|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
2.část
Výtah postupně zpomaluje až se úplně zastavuje u plošiny. Ozývá se hlasité zahučení, to budí Davida. „Dobré em... ráno.“ ,říkám a nutím ze sebe úsměv. „Už jsme tu?“ , ptá se a pomalu se zvedá ze sedačky do sedu. „Zřejmě.“ , odpovídám. Profesor vstává ze sedadla a přichází ke dveřím výtahu. Klepe na ně, v tom přichází muž z ostrahy a otvírá dveře zvenku.
S bratrem si bereme své věci a vycházíme z výtahu. Ostraha přichází k nám a bere naše tašky. Bedlivě si ho prohlížím, má tmavě modrou uniformu, neprůstřelnou vestu, kšiltovku s nápisem Ostraha a malou jmenovku se jménem Bob. Profesor jde napřed a mi zůstáváme s Bobem. „Vítám vás tu.“ , říká a usmívá se na nás. David a já se jen ušklíbneme a jdeme za ním. Vede nás po schodech až k laboratořím. Jsou tu dvojité s dveře velmi složitým otevíracím systémem. Bob pokládá naše tašky na zem. Přichází k přístroji na otevření, naťukává kód a přikládá svoji ruku ke scaneru. Ozývá se zase to samé zahučení jako u výtahu. Otvírají se nejprve první dveře a pak druhé. Vcházíme dovnitř, bob jde tentokrát až za námi a zavírá dveře. „Páni!“, vyhrkávám ze sebe. „Tak tady to je.“, říká Bob a pokládá naše tašky na zem.
Je to tu krásné, tak čisté. Všude je tolik přístrojů a vědců. Najednou kolem nás prochází malý žlutý robot. „Ty bláho.“ , rozplývá se David. Jsou tu prosklené pracovny s počítačem a multifunkčním přístrojem na pěstování rostli, chování zvířat či vytváření robotů. Vždy jsem si takový přála, ale jsou moc drahé. Je tu velmi vysoký strop a spousta větracích šachet. No aby ne, když jsme pod zemí. Přichází k nám profesor a ptá se: „ Jak se vám tu líbí?“ Dívám se na bratra a doufám, že odpoví. „ Je to paráda.“, říká s klidem. Nezklamal. Jsem z toho tak mimo, že bych nedokázala zformulovat srozumitelnou odpověď. „To je dobře, tady jsou jednotlivé pracovny, támhle je hlavní laboratoř se zvířaty z planety X, tam vzadu pokoje a skříňky.“ , vysvětluje. Vydáváme k pokojům. Jsou očíslovány, pod každým číslem je ještě rámeček na jmenovku a malá mapka celé laboratoře. „Zde je váš pokoj.“, říká a podává mi papír s dalšími instrukcemi. „ Děkujeme a naschledanou.“ , zablekotám. „Nemáte za co, to já vám děkuji.“, dodává a odchází. Vcházíme dovnitř je tu předsíň s botníkem a věšákem. Dál pak obývací pokoj s pohovkuo, stolkem a falešným oknem. To okno je vlastně velká televize s promítnutým obrázkem města. V rohu obýváku je kuchyňská linka, mikrovlnka a lednička. Jsou tu ještě dvoje dveře jedny vedou do koupelny a ty druhé do ložnice. Házím svou tašku vedle pohovky a sedám si na ni. David se chvíli rozhlíží kolem a pak si sedá ke mně. Jsem tak unavená. Opírám se o jeho rameno a usínám.
Probouzím se v sedm hodin ráno. Napadá mě podívat se na papír s informacemi. Stojí tam že začátek naší práce je v 8:00 v hlavní laboratoři. Pak ve 12:00 je oběd a po obědě volný výzkum. Zřejmě nám denní rozvrh upravili, protože jsme ještě děti, ale jsem ráda, že budeme mít i trochu volna. Školy v naší zemi jsou velmi přísné všichni máme stanovený režim, sice je škola dobrovolná ve věku od 6ti do 20ti let, ale pokud se přihlásíte musíte tento režim dodržovat. Celý náš svět je založen na určitých systémech a rozvrzích, ale mě to vyhovuje.
|
|
|