Zlomil anděl pečeť deště prší ráno z ulic k nebi

na kaluži odlesk barev pes zavětřil šedi kruhy

jdeme každý svojí cestou vypít víno lámat chleby

zrcadlu dát vidět jednou smutku všeho dlouhé stuhy.

Vážeš vlasy jako slámu zkoušíš sepnout je jak snop

bílou pletí svítáš z peřin nahá jsi a hledáš zem

v náruči tvé vůně peří na rtech duše horkých slov

a já Měsíc s bílou tváří hořím ještě za oknem.

Jaký bude můj dnes popel, až vyhasne růže svit

žeravý a chladný jako oči ženy, která sní

černý nebo šarlat jakým plane chvíle políbit

když tvé břicho pod doteky listů dlaní deštěm zní.

Klín tvůj je podzim a mé ruce větvoví 

hladí tě po kmeni v koruně až

a rty tvé nachové své ticho nepoví

můj jazyk bez konce v nich sladce máš.