Svítá. Ospalý první vlak sbírá smečku noci.
Stejným tempem bude kolébat
ty, co dospávají marně, i ty, co nemůžou spát.
Někdo v něm žehrá na život,
jiný smlouvá s osudem… že neumí to vzdát.
Jako já.
Je to tak dávno, dávno lásko,
přesto déšť po chodnících stále čmárá naše obrysy.
S plnými kapsami vzpomínek
v kalužích bez východu stojím dál.
Snad ještě hledám odpovědi na všechny ty dopisy,
co nedokázala jsem tehdy psát.
V temných výlohách už dlouho nejsou pohádky,
dnes nemají tu ani smích.
Ale já nehledám prince, nepotřebuji zachránit.
Jen zůstala jsem bez konce… Provinile nehybný v pozadí si stojíš.
Do noci tiše šeptám ti,
nezahazuj, co máš rád… jen proto, že se bojíš.
Vždyť kolik životů na chyby budeš mít
a možná pak už není nic. Vůbec nic.
Čas ve sprše nelze si večer smýt.
Můžeme to riskovat…
anebo mohli bychom spolu
usadit se na římsách.
Fantaskními chrliči nad Paříží být.
V dlaních zas měla bych hlavu tvou
a v srdci klid.
|