Když se nad střechami objevila špičatá věž kostela, téměř současně se ozval zvon, oznamující nedělní bohoslužbu. Podvědomě jsem zrychlil krok, po pár metrech jsem si ale uvědomil, že to není potřeba. Zvon obvykle začíná zvonit ve tři čtvrtě na devět a já jsem tak pět minut klidné chůze od úvalského kostela Zvěstování Panny Marie. Když si to přeložíme do jazyka času, budu mít ještě tak deset minut v přítmí kostela na nasátí té klidné nedělní atmosféry a psychickou přípravu na pětačtyřiceti minutovou mši.

Dva schody dolů od kostelních dveří, po pár krocích je vpravo nádobka se svěcenou vodou, příchod do kostela je trochu rituál. Do poslední lavice vlevo položit tašku a s mincí hodnoty pět až dvacet korun českých dojít ke svícnu v přední části kostela. Vhození mince do kasičky a zapálení svíčky je otázkou asi dvaceti vteřin a pak už je možné rozjímat a připravovat se na příchod pana faráře.

Tentokrát jsem však dlouho nerozjímal. Ozvaly se šouravé kroky, šustění igelitu a v mém zorném poli se objevila podivná postava. Zarostlá tvář a rozcuchané vlasy, špinavé džíny a roztrhaná zimní bunda, na zádech pootevřený batoh a v každé ruce dvě igelitky. Okamžitě se mi před očima objevilo Hlavní nádraží v Praze a skupinky postávajících lidí bez domova. Někteří poměrně agresivně vymáhající nějakou korunu na alkohol, jiní jen smutně pozorující davy lidí, valící se k vlakům nebo do metra. Každý z nich však vyprávějící smutný příběh, na jehož konci je život na ulici.

Příchozí složil své jmění v igelitových taškách do uličky a usedl do jedné z lavic. Plachým pohledem se rozhlédl kolem sebe, ticho rušilo však pouze šustění stránek v kancionálech. Našel na stěně ceduli s číslem stránky pro tuto neděli a otevřel zpěvník. Ozvalo se klapání podpatků a v uličce se objevila paní, jejíž obvyklé místo k sezení bylo pro dnešní den obsazené nezvaným návštěvníkem.

Nezvaným? Paní dlouho neváhala, rozhlédla se a vykročila k jiné volné lavici. Vedle bezdomovce usedl starší manželský pár, paní se na něj přívětivě usmála a on její úsměv rozpačitě opětoval. Křesťanská komunita ho tedy přijala mezi sebe bez mrknutí oka. Současně se objevil pan farář a pronikavým cinknutím zahájil mši. 

Bohoslužba probíhala standardně, můj zrak však neustále přitahovala postava sedící ve třetí lavici. A stejně tak i mé myšlenky byly rozlétané jako vrabci, u kterých se objevil nějaký rošťák s prakem. Na jednu stranu se hlásilo mé křesťanské já, které chtělo onomu muži bez domova pomoci. Do toho hučelo mé praktické já, které neustále připomínalo několik nepříjemných příhod z Hlavního nádraží.

Před evangeliem už bylo jasno a praktické já umlčeno. Jak ale bezdomovci pomoci? Otrhané postavičky v centru Prahy alespoň napovídají, že potřebují deset korun na lístek nebo dvacku na polévku, co však s tímto zbožným a tichým mužíkem? 

Mezitím pan farář předstoupil před farníky a začalo přijímání. Jeden po druhém přijímal hostii a najednou vidím v řadě i dnešního návštěvníka. Praktické já utrousilo cosi o košíku na milodary, který před bezdomovcem zůstal bez povšimnutí. Křesťan mlčel a myslel si své. Pravděpodobně něco o praktikovi bez srdce a mozku zároveň. Šňůra lidí postupovala rychle kupředu, až přišla řada na zarostlého a otrhaného muže. Farář vzal do ruky hostii, bezdomovec však zvedl prst a přiložil si ho na rty. Jako by chtěl faráři naznačit, aby nic neříkal. Ten však signál pochopil. Vrátil hostii zpět k ostatním a udělal muži na čele křížek. Ten se pak se spokojeným výrazem vrátil zpět do lavice. Praktik utichl.

Hostie se mi rozpouštěla na patře a já měl jasno. Prostě se zeptám a on mi to řekne. Rozezněla se závěrečná píseň a lidé se začali trousit k východu. Obvykle počkám, až ten hlavní dav vyjde ven a pak se teprve zvednu z lavice. Ono je to k ničemu, když se prodíráte davem a šlapete ostatním na nohy. Za těch pár minut to nestojí. Před sebou jsem viděl rozježené vlasy a hlavou se mi honilo, jak ho oslovit. Když jsem se však konečně dostal před kostel, muž nikde. Kolem mě se ploužily známé postavičky a já stál mezi nimi bezradný. Že by nakonec vycítil praktikovy myšlenky a utekl před ním? Nebo honem spěchal pro další křížek, když je  dneska ta neděle? 

"Příště se ho zeptej hned na začátku," ozval se křesťan a praktik to nijak nekomentoval. O týden později však bylo všechno při starém. A stejně tak i další neděli. Muž bez domova prostě dostál svému titulu a našel si nový přechodný domov s rychlejším křesťanem.