Bylo sychravé ráno. Počasí bylo
naprosto typické pro podzimní čas. Nemohli jsme se tedy divit, že za
oknem bylo lépe než venku. Teprve se rozednívalo. Domem se linulo krásné ticho.
Poklidnou atmosféru rána narušil záhadný zvuk…
Zdálo se mi,
jako by někdo škrábal dlouhými nehty na dveře. Vzala jsem do jedné ruky
pánvičku , na které jsem včera dělala palačinky. S pánvičkou v ruce
jsem sebrala všechnu svoji odvahu a sešla tiše dolů po schodech. Zaslechla jsem
sama sebe jak křičím, když jsem spatřila svého malého křečka nehybně ležet na
zemi se vzkazem: BRZY SI TĚ NAJDU! Nedalo mi to a šla jsem blíže ke dveřím.
Záhadný zvuk stále stupňoval na své hlasitosti. Opatrně jsem přiložila ruku na
kliku a pomalu otevírala dveře. Z dveřmi nikdo nebyl. Připadalo mi to
velice zvláštní. Zprvu jsem se chtěla otočit, zamknout dveře a rychle se jít
schovat do svého pokoje pod peřinu, ale něco mě zvláštně táhlo
k nedalekému parku, kam pár let nevkročila ani noha. Vlastně to jsou dnes
přesně čtyři roky od vraždy malé holčičky, která si do parku běžela pro míč,
ale už se nikdy nevrátila. O pár dní později zde našli její bezvládné tělíčko.
V růžovém pyžamu se srdíčky, bačkorami na nohou a pánvičkou v ruce
jsem se vydala k onomu hrůznému místu.
U vstupní
brány moje nohy zastavily a já jenom zírala před sebe. Na zemi se objevil
obrovský nápis: MOC RISKUJEŠ! Chvíli jsem přemýšlela nad tím jestli jsem si
tohoto nápisu dříve nevšimla, nebo se tu přede mnou zjevil až teď. Snažila jsem
se otevřít obrovské, těžké, zrezivělé dveře, které nechtěly opustit své původní
místo. S velkým skřípotem jsem je nakonec otevřela. V dálce jsem
spatřila temný stín. Rychle jsem se rozběhla a jedna z mých bačkor mě
zradila a sjela mi z nohy. Tento problém jsem v tom momentě neměla
potřebu řešit, a pokračovala jsem s běhu téměř bosa.
Netušila
jsem jak se to stalo, ale jako by najednou okolní svět zmizel. Pouze já, park a
temný stín v dáli. Dlážděná cesta byla nyní rozpálena tak, že mě donutila
vyvinout mnohem větší rychlost při běhu, než jakou mají leckteří běžci. Konečně
jsem dostihla již zmíněný stín. Jeho neviditelné ruce se mě okamžitě dotkly a
já ucítila, že se měním ve stejnou nestvůru jako on. Někde v hloubi duše,
které se mi ale také postupně vytrácela, jsem to byla pořád já. Nechtěla jsem
se nechat ovládnout jakýmisi, pro mě dosud neexistujícími, jevy. Ucukla jsem
rukou a tím zastavila svoji přeměnu ve zrůdu ničící nevinné lidské životy. Moje
levá polovina těla už ale zůstala tmavá, chtíce smrt dalších lidí. Naopak moje
pravá polovina těla se rozhodla pro rychlý únik z parku. Vzchopila jsem se
a nejvyšší vyvinutou rychlostí jsem
vyběhla z parku. Nevěděla jsem kam běžím, ale co jsem věděla jistě
bylo, že pryč z tohoto temného, záhadného místa.
Palčivá bolest projela celým mým
tělem, když se mi dlouhé cizí nehty zaryly do zad.
„Áááááá“ zakřičela jsem, složila se k zemi a viděla,
jak z mého umírajícího těla odchází podobný temný stín který mě zabil.
„Ha ha ha!“ zaslechla jsem nad sebou spokojený smích těsně
před tím, než z mého těla vyprchal život úplně.
Probudila jsem se ve své posteli a uvědomila si, že se mi to
pravděpodobně všechno jenom zdálo. Záhadou teď ovšem zůstala pánvička vytažená
na kuchyňské lince, šedý flek na jedné ze stěn mého pokoje a ztracený křeček.
|