erik.
Mirek to tady zná,
pomáhal mi se základy skleníku z láhví. Ještě je
nedokončen. Jsou tu jiné věci, důležitější.
„No, asi rozděláme
oheň, a pak, ať žije alchymie“ říkám a vedu je za chalupu
k ohništi.
Suchých větví z ořezů
ovocných stromů je zde na podpalku dost.
„Tak kluci, na naše
setkání“ sklenice se orosily chlazeným vínem.
„Cucejte a kritizujte.
A hlavně povídejte“, zatím rozdělám oheň.
Ohniště je skromné,
jen pár cihel, ze stavby, prostě se tu staví, na to kovový rošt.
Škrtnutí zápalkou a oheň vzplál.
„Necháme to na uhlíky
a vypálit rošt.“ usoudil jsem.
„Tak, Eriku, jak
bylo?“
A Erik se rozpovídal,
jak bylo. Asi nelehko a daleko, jak jsem usoudil. Za ženu mé dvoje
v Makedonii, pak rozchod, práce na universitě ve Švédsku.
Revoluce u nás a návrat. Vrátil se tam, kde jsem začínal po
vysoké škole, do Lesprojektu ve Frýdku-Místku. A dokonce do
stejné kanceláře k těm dvěma. K tomu, co mlčel a
k tomu co stále hovořil, k tomu, co byl stále moc
zvědavý.
Kladu makrely na
rozpálený rošt. „Co budeš dělat dále?“
„Ještě nevím, něco
jsem si našetřil, ale určitě něco přes to naše lesnictví“.
„Dáme šachy?“ můj
nevinný dotaz.
„Jasněěěě!“
přivítali můj návrh svorně.
Světlo ohně házelo
stíny na šachové figurky, rozložené na dvou šachovnicích na
dřevěných špalcích vhodné velikosti. A makrely voněly. A
hladina vínka klesala a pak se opět vzdouvala.
Měli oba velikou
radost, s hladinou vínka přibývaly mé chyby. V simultánce
proti nim jsem neobstál.
„Jste lepší“ jdeme
na ty makrely.
„Fíháááá….myslíš,
že někdy zchladnou?“ pochválil Erik.
„Myslím, že néééé
a pozor na prsty, ne do očí“…upozornil Mirek.
Kruté chilli ze
skleníku bodovalo.
Makrely slavily úspěch,
normální jídlo se časem zapomene, ale to chilli se vryje do
paměti.
Tak jako každá ostrá
událost. Odjeli až ráno, bylo to krásné, budou si to pamatovat.
Netradičně pouštím Dina až ráno. Moc to nechápal, trošku
rozmlsaný předchozí svobodou.
Uplynul týden mé
dovolené skoro o samotě. Ještě mi zbývá týden, domluvil jsem
setkání „Kobylek“.
Základy jsou skoro
vykopané, je také čas se radovat ze života. Přijeli, všichni,
co hráli v naši bývalé studentské folkové kapele.
A zase oheň, děvčata
dovezla dobroty, tentokrát jsem nekuchtil. Basa, housle, kytary,
bubínky. Nespalo se, jam session se hodně povedl.
Janulka spustila tím
svým silným a vemlouvavým hlasem.
Pánové,
dejte si za okna
kaktusy
a každé ráno
budou
zrcadlem
vašich tváří…
Pánové, hledejte
v trávě
čtyřlístky,
hledejte,
není to lehké,
nezůstat otrokem
toho, co máme.
Houpací křeslo,
fajfka a papuče,
v teple za pecí
srdce netluče,
slunce se vysmívá
skleníkům.
Přítel mě láká
svou rukou
podanou,
městem se flákat,
nezůstat před
branou
svých snů,
spiklenci v davu,
ozvěny kroků.
Přátelé,
přestože
vůbec nemluví,
upíjí horké kafe
z voskových
kelímků.
Přátelé,
přestože vůbec
nemluví,
beze slov
s vykřičníkem
dosáhli na dno
vlastních kapes.
A zase zní ten chytlavý
refrén…Houpací křeslo….
Prolétl mi v mžiku
kus života na vysoké, studentské kluby, hraní na schodech, tam se
to krásně rozléhalo, Porty, zájmová umělecká činnost
studentů. Zpočátku jsem hrál a tvořil s nimi, pak jsem je
již brzdil, stal jsem se nehrajícím kapelníkem, prostě jsem
cítil rytmus jinak než oni, tak jsem jen skládal texty a hudbu,
aranžmá a vystupování bylo jejich.
Sousedé se mě druhý
den ptali „Co to bylo za živou hudbu, na zahradě?“
„No trošku moje“.
Všichni už odjeli a já
se již nedívám po žádných vhodných větvích. Jedna z mých
nejkrásnějších dovolených končí. Život je hezké žít, ať
se děje cokoliv.
Děti a žena se
vrátili. Ještě ani nevybalili a děti zajímá ten výkop kolem
chalupy. Napadaly do něj drobné žabičky skokana hnědého. Dcerka
donesla svůj kyblík, co celou dobu ležel v písku pro
stavební účely, z jejího hřiště. Opatrně jsem ji spustil
do výkopu a začala sbírat.
„Tati, jsou nějaké
mokré“.
„Jsou to žáby“.
Vedu ji za tu drobnou
ručku, ona tou druhou svírá ten svůj kyblík. Jdeme ke kanálu,
k převaděči vody mezi Ropičankou a Nošovickým převaděčem.
„Stačí, když je
vyklopíš na břehu, tam jim bude dobře.“
„Jé, ty skáčou“
raduje se.
„Jsou to žáby“.
Zítra s tchánem
doděláme „šalung“ a může se betonovat.
Žena i děcka jsou od
moře docela osmáhlí, no nutno přiznat, že já také. Těch
čtrnáct uplynulých dní slunce docela pražilo. Mám svůj recept
na dobré opálení. Makat a potit se. A přitom něco vzniká.
Naproti, za plotem je
hektar dvacet, babička mé ženy to napsala na tchána. Je to málo
kosený pozemek. Tráva již skoro po mou hlavu. Nedá mi to a jdu
kosit. Stará kosa, brousek do kapsy a tiché a rytmiské šššš,
šššš.
Nová tráva prorůstá
tou starou a kosa dostává zabrat. Jeden větší záběr a kov to
nevydržel. Tak dnes již vážně kosit nebudu.
kAPITOLA ČTVRTÁ oDCHODY
„Kurva, zničil jsi
kosu, co jsem měl celý život“ zuří tchán.
„Možná právě proto
nevydržela“ odsekl jsem a vztek mi stoupá do hlavy.
„Běž do prdele“
ještě dodávám a odcházím o patro výše, celý vytočený.
Odcházím, raději, abych mu ještě neublížil.
„Dusím se tu“ už
klidněji říkám ženě.
„Nechci tu již
bydlet, odjedeme?“
Vím, jsou to její
rodiče. Ale také se tu asi necítí zrovna nej.
„Najdi něco a
půjdeme“.
Našel jsem byt na
„Terase“ v Třinci. Podnájem.
Druhý den jsme byli
pryč.
Ta zlomená kosa byla
jen tou špičkou ledovce, hora drobností, kopec nevysvětlených
nedorozumění. Já nemohl aktivně dělat, co jsem chtěl, tchán
zase myslel, že jsem lenivý. Dokonce ve sklepě dal pod schody
cihlu ze siporexu a čekal, že ji uklidím, já myslel, že to má
nějaký svůj důvod, že ji tam dal, tak jsem na ni ani nesáhl.
Tak to vypadá, když lidé spolu nehovoří. Nejhorší věc na
světě je ticho mezi lidmi. Když Italové rozbíjí v manželství
talíře, je to správně.
Je dnes moc krásně. Se
synem a dcerkou procházíme skanzen pod Radhoštěm. Děti jsou
nadšené a žena se již trošku otřepala z toho nenadálého
odchodu od rodičů. Je hezké se znova umět nadechnout, sami za
sebe, sami před sebou, sami.
„Tati, ty budky se
smějou“ říká dcerka a ukazuje na vyřezávané úly plné včel.
„No, ano, smějí se,
ale blíže radši nechoď. Včelky mají žíhadla. A když Tě
píchnou, tak to bolí a ony potom umřou“
„A půjdou pak do
nebe?“
„Půjdou, do toho
včelího“.
Žena se usmívá.
Nakonec jsem asi udělal správnou věc, asi také cítila tu věčnou
nesvobodu pod taktovkou dirigenta, svého otce. Přicházím na jednu
věc. Někdy, abychom se mohli mít trošku rádi, je potřeba být
od sebe daleko. Vím, že do té přestavované chalupy již
nevkročím, pokud tam bude tchán. Nakonec je to dobře. Něco jsem
tam dokázal, kromě té stavby, zrušil jsem pole s bramborami
a mezi nimi se snažila tchýně pěstovat růže, bláto až ke
schodům, vytvořil rekreační trávník a zasadil dřeviny a hrál
se i fotbal na tom trávníku. Žena se na něm často opalovala a
když přijel tchán a viděl ji jak se opaluje, byl nasraný, že
zrovna něco nedělá. Tak se opalovala vždy s obavou. Dost
blbé.
Žijeme v paneláku,
v podnájmu. Zahrada mi moc nechybí, protože jsem neustále
v lese, pracovně, v terénu. Žena zase čeká na sobotu a
neděli, jezdíme k přehradám, tam může tmavnout kolik chce,
bez obav, že se někdo bude tvářit, že něco nedělá podle jeho
příkazů.
Občas se zamyslím nad
svobodou. Svoboda je někdy více pout než vězení. Dobrovolná
svoboda. Dobrovolná svoboda jsou dobrovolná pouta. Láska je
dobrovolná, práce je dobrovolná. Když chci být s přáteli,
je to mé dobrovolné rozhodnutí. Mus je hnus.
„Tati, tam je zdechlá
ryba“ udýchaně a překotně sděluje syn.
„Jo, tolstolobik a
pěkný macan, škoda, že leklý“.
Lidé se koupou kolem
skoro metrové mrtvoly.
Kluk vzal klacek a
postrkuje ho dál od břehu.
Leklé ryby jsou stále
stejně studené, jako když žily. A znám takové lidi. Jejich
podání ruky je studené, když se přemohou, tak vlažné, ale to
se již většinou ryby dusí.
V tom podnájmu
končíme. Ženě dali v práci byt, dva plus jedna, tak nový
začátek. Těším se.
Stěhování bylo
jednoduché, nemáme skoro nic svého. Rozhlížíme se v tom
novém bytě a radši nic neříkám, protože by mi to asi vrátila
ozvěna.
„Máme svůj balkón“
usmívám se.
„Můžeme koukat i
dolů“.
Zatím jsme koukali jen
nahoru, ve svých snech. Dělám to stále a dělat vždy budu.
Hranice jsou proto, aby se překonávaly. Každý má svou hranici a
své strachy.
„Děti už spí“
bouchnutí šampusu je neprobudilo.
„V pondělí mám
práci“ pro kriminálku ze Vsetína.
„Musím to dokončit,
ty krádeže lesů a ohodnocení škod“.
Nikdo to moc neumí,
škody v penězích na lese, pro stanovení trestní sazby. Tak
kouzlím. Asi z toho mít nic moc nebudu, ale jsem povinen
znalecký posudek podat. Také jeden z bičů nad soudními
znalci.
Je sobota a svítí
slunce.
„Dneska by to šlo,
jedeme?“
„Ano“ protahuje se
žena.
O tři hodiny později
čekáme ve frontě na lístek v Bešeňové.
Slunce ještě pálí a
železitá horká voda dělá divy. Malé divy.
Tak jsme si dopřáli
maledivy. U rozdělených Slováků, kousek za hranicí. I to je
důkaz, jak se mají hranice překonávat. Rozdělili nás hloupí
politici, ale my se nedáme…jednou se zase sejdeme. T.G. M. byl
filosof a myslel to vážně.
Pokračování příště
až nasněží
Nasněžilo a tálo.
Trošku jsem přemýšlel,
asi bych neměl nikdy. Přemýšlet. Přemýšlení zavazuje.
Tkaničky na botách a také u krku. Ale nedá mi to a zase blbě
přemýšlím. Krásy života se nedají ničím napodobit. Každá
hra, každá inscenace, každý film, je jen pouhou náhražkou. Jsem
tak blbý, až to řve do nebes, říkám si.
A tak si tiše řvu.
Děti mi rostou před
očima. Svítí slunce a želvičky se rochní na balkoně. Želvák
po dlouhé zimě dostal chuť. Vyplázl svůj červený jazyk a
nastoupil za želvici.
Dcerka zavolala na celý
balkon a báby, co seděly dole na lavičkách. „Oni zase jebou“.
No, prostě dále, bez komentáře.
Že nikdo nevěděl, že
jde o želvy je zřejmé.
Žena si vzala mobil a
šla vynášet smetí. Hm. Zabrousila až do sklepa…Se smetím?
Hm..důvěřuj, ale již jsem nedůvěřoval. Trvalo to dlouho.
Děti rostly a žena
stále přilepená na mobilu. Vážně to trvalo moc dlouho. Pak
řešení účtu za mobil z Řecka, kam jela s dcerkou. Tak
jsem nakoukl do jejího PC a vidím, objednávka chaty na noc. Se
mnou to vážně nebylo.
Když si lidé lžou, to
již není život. „Zajisti rozvod“ řekl jsem. Až po tom, co
jsem našel fotky chlapa, co si schovávala. Vypadal jak Brežněv.
Asi se jí moc líbil, mi teda vůbec, což je pochopitelné.
Měl tu drzost ji
doprovodit k rozvodu u soudu, jen venku.
„Pane inženýre, vy
si svých dokladů moc nevážíte“, vytýká mi soudkyně stav mé
občanky.
„Naopak, paní
soudkyně, mám ji tak rád, že ji stále nosím sebou, a proto tak
vypadá“.
Ještě má žena
vyprskla smíchem a soudkyně se již věnovala pouze praktickým
věcem rozvodu.
Spali jsme chvíli vedle
sebe v ložnici, již jsem věděl, že se ji nedotknu. Nemohl,
stále jsem viděl toho „Brežněva“. Vadilo to nám oběma, tak
mě vyštvala pryč.
kAPITOLA PÁTÁ SAMOTA
Pronajaté zahradnictví
vedle hřbitova se stalo mým domovem.
Kancelář i bydlení.
Udělal jsem potěr z cementu na podlaze a řekl si…“jedu
někam“.
A jel jsem do
Chorvatska. Balení vody sebou, štangli suchého salámu. Pežot 407
SW. Moc dobré autíčko.. Byl jsem prostě „Na cestě“….
Jsem stále na cestě,
cesta se stala mým osudem. Dubrovník a dále k hranicím ani
nevím už jakým. To je jedno, stále jsou někde hranice, tady
ještě můžeš a dál ani krůček, to ještě můžeš a dál
zajít nesmíš, když ruce hladí, povoleno je, co není zakázáno.
Ruce odhalují prostou pravdu. Krásy života.
Spím na odpočívadle
nad Dubrovníkem, auta dělají kravál, ale mi to nějak vůbec
nevadí. Hledám sám sebe a snad jsem i našel. Nehledám lidi, chci
být sám a vypořádat se s tím hloupým smutněním. Vím, že
zítra budu zase o kousek dál, blíž své zemi, tichý pomalý a
plouživý návrat. Obloha byla ocelově šedá, no už to počasí
není moc stálé, sešel jsem dolů k moři a jen jsem si
trochu otřel tvář slanou vodou. Do moře bych nemohl, zlobilo se a
burácelo. Je čas na návrat, na pomalé vracení se.
Stoupám po kamenné
cestičce zpět k odpočívadlu, a tolik myšlenek mi pluje
hlavou, jako ptáci nad mořem, jen se mihnou a nechají stopu
v oblacích. Je krásně.
Dojel jsem těsně před
Igrane, do autokempu. Za pár šupů, říkám si, klídek, tady se
na chvíli zdržím. Mačkám jeden malý čudlík, sklápím sedačku
a v autě se najednou nade mnou otevřela celá obloha, koukám
střechou k nebi. Rána jsou krásná…zaplaval jsem si, pak
jen sedím na oblázkové pláži, v jedné ruce „dobrou vodu“
a v druhé štangli polosuchého turistického salámu. Ukusuji
a zapíjím a nohy zkřížené.
Pár nocí krásných,
ráno obcházeli mé auto, takový německý pár, trošku postarší,
byli hned vedle, s karavanem, no nechápali moc, hledali, kde
jsem připojen k elektrice, žádnou přípojku nenašli, ráno
mě zvali na kafe, hrdě jsem odmítnul, nejsem žádný chudák,
respektovali mé odmítnutí, stále jsem ještě chtěl být sám.
Nehledal jsem společnost lidí, žádných.
Svět je tak malý, za
jednu noc z Česka do Chorvatska a máčet nohy ve slané vodě.
Svět je tak krutě krásný, štěstí se mění v slané slzy,
tak rychle…no nelze si ale stěžovat, jen žít dál. Slanost je
vždy vlahá, přitahuje vlhkost. Oči, které nejsou svlažovány
nevidí.
Zítra pojedu domů, do
zahradnictví, kde spím na zemi, kde žiji se svými citrusy, potěr
již asi vyzrál, také stále zraji. Blíži se dušičky, z okna,
za plotem tisíce světýlek, vzpomínky na blízké, blízké tak
vzdálené v jiných světech. Nikdy neslevím z drahých
věcí. Mi drahých, mých drahých.
Být pobudou je někdy
krásné, chvíli pobudu tam a chvíli jinde.
Potěr uzrál, po
návratu z Chorvatska, tři madrace na zem a já na nich ve
spacáku. Stále se mi nějak rozjížděly, tak jsem je slepil
izolepou. Chystám se udělat plovoucí podlahu, ať mám čisto.
Kancelář, noclehárna, všechno v jednom. Kotelna, vše
v nízkém podlaží, pak veranda a tudy se chodilo do dvou
skleníkových loží. Pustil jsem tam volně želvy zelenavé
(Testudo hermani), pásly se na plevelech. Blížila se zima a chlad,
tak nakonec se zahrabaly do půdy.
Mrazy udeřily,
topím v kotli a temperuji skleníky, co dvě hodiny vstávám a
přikládám do kotle, koks a dřevěné brikety. A hubnu.
Přijely mě
navštívit děti, kluk již má řidičák, dcerka teprve dorůstá,
dovezli mi skleničky na víno a láhev kvalitního vínka. Měl jsem
totiž narozeniny.
„Ahoj, tati, něco
pro Tebe máme“ no mi stačilo to, že dovezly sebe. To ostatní
bylo nepodstatné, ale potěšilo. Takové polní podmínky, ve
kterých žiji, hned za oknem kotelny je plot, asi dva metry, od okna
a městský hřbitov, na dušičky docela pěkné a věčný frmol
kolem.
„Tati, ty se tu
nebojíš?“ řekla dcerka, moc se jí to mé bydlení vedle
zemřelých nezamlouvalo. „Mrtví jsou již hodní, bát se může
člověk jen těch živých“ odtušil jsem.
„To občas bývají
mrchy“.
Myslím, že ji to mé
vysvětlení prozatím stačilo.
Domlouvám se
s klukem, že někdy zajdeme do centra Třince, kde jsou
diskotéky, dát pívko, posedět.
Uplynul týden, noci
jsou složité, nechci aby citrusy pomrzly, a tak škrtím teplo v mé
místnosti a přidávám skleníkům. Co dvě blbé hodiny, kontrola
teploty ve sklenících a přikládání do kotle.
„Tak co? Jdeme na
to pivo?“ volám klukovi.
„Jo, tato, jdeme“.
Jsem
tam načas, ale syn moc času na fotra nemá, má tam spoustu
kamarádů. Takt trošku cucám ten tekutý chmel až ho bylo
najednou docela dost. Nakonec někam zmizel, tak zůstávám sám,
jdu se provětrat ven, na sníh. To byl ale špatný nápad,
obstoupili mě tři výrostci a prý „Naval mobil“, bránil jsem
se.
Dorazil
jsem nějak do „svého“ zahradnictví, jo mobil jsem ubránil,
ale všude samá krev a ráno stopa těžké boty na hrudi a zlomená
žebra. A zítra mám jet za ségrou do Frýdlantu nad Ostravicí.
No, vyjel jsem, ale moc těžko se mi dýchalo.
Byl
jsem trošku zlý v duchu na kluka, měli jsme být spolu.
Sestra, když mě viděla tak zbídačeného a s rozbitým
nosem, řekla:“Tak už to dál nejde, přijeď do Ostravy, budeš,
bydlet v naši firmě, navrchu“. Souhlasil jsem a o týden
později již byl tam, do Třince do skleníků jsem dojížděl,
temperovat, elektrikou. No, dost drahá záležitost, ale žil jsem
zase jako člověk.
Ségra
je milující člověk, stmelující rodinu, no nějak to zdědila po
bábině. Vždy se ozve, když se dlouho neozývám. Vím, že nejsem
jednoduchý člověk a jsem si vědom svých chyb, ale nějak s nimi
nedokážu nic udělat. Vím, jak se na mě dívají lidé…ale
nikdy jsem se nelitoval, lítost v mysli muže je to poslední,
co by mohl…Byla to krásná nová šance, změnit místo, město,
ženu a způsob života, který mi již trochu přerůstal přes
hlavu. Nové naděje…
kAPITOLA ŠESTÁ HLEDÁNÍ
Je
to tu krásné, kuchyň, sprchový kout, místo pro práci a místo
na spaní a televize, také jsem dostal možnost připojení na
firemní net. Blížily se vánoce, neměl jsem žádnou představu,
jak je budu trávit. Asi o samotě.
Stalo se tak. Četoval
jsem s lidmi, co na tom byli podobně, tak to byla i nebyla
samota. Zkoušel jsem kuře v elektrické troubě, těžké
začátky kuchtění, chtěl jsem tam dám majoránku, netová
kamarádka mi hned odepsala, že je to kravina, že to kuře při
pečení zhořkne. Dával jsem na rady a učil se. Jiná netová
kamarádka mi poradila, že nesmím čočku solit před provařením,
že jinak se nedovařím, že ztvrdne, byly to zvláštní chvíle.
Ségra chtěla, abych byl na Vánoce u nich, ale já se hrdě
vymluvil, že možná budu s dětmi. No nebyl. Samota se stala
osudem a železnou svěrací košilí. No, říká se, košile bližší
než kabát. Jaký by asi byl potom ten kabát?
Naučil jsem se žít
sám a povídat si s lidmi na netu. Možná na tom byli podobně.
Naučil jsem se zapomínat na staré věci a žít jen dnes.
S bývalou si občas povídáme na netu, líčím, kolik mám
netových lidí kolem sebe. Zvláštní pocit. Záleží ji na tom
abych nějak žil a přežil, přece zatím posílám alimenty. Chápu
to, jen chabý zdroj příjmů. Pokud nebudu fungovat, nějak,
nebudou ani ty příjmy. Když se dva lidé rozchází, většinou si
neuvědomují v bouři těch emocí, že každý z nich
bude platit dvakrát. Z jedné domácnosti se stanou najednou
dvě. Ve chvíli zlosti se na to nemyslí. Také jsem na to nemyslel
a spát v jedné ložnici, v jedné posteli, již bylo
nemyslitelné. Proto to zahradnictví a počátek věčného toulání.
Člověk se stává tulákem náhle. Romantismus toulání s tím
nemá nic společného. Kdysi jsem se toulal rád a sám, nyní
toulání nenávidím. Jak jsem psal v úvodu o Londonovi a jeho
„Tuláku po hvězdách“. Stal jsem se jím v kobce vlastní
nesvobody pramenící z nedostatků mých i prostředků. Zatím
jsem jen tulákem ve své vlastní zemi a jednou se zatoulám navždy
někam dál.
Ale zatím ten život
nějak jde. Řeším ostravské olejové laguny, některé věci se
trošku daly do pohybu. Ale faktury jsou jen na papíru, žít a
přežít jsou možná dvě rozdílné věci. Toužím znova žít,
ale minulost je prostě neúprosná. Navždy tulákem. A také
otrokem svých snů.
Dokazovat něco,
proč a komu? Ono totiž, a to je děs a horor, když si člověk
uvědomí, že není komu. Nezbývá, než to nějak doklepávat a
látat a přežívat, a to je ta chyba, má se totiž žít.
Věřím, že žijí
takoví šťastlivci, ale není jich moc. Jsou lidé, kterým se vše
daří a moc se přitom od ostatních neliší. Možná bych také
mezi ně patřil, ale stačí jedna osudová chyba a celý život se
v ní veze. Ale brečet? To nic neřeší, prostě to doklepávat
dále, až tam, kam to půjde. Když se člověku vše daří, a
jeden úspěch za druhým, nakonec uvěří, že může všechno
dokázat, to je ten největší omyl života a cesta do pekel.
Stručně řečeno, opatrnosti není nikdy dost.
Vysmívám se
básníkům a směji se sám sobě, sny, které nebyly realizovány,
zůstaly pouze sny. Moc velkých slov, která mají skutečnou moc,
se nesmí používat moc často, pak tu svou velikou moc ztrácejí.
To je jako se žvaněním politiků. Mám svou dnešní definici
politika. To je ten, co se neuplatnil v normálním životě.
Ten, kdo je odborník, nemá čas na politikaření a věnuje se
skutečné vědecké pravdě. Politika je postavena na slibech a
skutek utek.
Tak si tu tak sedím
a cucám vínko a přemýšlím, co dál, je to paradox, za oknem mi
nakukuje veverka, v již odpočívajícím průmyslovém
odpadovém areálu, kde se skrývám před životem a učím se ho
znova hledat. Když najdeme své dno, pak je vše kolem krásné.
Větví je dost, ale provazů málo, říkám si.
Dluhy, dluhy, dluhy
a snílkovské duhy mě provází na každém kroku, snažím se
pracovat, reálně žít (v obraze peněz) a snít (odpočinek). Ale
když již se pod někým zhroutí propadliště, těžko se škrábe
ven. Cítím se jako odložený pes, neschopný výcviku. Občas se
něco, nějaký posudek nebo studie podaří, ale jen pro chvilku
euforie. Jednou z mých velkých chyb byla dlouhodobá práce na
likvidaci „ostravských olejových lagun“. Příliš práce,
nějaké to lákadlo v podobě krásného auta a propad
v komunikaci s jinými možnými klienty mé nabídky mých
znalostí v jiných oborech. Pohlcen touto krásnou vidinou
dlouhodobé práce jenom ztrácím. Dnes vím, že je mnohem lepší
mít širokou klientelu malých zakázek než toho „páva na
střeše“. Ale nic nelze měnit, co již bylo, ještě dnes se mi
vrací křik toho páva. Ale již toho nechám, nechci být uřvaný
jako ten páv.
Odpadový areál, ve
kterém bydlím, se dnes zase vylidnil, po třetí hodině tu
většinou již není ani noha. Hodně věcí zpracovávám sám na
počítači a tisknu a pak, pokud stíhám, vrhám se do kroužkové
vazby. To především ta různá hodnocení vlivů staveb a činností
na životní prostředí. A když je čas, tak sedím na netu a
vraždím samotu. Nutno přiznat, že ohledně této činnosti jsem
se stal docela dobrým vrahem. Internet je ozvěnou tisíců nářků,
vystřelených do neznáma, to již nejsou jen láhve s dopisy
házené do moří a oceánů, to jsou nářky a tužby poslané a
doručené před vteřinou z jednoho konce světa na druhý. Jen
nějak nedokáži rozlišit upřímnost těch slov a kdo za nimi
stojí. Blázen, kdo věří každému napsanému slovu. Snad jen pro
první kontakt je to hezká věcička, ten internet, a pro kousek
snění. Lžím se věří krásně a zvláště v samotě.
Dospěl jsem k názoru, po minulých zkušenostech svého
života, že radši budu tím nevěřícím Tomášem.
Hezkých žen je
hodně a povídá se hezky, ale být s někým je jiné. Moc
bych si přál zase s nějakou být, ale můj dobrodružný
život plný dluhů mi to zakazoval. Devatenáct a půl roku
rodinného života, i když plného stěhování, mi navždy zůstane
vryto pod kůží a také děti. Občas se zastaví na krátkou
chvilku. Snad to jednou změním. Snad, ale moc tomu nevěřím.
A tak jsem získal
spoustu netových přítelkyň, ale žil jako mnich. No, on ještě
ani neuzrál čas, abych s nějakou ženou znova byl. Nevěřil
jsem jim, to byla ta snadnější věc z těch dvou…
Po dlouhé době mám
pocit, že mám trošku zázemí, a tak se vrhám zase pomaličku do
mořské akvaristiky. Malý akvarijní set o 240 l slané vody, radši
zírám na malé mořské akvárium než na debilní televizní
seriály. V tom akváriu se toho děje během jediného dne
mnohem více. A zprávy? ,
ony se komentují samy a já k nim nemám co dodat.
Těším se na
příští ženu, ale nemám v úmyslu ponížit milování na
tělocvik.
Svět
kolem se přestal točit tak rychle, rychle jsem pochopil, že se
netočí kolem mě. Bylo mi nějak moc prázdno, a to se musí
změnit. V areálu bylo také zase prázdno, jako v mé
duši, tentokrát, jsem si řekl, auto nechám doma a šel jsem se
projít do centra Ostravy, z Petřkovic to byly takové 3 km.
Posadil jsem se v „Kafé restaurantu v Mozartovi“
v obchodním domě u „Masarykáče“.
Dávám
si kafe a přemýšlím…láká mě mobil a často jednám
intuitivně, sahám po něm a píši sms netové kamarádce.
„Jestli
chceš poznat, s kým si píšeš, přijdi do Mozarta“, vím,
že bydlí někde tady a nemusí nikam jezdit.
„Přijdu“
odpověděl display mého mobilu.
Za
čtvrt hodinky byla tady, překvapila mě, vypadala jinak než na
fotkách, hezké rysy, květinky kolem očí a ty oči byly chápavé.
Chvíli jsme si povídali a pak se přesunuli na „Stodolní“.
Naše setkání bylo bouřlivé a plné emocí, asi jsme oba byli
dost sami, mělo pár zápletek, ale ty se velmi rychle vyřešily,
nepodstatné pro další život.
Důležité
bylo, co přišlo v dalších dnech. „Zajdeme do kina?“
napsal jsem sms, „Jo, můžeme“.
Ani
dnes nevím, co hrálo, bylo mi to docela jedno. Měl jsem hezkou
ženu vedle sebe. Byl jsem autem, tak po představení ji zvu :
„Můžeme zajet podívat se, kde bydlím? Pak Tě zase hodím
zpět.“
Souhlasila
a nastoupila do modrého Pežota 407 SW, dojeli jsme do té tmy u
areálu v Petřkovicích. Otevřel jsem bránu, od které jsem
měl klíče (švagr a sestra mě vyzbrojili), zaparkoval, otevřel
postranní vchod do budovy firmy a vedl ji chodbou nahoru. Otvírám
dveře do nového života.
Otvírám
šampus a nalévám jenom jí s větou : „Nalil bych si také,
ale musím Tě pak odvést zpátky, pokud by jsi zůstala, dám si
s Tebou“.
Trošku
se zamyslela: „Nalij si také“.
Chybění
člověka člověku může být krásné, v té poušti lidí,
těch zrníček v betonových pouštích, pak vznikají bouře a
zrnka písku o sebe naráží. Člověk na člověka. Každým
nárazem vzniká jiskra, křemínek o křemínek.
Jisker
bylo hodně a v tmavém průmyslovém odpadovém areálu
najednou příjemně a teplo. Krásy života přichází i odchází
nečekaně, a proto se těším na každou z nich. Krásy
nepřichází náhodně, o krásy se musí člověk zasloužit. Je to
věčný boj reality a snů.
Laguny
se nějak hroutí a tím i můj přísun peněz. Firma, pro kterou to
dělám, prodává celou zakázku jiné firmě a má práce není
zahrnuta, no někdy se i tak věci mají. Není dobré sázet na
jednoho koně. Z Pežota 407 SW se stala Fábie (pro mou
představu Fóbie), a to někdy radši píši mail, než abych volal,
sms, se stává drahou záležitostí. Záchrana jsou občasné
posudky, ale těch je málo. Nejsem lakomec, co mohu dát, dám. Ale
nakonec je to tak, že přítelkyně mě vzala do „Srdce Beskyd“.
Byl to krásný víkend. Ale cítím, že se mi nedaří. Měl bych
to platit já.
Ale
bylo to fajn, jen nevím, zda to budu moci někdy nahradit.
Švagr
a sestra čekají, cítím to a je to logické, že přispěji aspoň
na energie, co jsem spotřeboval, ale není z čeho. A tak se
věci hroutí a ruku v ruce vyhrocují. Když není na benzín,
není kam jet. Kam by možná bylo, spíše není jak jet dále.
A
tak zase utíkám, nejdříve před sebou, pak před ostatními.
Jednoho
dne se zastavím a začnu koukat všemu čelem, to až nebudu mít,
co ztratit. Nejde o majetek…ten dávno žádný nemám, ještě mi
zbylo něco, čemu se říká duše. Dá se duše cestou životem
poztrácet? Myslím si, že ano. Tiše, plouživě a po drobných.
Zlaťáky proměněné v mnohé drobné prohry života.
Duše
každého člověka je důležitá, naplňuje podstatu bytí, štěstí
každého člověka, jen si to musí umět přiznat. Já, nevěřící
Tomáš, vím, kde se hledá štěstí. V drobnostech života,
jinak to prostě nelze. Jen uzurpátor hledá štěstí v moci a
nakonec má prázdnou dlaň za cenu spousty jemu nepatřících
životů.
Hrdost
přináší ztráty, a tomu se také brání většina politiků, jen
schopnost se domluvit je důležitá, no, jo no…ještě za jakou
cenu se prodává obecní blaho?
Obecní,
to není jako obec nebo stát, obecní jsou lidé, obecné jsou různé
názvy zvířat…latinsky to zní blbě, třeba Sciurus vulgaris
(veverka obecná) ale je obecná, protož žije jako spousta jiných
bytostí a s vulgaritou vrozenou mnoha politikům to nemá nic
společného, prostě se vyskytuje jako lidé.
No,
bylo fajn v Hotelu Srdce Beskyd ve vířivce se šampusem, také
bylo fajn na terase, kde nám nosili kosiči luk houby a kde ojížděl
výstavní uslintaný francouzský buldoček zdejší zaběhlou
fenku. Prostě bylo fajn.
Dlouho
mi nebylo tak dobře.
kAPITOLA SEDMÁ NÁVRAT
A
proto, že je mi fajn, vracím se na začátek….
Je
pár minut po půlnoci , první den roku 2014, právě končím
poslední řádky „Padesátníka z roku 2010“ a jdu si se
svými nejbližšími připít, u půlnočního přípitku jsem zase
chyběl, mé srdce chtělo a má mysl mě nabádala (jak dítě a
žena - srdce je dětinské a žena vždycky ví co chce) mé chybění
bylo mým přáním dokončit, jen ty poslední řádky…
|