Listy míří ke hrotům větví květy roztahují prsty jako ženy při svatebním obřadu a starší pán prosí o společné foto tak aby na něm bylo všechno především to jaro kterému je o dvacet let míň řeknu: „no jistě“ a vezmu si jeho fotoaparát, kterým pohrdám úplně pitomej lacinej digitál, kterým se fotí úchylové, myslím si „dívejte se na moji levou ruku“ zvednu ji a odvedu jejich mysl a oni pozorují nebe, které jim ukazuji, i když tam nic nevidí jenom aby mi nekoukali přímo do objektivu, jak to mají lidi ve zvyku, když se fotí protože poloprofil je za prvé mnohem hezčí a za druhé to nesnáším a pak to cvakne a jsou tam „děkujeme“ ukloní se a já opětuji pozdrav, až slečna zrudne a to přitom jen začíná duben v šumperském parku a lavičky ještě nejsou plné učňů s vyrážkami na tvářích kudy chodíváme miláčku spolu kolem jejich telecích očí a bavíme se o tom co večer a oni právě každý ve svém dospívání drží za ruku nějakou holku tak alespoň jim bude o čem masturbovat a pak to lupne a lampami se začne rozlévat žluté světlo velké sodíkové výbojky vypadají, jakoby v nich svářeč hledal oblouk jenom jiskry ty ale padají jen ve velkých městech když kloubové trolejbusy a všechna ta elektrická havěť pije na žal z trolejí a opilí elektřinou míří k žárovkám svých bytů nabýt těl a kabelů, jimiž vedou kamsi pryč ještě brzy se stmívá a z městského autobusu to zasyčí jako když v nóbl hospodě projdeš příliš blízko kolem pisoárů a jejich infračervené oko spatří, že jsi pár věčných cestujících pohlédne skrze okno ven řidič zívne na celé kolo a dívá se, jak mu běží čas je šedivý a unavený jako konec zimy ještě má dvacet vteřin a já jen jdu po kočičích hlavách a cítím pod sebou město jako tebe když se milujeme a v pokoji se zataženými žaluziemi je ticho jakého jsou schopni jen muž a žena mezi nimiž to právě hoří
|