Většina lidí si vydělává na živobytí prací a já nejsem výjimkou. Pracuji jako konzultant v malé firmě, mám malý plat a ani se svou výškou 164 cm z tohoto trendu nevybočuji. Společnost sídlí v malém domě na okraji malého městečka a náš šéf kromě mě zaměstnává ještě devět dalších průměrných lidí. Až na Marušku. Maruška je naše děvče pro všechno. Šikovná, ochotná, komunikačně i technicky zdatná a přitom nevypadá jako absolventka matfyzu. Zkuste si představit Jitku Čvančarovou, odmyslete si jejího manžela a dítě a máte Marušku. Tajně ji miluji od té chvíle, kdy k nám nastoupila. Jsem ale plachý a tak se na ní každý den jen usmívám a sním. Jednou v úterý dopoledne poslal šéf všem lidem ve firmě nařízení se zvláštním názvem: Čtvrtek bez tajností. Čtu si ho poprvé, podruhé, nevěřím svým očím a musím ho přečíst ještě do třetice. Každý čtvrtek budeme všichni v kanceláři nazí.
Ani si nedovedete představit, jak jsem se na čtvrtek těšil. Uvidím svou tajnou lásku tak, jak ji Pán Bůh stvořil. Stejně ty hadříky a módní doplňky mají jen zakrýt tu pravou krásu. Do kanceláře jsem dorazil dříve než obvykle, první jsem však nebyl. V případě našeho šéfa by nahota měla být trestána vyválením v dehtu a peří. Představa ohromného opeřence mě pobavila, tak jsem odložil své svršky i spodky a v dobré náladě se ponořil do práce. Najednou se otevřely dveře a vešla má bohyně. Šéfovi rovnou do rány. Začala odkládat oblečení, a když zlatý hřeb rána v podobě jejího striptýzu skončil, šéf se asi nemohl její krásy nabažit a zavřel se s ní na několik hodin do kanceláře. Bylo mi jasné, že jí zadává úkoly a při tom ji nestydatě okukuje. Smutně jsem ťukal do klávesnice a trochu přitom zapomněl na čas. Čas však nezapomněl na mě. Venku už byla tma, když byl dokument hotov. Poslal jsem ho ještě do tiskárny, abych ho viděl i na papíře. Ve výklenku s multifunkční kopírkou na mě však čekalo překvapení. Maruška tam zápasila s technikou, která odmítala spolupracovat. "Můžu ti pomoct?" nabídl jsem ji gentlemansky pomocnou ruku a nečekal na odpověď. O 17 vteřin později byl zaseklý papír venku a kopírka chrlila další kopie nějakého dotazníku. "Děkuju," pípla. Dívali jsme se jeden druhému do očí a ticho v kanceláři rušil pouze monotónní zvuk kopírky. Ale pak jsem zaslechl ještě něco. Když kopírka vyplivla poslední papír a utichla, rytmický vrzající zvuk byl slyšet ještě zřetelněji. Vydali jsme se na průzkum. Jako James Bond a jeho Bond girl, jen místo skvělých technických hraček jsme neměli ani oblečení. V šéfově kanceláři se svítilo. Přikrčili jsme se k prosklené stěně a mezírkou mezi žaluziemi pozorovali dění uvnitř. Maruška zalapala po dechu a já se znechuceně odvrátil. "Teď už rozumím, proč nemá Hubert strach o prémie," zašeptala. "Rektální alpinismus dotažený k dokonalosti," odvětil jsem. "Nepůjdeme radši někam na večeři?"
Pozvání přijala, tak jsme se oblékli a vyrazili. Netrvalo dlouho a seděli jsme nad skleničkou vína a báječnou večeří a povídali si. Měl jsem takový příjemný pocit kolem žaludku a nebylo to kvůli jídlu. Hřál mě pocit, že přestože šéf držel mou milou dlouho ve své sluji, nebyl mým konkurentem v lásce. Maruška štěbetala a já jsem zjišťoval, že máme spoustu společných zájmů. Rocková hudba, pikantní jídlo, červené víno nebo šachy. Chtěl jsem vypadnout někam do klidu, kde budeme jen my dva. "Nechceš zajít ke mně?" Víc jsem však říci nestihl. Zavrtěla hlavou, domů se však doprovodit nechala.
"Díky za příjemný večer," rozloučili jsme se a letmý polibek mi dal naději, že bude ještě nějaké příště. Hlavně si ale budu muset příští čtvrtek prohlédnout víc než její krásné hnědé oči.
|