Jestli to nezvládnu, jsem mrtvý. Srdce mám až v krku. Ruce se mi klepou. Kéž by spolužák ten test ukázal trochu víc. Bingo! Mám sto chutí se rozesmát na celou třídu, ale zachovám chladnou tvář pokerového hráče a vesele opisuji výsledky. Kdo by si pomyslel, že já, člověk, který je chemií zcela nepolíbený (pokud se nepočítá poleptání kyselinou) dostane za jedna. Tedy za jedna bych určitě dostal, kdybych opsal i postup.

O týden později 
Už rozdávají testy. Těžko skrývám úsměv. Vesele pokyvuji svým jedničkářským spolužákům a čekám na své veledílo. Ale trvá to nějak dlouho. Pak byl rozdán poslední list papíru a já zůstal sedět bez testu. S lehkým znepokojením se hlásím a ptám se: "Paní učitelko, kde je můj test?" Paní učitelka se jen lišácky usměje a povídá: "Myslíš tenhle?" a zamávala kusem papíru "Nenašla jsem tam postup, jak je to možné?" Tato skutečnost mnou otřásla, ale zachoval jsem si svou důstojnost a povídám: "Na externí papír paní učitelko." Ona se stále jen usmívá, ostatně jako vždy: "A ten, předpokládám, byl ztracen v akci že?" ptá se. Bez přemýšlení jsem odvětil: "Ano prosím, postup byl nenávratně ztracen." Možná se mi to jen zdálo, ale přísahal bych, že se její úsměv ještě rozšířil, až to skoro vypadalo jako reklama na zubní pastu. Alespoň vím, že dneska nemám jít na oběd, protože soudě podle těch černých teček je určitě mák. "No to je mrzuté, ale protože vím, že jsi pilný student, dám ti možnost napsat mi ho ještě jednou, tak se pojď posadit do první lavice," pravila.
S největší nechutí a bezmocí se plazím do určené lavice s vědomím, že tohle nebude pěkné. Ve tvářích spolužáků vidím spoustu věcí, ale nejčastěji je to škodolibost. Mno musím k sobě být upřímný, já bych se nechoval jinak. Když usedám s listem papíru A5 do první lavice u dveří, přistává přede mnou zadání. Vždyť je úplně totožné s tím co jsem psal před týdnem! Zaúpím. Proč jen mám takovou smůlu. Ale teď není čas na pláč, to až doma. Teď se musím pokusit o to, čemu se říká týmová práce.

"Tak a můžeš psát. Těším se, až tohle nedopatření bude za námi. A my se mezitím podíváme na další látku...." Teď! Beru zadání a dávám ho kamarádům do lavice hned za mnou. Oba měli z testu dvojku, tohle by měla být brnkačka. Když jsem se ale otočil zpět, učitelka se zrovna zarazila a říká: "Mohla bych prosím vidět to zadání ještě jednou? Nějak si teď nejsem jistá, jestli jsem ti nedala to chybné." Začnu kolem sebe rozhazovat rukama, až to skoro vypadá, že jsem se zalknul. Zvedám papír, koukám pod židli. Nikde nic. "Paní učitelko, ono zmizelo." Vždycky jsem si myslel, že paní učitelka je v letech a že rychlý pohyb pro ni nebude tak snadný jako snad býval před dvaceti lety. Teď ale přiskočila k mojí lavici s mrštností gazely. Bohužel pro mě gazely, která ale lační po krvi (čert vem, že gazely jsou býložravci, biologie mi taky nejde). "Jaká krysa?!" vykřikla a vrhla se na jednoho jedničkáře ve prostředním oddělení. Já neváhám ani chvíli a okamžitě se dožaduji navrácení zadání od spolužáka, který mezitím začal rudnout, až nakonec získal perfektní odstín přezrálého rajčete. Beru si zadání, otáčím se zpět a zvedám ho nad hlavu jako objev století: "Objevilo se."

Paní učitelka si mě změřila se znechuceným pohledem a beze slova vzala moji lavici a odtáhla ji až k umyvadlu. Já zůstal sedět na židli, nyní bez lavice a překvapeně jsem mrkal. "Sem" řekla jen a ukázala prstem na místo před lavicí. Já jsem se opět sebral a dobelhal jsem se na své nové izolované místo.

Nyní jsem seděl. Před sebou papír, zadání a propiska. Jsem v koncích, nebo ne? Řekl jsem si, že se nevzdám. A tak se třídou začalo ozývat tichounké trhání papíru. Beru propisku a divoce začínám přepisovat zadání na jednu polovinu. Když je to hotovo přichází druhá, těžší část. Pomalými nenápadnými pohyby jsem začal koleny nadzvedávat lavici a přesouvat ji k prostřednímu oddělení. Ze zadních lavic jsem slyšel přidušený smích mého spolusedícího. Později mi řekl, že jsem vypadal jako housenka. Jestli to byla pravda, tak jsem byl pořádně zoufalá housenka.

Teď když jsem byl tak akorát na dosah prostředního oddělení a učitelka si ničeho kupodivu nevšimla, předávám zadání klukům v přední lavici. Ti ale asi nechtějí mít nic společného s mým utrpením, ale alespoň ho posílají do přední lavice u okna. Přímo před katedru. Tam sedí konečně kompetentní spolužáci a tak se pouštějí do problematiky.Vždy když dopočítají příklad, posílají mi ho přes prostřední oddělení. Jde to jako po másle. Sice musím hodně zmenšit písmo, protože půlka papíru A5 je opravdu málo, ale daří se.

Čas ale rychle dochází. Poslední příklad. Očima sleduji, jak spolužák mačká výsledek do kuličky a posílá ho jako tolikrát předtím do prostředního oddělení. My to dokážeme! Skoro už slyším zpívat anděly a bít zvony na oslavu mé úžasnosti. Komplic z prostředního oddělení mi podává tu spásnou kuličku. Už se jí skoro dotýkám, když najednou onen spolužák spadne ze židle. Už jsem ze židle viděl spadnout hodně lidí. Vždy to bylo k popukání, ale teď se mi chtělo brečet.

Rána, která se ozvala po jeho dopadu je tak hlasitá, až skoro vidím, jak učitelka nadskočila leknutím. Říkal jsem si, proč neexistuje něco jako: „padá spolužák, něco si přej.“ Teď bych si totiž přál být neviditelný. Vidím, jak se blýskl úsměv paní učitelky: "Já jsem to věděla!" a už konfiskuje papír i zadání. Ještě mi připomíná, že tento výkon patřičně ohodnotí. Já se vracím do lavice, kde mě můj spolusedící poplácá po zádech a říká: "Alespoň máš pěknou historku." Já se jen pousměju a říkám mu: "No jo, ale kvůli tomuhle jsem si nestihl připravit ten tahák na zemák." Jsem nepoučitelný.