Unavená Teje odpočívala po porodu, pohled střídavě upírala na porodní stoličku, kde strávila několik hodin, a na syna, svého druhorozeného. Byl tak maličký a slaboučký, že se porodní bába divila, že přežil. Teje se ale rozhodla, že dítě bude žít, vždyť nejstaršího syna Thutmose sotva kdy viděla, když jeho výchovu převzali chrámoví učitelé, aby mladého korunního prince připravili na jeho budoucí vládu nad Kemetem. Syna pojmenovala Amenhotepem, tak se jmenoval její manžel. Rozhodla se, že bude každý den obětovat slunečním bohům za jeho zdraví. Zatímco přemýšlela, psali královští písaři dokument stvrzující narození druhého syna Velké manželky Teje, dvaadvacátého roku vlády Třetího Amenhotepa, božského faraona…
***
Desetiletý Amenhotep ležel na lehátku a odpočíval po dalším záchvatu. Poslouchal matku, která mu vyprávěla příběhy o bozích, hlavně o Heliopolském Atonovi, slunečním kotouči. Pozorně jí naslouchal, protože ho fascinovaly příběhy z dávné minulosti, kdy bohové ještě žili na zemi spolu s lidmi. Také se snažil porozumět záležitostem a tajům mystiky, aby konečně pochopil ty zvláštní sny, doprovázející jeho záchvaty. Od matky toho věděl již mnoho. Hýčkala ho a vychovávala ve strachu z Amonových kněží. Zato Velký Amenhotep, jeho božský otec, nemocného druhorozeného syna spíše přehlížel. Snad se dokonce styděl za to, že ten slabý chlapec s deformovaným tělem je z jeho božské krve…
***
Všechen lid vesetský se shromáždil kolem paláce, aby se stal divákem té velké události. Sedmdesát dní smutku za zesnulého Usira Amenhotepa, který vládl Kemetu celých třicet osm let, skončilo a na božský trůn nastupuje Čtvrtý Amenhotep. Na nového krále se ale lidé dívali s nedůvěrou – šestnáctiletý chlapec s deformovanou, žensky působící postavou, protáhlým obličejem, odulými rty a smutným, tajemným pohledem vypadal jako stvůra. Jeho ošklivost ještě podtrhovala éterická krása jeho manželky, nádherné Nefertiti, přihlížející důstojně obřadům spojeným s korunovací. Ona i Teje, nyní královna-matka, se obávaly o Amenhotepovo chatrné zdraví, vždyť obřady, které musel podstoupit, aby mohl vstoupit mezi bohy jako pozemský vládce Kemetu, byly nesmírně psychicky náročné. Obě mladého krále velmi milovaly, ačkoliv Nefertiti za něj provdali již v útlém věku, když byl Amenhotep teprve dvanáctiletý.
Mladý Amenhotep si stále ještě docela neuvědomil, co se vlastně děje. Omámený kadidlem, nemohl pořád uvěřit, že teď je vládcem obou zemí. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy mu kněží vložili na hlavu dvojitou korunu Horní a Dolní země…
***
Amenhotep sledoval svýma tmavýma očima zástup zděšených kněží, když jim sděloval své rozhodnutí. „Všechny staré kulty jsou zrušeny, jediným bohem je Aton. Odkládám své jméno Amenhotep, mé nové jméno jest Achnaton.“ A dále mluvil:
Aton si žádá, abych pro něho dal zbudovat Achetaton na věčnou paměť jeho jménu. Můj božský otec osobně označil místo, na němž začneme stavět. Nepřivedl mě k němu žádný z mých rádců, nikdo z obyvatel této země…
Amenhotep, nyní tedy Achnaton, se nemohl dočkat, až svůj dvůr přesídlí do Achetatonu, města jeho snů. Tam bude svému božskému otci Atonovi blíže než ve Vesetu, kde stále vládne Amon. Vždyť objevil místo prvotního stvoření, jak mu Aton nakázal ve snu. Kdykoliv se zapadající slunce ocitlo nad obloukem pohoří, které to místo obklopovalo, naskytl se obraz připomínající hieroglyfickou značku pro „obzor“ přímo v kosmickém měřítku. Právě tam nechá vystavět své město, kde bude žít.
***
Achnaton odpočíval v zahradě svého paláce, spokojený sám se sebou. Achetaton vyrostl na kraji pouště za pouhé čtyři roky, nyní už je celý dvůr přestěhován. Postavil krásné město plné zahrad, moderních domů, s krásným palácem i chrámem zasvěceným Atonovi. Královský sochař Thutmose nyní tesá do kamene další z mohutných soch samotného Achnatona, a to stylem, který stvořil sám Achnaton – styl, který nelže jako předchozí idealizované obrazy krásných králů se štíhlým tělem. Každý stejně věděl, že takováto zobrazení jsou jen lež. Na jeho sochách je jasně patrné jeho zdeformování těla – a oči těch soch působí magicky, stejně jako doopravdy.
Zesláblý svou nemocí však musel myslet také na smrt, vždyť zachování těla je tak důležité, aby duch mohl žít věčně. Po dlouhém přemýšlení tedy poslal pro svého písaře, kterému pak nadiktoval prohlášení:
Má hrobka bude vyhloubena východně od Achetatonu. Poté, co oslavím miliony královských výročí, jež mi dopřeje můj otec Aton, zde budu také pochován. Moje velká královská manželka Nefertiti spočine po mém boku, také po milionech let…
Nechť jsou ve východních skalách zřízeny hrobky pro velekněze, božské služebníky a otce Atonova chrámu, neboť i oni zde budou pohřbeni…
***
Dnes nechce Achnaton vidět již žádné návštěvy. Ke štěstí mu stačí jen blízkost Nefertiti. Královna oděná do jednoduchých průhledných bílých šatů má na hlavě paruku, jejíž kadeře jí spadají na ramena a záda. Hraje si s jejich šesti dcerami, zatímco král, milovník literatury, je usazen v křesle z akáciového dřeva a skládá báseň. Jedna služka přináší na stolek košík s ovocem, zatímco druhá omývá faraonovi nohy. Mohutný Núbijec pravidelně ovívá královský pár obrovským vějířem ze pštrosích per. Faraon nikdy nebyl tak šťastný.
Den strávený s rodinou se pomalu chýlí ke konci a královští manželé se spolu s dětmi vracejí do paláce. Zítra čekají Achnatona schůzky v poradní síni…
***
Achnaton stál před kněžími, kteří naslouchali jeho slovům. „Moje velká manželka, nádherná Nefertiti, nastoupí na trůn jako můj spoluvládce. Její trůnní jméno je Neferneferuaton Smenchkare Nefertiti. Až mé Ka odejde na věčnost, bude ona novým vládcem Kemetu. Faraon promluvil,“ dodal, aby kněžím bylo jasné, že se rozhodl. Je to přece jediné, co mohl udělat. Vždyť ve svých osmadvaceti letech byl již stařec, zmožený nemocí, již určitě neschopen plodit děti. Aby předešel bojům o trůn, které by nastaly po jeho smrti, protože neměl syna, dosadil svou milovanou manželku na trůn po svém boku, aby jí později nebylo upíráno právo na faraonský titul. Byl si jist, že udělal správně, a tak odešel, aby si odpočinul…
***
Achetatonem se šířila strašná zpráva: faraon umírá! V Jižním paláci seděla u Achnatonova lože Nefertiti a držela svého manžela za ruku. Achnaton byl klidný, na smrt čekal jako na vysvobození. Bolesti byly v posledních letech nesnesitelné, a tak se tím nijak netrápil. Věděl, že umírá, a tiše si odříkával velký chvalozpěv na Atona.
Když se rozednívá, vycházíš na obzoru; záříš, jsa Atonem ve dne, a zaháníš temnotu. Rozdáváš své paprsky a Obě země jsou ve slavnostním lesku. Lidé procitají a zvedají se na nohy, ty jsi je zdvihl. Všechen dobytek se těší ze své píce, stromy a traviny se zelenají, ptáci vylétají ze svých hnízd a jejich křídla vzdávají chválu tvému duchu…
(Přel. F. Lexa)
Umíral spokojený a doufal, že jeho jméno se zachová na věky, a tak se zachová i jeho duch. Ale když zemřel, netušil, že jeho bůh bude zavrhnut již několik let po jeho sedmnáctiletém panování a že i jeho jméno bude faraonem Haremhebem později smazáno z téměř všech nápisů. Haremheb se pokusil zabít jeho Ka. Ale Achnatonovo jméno přežilo, a tak podle egyptského náboženství přežil i jeho duch.
|