|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Prostor je vyplněn nehmotnými, elementárními, již dále nedělitelnými prvky prostoru. Tyto spolu za určitých podmínek tvoří struktury - několik kombinací uspořádání 1 - x elementárních prvků prostoru, říkejme "tvar". Není pro ně název, kombinaci 1 - x elementárních prvků prostoru říkejme "kmitače".
•Kmitače mají rozměr 1 - x elementárních prvků prostoru, mají tedy různý tvar.
•Ty nejjednodušší kmitače jsou schopny spolu s využitím energie utvořit složitější tvary - struktury. Tyto struktury jsou ve volném prostoru extrémně nestabilní. Při zániku struktury ve volném prostoru předají kmitače jim propůjčenou energii (strukturu) sousedním kmitačům v opačném směru, než odkud tuto energii přijaly, odkud byla tato struktura vytvořena. A to vždy rychlostí světla, i za přítomnosti hmoty. Toto je podstatou elektromagnetického vlnění.
•Při sestavení výše uvedené struktury jsou jednoduché kmitače zhuštěny do menšího prostoru, než původně tvořily. Při tom jsou ovlivněny a tvarovány i jednoduché kmitače v bezprostřední blízkosti. Takto vznikají kmitače, které jsou podstatou gravitace. Při cyklickém vzniku a zániku výše uvedených nestabilních struktur v jednom místě (viz.vznik hmoty) každý takovýto kmitač iniciuje natvarování sousedního, tvoří spolu řetězce, které se také v prostoru šíří rychlostí světla. Vznikne a zanikne-li výše uvedená extrémně nestabilní struktura ve volném prostoru, řetězce se nestihnou naformovat, gravitační kmitače zaniknou se zánikem struktury, s níž vznikly.
•Jiné kmitače (jejichž tvary vznikají až při existenci mnohem složitějších a relativně stabilních struktur hmotných částic, majících v podobě své struktury trvaleji uloženou energii) zprostředkovávají jiné přitažlivé a odpudivé síly.
•Jednotlivé druhy (tvary) kmitačů se při vzájemném pohybu různou měrou ovlivňují.
•Kmitače téměř volně strukturou hmotných částic procházejí, podobně jako molekuly vzduchu drátěným plotem s metrovými oky. Silové interakce mezi hmotnými částicemi jsou až v důsledku vzájemné interakce toků kmitačů určitých tvarů.
•Kmitače vzájemně umožňují svou funkci, dohromady tvoří prostor.
•Každý druh (tvar) má v systému vesmíru svůj význam.
Samotné kmitače jsou mnohonásobně menší než neutrino, nejsou hmotné (neinicují, přesněji s jejich pouhou existencí nesouvisí existence toku jiných kmitačů - prostoru), nedá se u nich tedy hovořit o hmotnosti v současném pojetí, tedy ani o setrvačnosti - při iniciaci jejich toku hmota nespotřebovává energii. I když jsou některé hmotou přitahovány (přesněji pohlcovány), nemůžeme jejich interakci s hmotou změřit. Jakýmkoliv hmotným měřidlem hmotnosti téměř volně procházejí. Při klasickém měření statickým měřidlem hmotnosti měříme jen vzájemnou interakci protisměrného toku některých z nich.
Prostor je bez přítomnosti některého z projevů hmoty a energie přirozeně vyplněn rovnoměrně nejjednoduššími tvary kmitačů. Zdůrazňuji, že v žádném případě nejde o éter, ten byl definován špatně. V reálném vesmíru jsou kmitače unášeny spolu s hmotou, samotná planeta i atmosféra planety je pomáhá unášet. Navíc některé složitější tvary proudí ke hmotě, jiné zase hmota uvolňuje. Zejména tyto skutečnosti přenos energie ovlivňují.
Nukleony (přesněji kvarky a antikvarky), elektrony, pozitrony, neutrina i ostatní nám známé i neznámé hmotné částice, jsou jen anomálií těchto prvků prostoru - jsou z nich "sestavené". Jejich struktura je tvořena mnoha zacyklenými řetězci v úvodu uvedených nestabilních struktur. Díky své vnitřní struktuře (energii) jsou schopny změnit tvar kmitačů. Strukturu (energii) však na to přímo nespotřebovávají, jen ji použijí a tato ve struktuře hmoty zůstane. Struktura je ovlivněna jen ve smyslu "spotřebovávání" střední doby života částice (určitá struktura, než se přemění nebo zanikne, "zpracuje" určité množství kmitačů určitých tvarů).
Hmota je tedy anomálií - chybou v prostoru. Vznikla z kmitačů při velkém třesku kompresí prostoru obrovskou silou a za přítomnosti obrovské energie - zhuštěním a zacyklením - kmitače dostaly stabilní řád. V podobě vnitřní struktury částic hmoty do nich byla uložena veškerá energie (stavební struktura) potřebná na jejich vznik. V první fázi byla tato hmota podobná vnitřní struktuře kvarku, byla však nestabilní. Se vznikem této struktury nastala i výměna kmitačů mezi jednotlivými funkčními strukturami - působila gravitace a silná interakce (viz. podstata gravitace a dalších přitažlivých a odpudivých sil), vznikaly páry proton-antiproton, neutron-antineutron. V prostoru velkého třesku zbylo i mnoho volných kmitačů, takže tato hmota byla v prostoru nehomogenní. Díky dostatečné nehomogenitě nevznikl kolem celé této hmoty horizont událostí (vzniklo mnoho menších horizontů událostí kolem míst, kde byla tato hmota nejhustší - vznikly kvasary a mnohem menší černé díry). Mimo dosah černých děr (kde odstředivá síla dostatečně vyvážila jejich gravitaci) mohly tedy dále vznikat a existovat stabilnější protony a antiprotony, méně stabilní neutrony a antineutrony. Původní energie v prostoru velkého třesku, později energie a prostor uvolněný při zpětném rozpadu nestabilní velmi horké hmoty, ještě později při vzájemné anihilaci nukleonů a antinukleonů vymrštila tuto hmotu do všech stran. Toto se odehrálo ve velmi krátkém čase. Při rozpínání dále anihilovaly nukleony s antinukleony, volné neutrony se rozpadaly na protony, antineutrony na antiprotony, rozpadaly se zbytky původní nestabilní hmoty, uvolňovala se energie, prostor a velké množství malých (ale funkčních a relativně stabilních struktur). Vznikla neutrina, antineutrina, elektrony, pozitrony a další. Celkové množství rozpadlých neutronů bylo podobné, jako celkové množství rozpadlých antineutronů, nikoliv však stejné (rychlost rozpadu ovlivnila různě intenzivní výměna kmitačů - okamžitá rychlost částic vůči prostoru, jejich teplota a množství hmoty v bezprostřední blízkosti částic). Podobně vlivem extrémní teploty rozpadlých částic hmoty a antihmoty bylo podobné, nikoliv však stejné množství. Po několika sekundách, když se rozpínající se "vesmírek" dostatečně ochladil, se začaly díky silné interakci slučovat protony a neutrony ve stabilní atomová jádra. Tím byly volné neutrony zachráněny před nevyhnutelným rozpadem na protony, energii a prostor. To platí i pro anti-částice v místech, kde "přežilo" a kam se soustředilo více antihmoty. Teprve po velmi dlouhém čase dalšího rozpínání a chladnutí vesmíru začaly nad všudypřítomnou energií vítězit slabší interakce, atomová jádra si udržela elektrony a začaly vznikat nejjednodušší atomy. (Zkráceně: V nastalém chaosu vzniklo mnoho struktur, ty co neměly ten správný řád a nezískaly stabilní poměry, se zase rozpadly na energii a prostor.) Kvark je "zkonstruován" zhruba z triliardy (1021) nejjednodušších kmitačů. Vnitřní struktura kvarku, ale i leptonů a ostatních hmotných částic, je velmi složitá a je v ní ukryto tajemství její interakce s prostorem - kmitači různých druhů. Díky této interakci "fungují" gravitační, jaderné, elektrické a magnetické síly - pohlcování a proměna kmitačů na jiný tvar. Pravdou je, že na úrovni kvarků již začíná být částicová fyzika relativně vzrušující, ale to jsme teprve na začátku cesty k poznání úžasného světa podstaty hmoty a prostoru - takového světa, kde se protne částicová a kvantová fyzika.
Hmota následně ovlivňuje kmitače (prostor) a kmitače (prostor) ovlivňují hmotu.
Hmota se pohybuje v prostoru a část tohoto prostoru (kmitačů) s sebou unáší. Zároveň je prostorem unášena - viz. zrychlené rozpínání vesmíru.Velmi zjednodušeně je možno si ovlivňování se částic hmoty a prostoru při vzájemném pohybu představit, jako-by se 3D síť pohybovala hustou kapalinou. Výsledný mechanický odpor působící při samotném rovnoměrném setrvačném pohybu bez přítomnosti elektromagnetického vlnění je ale nulový – kmitače nemají hmotnost, tedy ani setrvačnost. (Samotný kmitač nepohlcuje jiné kmitače a nepůsobí tak jejich tok, který je podstatou gravitace, tedy i hmotnosti.)
Hmota jí zapůjčenou energii (strukturu) postupně vrací prostoru (při přirozeném rozpadu částic, při anihilaci hmoty a při chemických, zejména jaderných reakcích) - uvolňuje se energie a prostor. Hmota prostor uvolňuje ve dvou fázích. Přímo při rozpadu částic zároveň s uvolněním energie hmoty a v okamžiku, kdy se uvolněná energie - prostorem se šířící elektromagnetické vlnění - přemění na jinou formu energie. Když šířící se elektromagnetické vlnění předá svou energii hmotě, přemění se v teplo a kynetickou energii. Takto se elektromagnetické vlnění (kromě hmotných částic) podílí na účincích slunečního větru - struktura již nemůže předat svou energii (strukturu) v prostoru dále, šířící se (zhuštěná) struktura kmitačů tedy zaniká a uvolňuje se prostor, zároveň se hmota zahřívá. (Dle kvantové fyziky "foton" přichází o svou energii a zaniká) . Uvolňování prostoru při rozpadu hmoty je příčinou zrychlení rozpínání vesmíru.
Podle Podstaty časoprostoru nelze doslovně hovořit o tom, zda je něco hmotného, či nehmotného. Lze pouze sestavit stupnici intenzity hmoty například podle rozsáhlosti anomálie prostoru (ne podle hustoty, ta by vypadala jinak). Nejnižší intenzitu hmoty má kmitač o jednom elementárním prvku prostoru, vyšší s relativně širokou škálou na pomyslné stupnici mají kmitače o více elementárních prvcích prostoru, s velkým odskokem následují leptony (neutrina, potom elektrony apod.), potom kvarky, celé nukleony, celé atomy, molekuly a nakonec gravitačně zhroucené částice ( tvoří hmotu jader černých děr a kvasarů ). Má-li být někde hranice mezi nehmotným a hmotným, tak je to u struktury, která již pohlcuje a uvolňuje různé tvary kmitačů a zároveň není extrémně nestabilní. Taková struktura při svém zániku také uvolní energii, která byla použita při jejím vzniku. Budeme-li dále hovořit o hmotě, bude to tedy od takovéto struktury. Nejjednodušší taková známá struktura je patrně neutrino. Od současného pojetí hmoty se tedy nebudeme rozcházet.
V souvislosti s Podstatou časoprostoru je třeba připomenout, že foton je pouze pomůckou. Označujeme tak kvantum energie a fyzicky jako částice, byť nehmotná s přisouzenou pozorovanou hmotností, šířící se rychlostí světla, neexistuje. Popisujeme tak situaci, kdy jsme schopni kmitač zaregistrovat, protože přijal energii (strukturu), kterou rychlostí světla předává sousedním kmitačům. Bude tedy dále uváděn v uvozovkách. „Foton“ v podstatě nevzniká a nezaniká, my jsme schopni jen registrovat a neregistrovat kmitače. Podstata časoprostoru popírá fyzickou existenci „fotonu“ také z důvodu jeho zmizení při vstupu do hmotné částice a jeho objevení se (se zpožděním ;-)) při výstupu z hmotné částice. Prostě se jedná o pomůcku bez fyzické existence v reálném světě. Kvantová fyzika extrémně zjednodušuje situaci, nicméně díky tomuto zjednodušení umožňuje odhadnout výsledek.
Prostor uvnitř hmotné částice a v jejím okolí je tokem složitějších druhů kmitačů dynamicky pokřiven. Elektromagnetické vlnění se uvnitř částice a v její bezprostřední blízkosti nešíří po přímé dráze, kmitače jsou tam dynamicky nehomogenní. Rozdíl rychlosti šíření světla ve hmotě oproti rychlosti světla ve vakuu - index lomu, je závislý na intenzitě pokřivení prostoru a nehomogenity kmitačů uvnitř částic této hmoty a v jejich okolí. Podobným způsobem je dynamicky pokřiven i vesmírný prostor v okolí velkých hmotných těles - tokem kmitačů. Malé hmotné částice (např. elektrony), když jim dodáme potřebnou kynetickou energii, se můžou ve hmotě pohybovat rychleji, než se šíří elektromagnetické vlnění v této stejné hmotě, protože se budou pohybovat po přímější dráze. Díky jejich nenulovému rozměru, se vzájemně eliminují jednotlivé dynamické nehomogenity v okolí částic hmoty.
|
|
|
