pohltil jsi mne a vypil byla jsem před tebou nahá duševně
vše, co jsem měla uvnitř, jsi vysklil (i když nálada byla náramná)
zbavila jsem se tíhy viny očistila v tobě svoji tvář zbavila jsem se všeho co byly moje city nezbylo vůbec nic
nesnáz radost nic
vše jsi vypil očima nikdy předtím jsem takové neviděla. vše, co jsi mi ordinoval, s radostí jsem polykala. prodělala jsem kóma.
ocitla jsem se na mezistupni bytí nepotřebovala jsem jídlo nepotřebovala jsem ničí přítomnost
celou nádobu jsi vyplňoval jako někdo, kdo prošel v mých stopách a všechny je prozkoumal.
nechtěla jsem svádět vinu na sebe strhla jsem vše, co bylo tobě svaté nadevše
nic nezbylo - přece jsme tady my, naše neexistující děti jejich smích myslitelné klady marnost
zdá se to jako věčnost jako bych se náhle probudila a poslední měsíce jen tak vysnila jen ten sen poněkud zadrhával a tak jsem ho raděj zazdila
stále jsem opakovala dokola sama sobě: neptej se, proč a raději se otoč -
bylo lehké kliku toho vlaku naposledy ohmatat.
houkla jsem na cestující vzbudila výskot. slyšela jsem praskot hluk a šramot
zprávy o vlaku chodily 4 měsíce potom. k Valentýnu růže z LEO expressu - k tomu espresso zdarma. do mailu.
řvalo to na mě tak paradoxně - zastavila jsem se
v půlce myšlení zanechala jsem úvahu o krvi pomstě sebezničení
bylo to jak balzám na duši i na rty s velmi jemnou příchutí sledí
a tak tady sedím - zpět ve svém volném čase nudím se a přemítám.
směšné, ale doteď tu latexovou gumu polykám.
|