Adamovo prokletí
Vysedávali jsme spolu jednoho
babího léta,
Váš blízký přítel, krásná
jemná žena.
A vy a já, a hovořili o poezii.
Řekl jsem: "Verš nám možná
zabere celé hodiny;
A pokud se ten čas nezdál být jak
chvilka,
Naše stehování a párání byla jen
malá násobilka.
Raději jděte do morku svých
kostí
Lámejte kámen, vydrhněte dlažbu
kuchyně
Jako starej chuďas, za každého
počasí;
Neb vyslovit sladké zvuky
společně
Je víc než všechna lidská dřina,
a ještě
Jste zváni lenochy
hlučnou partou bankéřů, kantorů,
a kněží
Jste básníky vzývajícími svět
světem umučení."
A
následně
Ona krásná mírná žena kvůli
které
Mnohá srdce zasáhne žal
Když zazní sladký a smyslný její
hlas
Odvětí: " Narodit se ženou
znamená-
Ač se o tom ve školách nemluví-
Že je radno usilovat o to býti
krásní.'
Řekl jsem: "Je jisté, že od
Adamova pádu se nevyskytl
Kloudný fešák, musíme se hodně
lopotit.
Bylo i mnoho milenců, kteří si mysleli,
že láska by měla být
Stvořena z nejvyšší galantnosti
Ze samých vzdechů a citací s učenými pohledy
Ze starých krásných knih s dvornými
zvyky;
Jenomže ty mezitím už dávno zplaněly."
Seděli jsme vrostlí ve jménu
lásky do ticha;
Spatřili jsme zmírat poslední
žhavé uhlíky světla,
A chvějící se tyrkysovou oblohou
Vznášel se měsíc jako by byl
lasturou
Vybělený vodami času, které se
zvedaly a opadávaly
Kolem hvězd a tříštily se na dny
a roky.
Myslel jsem jen na vaše
ouška:
Jak jste krásná a velká byla moje
touha
Milovat vás po starém dvorném
způsobu;
Všechno vypadalo šťastně, přesto jsme
dospěli do bodu
Znuděného srdce jako ten vydutý měsíc
brázdící oblohu.
***
William Butler Yeats
(1865–1939)
– narozen v irském Dublinu, vlivný básník a dramatik. Velmi se zajímal o irskou
mytologii a folklór a také o politiku, proto se také stal senátorem. V roce
1923 dostal Nobelovu cenu za literaturu.
Adam's Curse
We sat
together at one summer’s end,
That
beautiful mild woman, your close friend,
And you and
I, and talked of poetry.
I said, ‘A
line will take us hours maybe;
Yet if it
does not seem a moment’s thought,
Our
stitching and unstitching has been naught.
Better go
down upon your marrow-bones
And scrub a
kitchen pavement, or break stones
Like an old
pauper, in all kinds of weather;
For to
articulate sweet sounds together
Is to work
harder than all these, and yet
Be thought
an idler by the noisy set
Of bankers,
schoolmasters, and clergymen
The martyrs
call the world.’
And
thereupon
That
beautiful mild woman for whose sake
There’s many
a one shall find out all heartache
On finding
that her voice is sweet and low
Replied, ‘To
be born woman is to know—
Although
they do not talk of it at school—
That we must
labour to be beautiful.’
I said,
‘It’s certain there is no fine thing
Since Adam’s
fall but needs much labouring.
There have
been lovers who thought love should be
So much compounded
of high courtesy
That they
would sigh and quote with learned looks
Precedents
out of beautiful old books;
Yet now it
seems an idle trade enough.’
We sat grown
quiet at the name of love;
We saw the
last embers of daylight die,
And in the
trembling blue-green of the sky
A moon, worn
as if it had been a shell
Washed by
time’s waters as they rose and fell
About the
stars and broke in days and years.
I had a
thought for no one’s but your ears:
That you
were beautiful, and that I strove
To love you
in the old high way of love;
That it had
all seemed happy, and yet we’d grown
As
weary-hearted as that hollow moon.
|