Tupě zírá do počítače. Celej den tupě zírá do počítače. Sedí u stolu a tupě čumí do tý obrazovky. Voči má zarudlý jak kdyby byla zhulená a bůhví co ještě. Nebaví jí to,ale nic jinýho jí nezbejvá.

Přišla myšlenka! Co takhle vypnout počítač a zahrát si něco na kytaru? Teda pokud to ještě umí, jelikož díky tomu věčnému civění do počítače už všechno zapomněla.

Usadila se na měsíce neustlanou postel. Otřela snad pěticentimetrový prach z kytary a nahmatala struny.

Nějaký divný, pomyslela si. Aha! Kytara se vlastně drží obráceně! Už ani tu kytaru chytnout neumí. Radši si sedla ke stolu a zapla počítač. No, to jediné nezapomněla.

Pustila hru.

Zvoní telefon.

"Haló?" řekne netrpělivým hlasem, pospíchá to dohrát.

"Ahoj, tady Hana, nechceš jít s náma k Modrousovi?"

Ještě tohle!

"Ne-e. Víš, mám tu ještě spoustu práce." Rychle, rychle...musím jít hrát.

"Tak jo, tak se měj a v pondělí ve škole!"

Konečně.

Usedla na tvrdou židli a oddala se hraní.

Telefon.

"Ježiši, co zase???"

"Nó?"

"Ahoj,ee..tady Pavel. Chci se tě jenom zeptat jestli už máš na dnešek nějakej plán."

"Jo spoustu práce. Ahoj." práskla telefonem.

Opět usedla k rozehrané hře.

"NO,sakra..ja ten 145.level snad neudělám."

Pařila a pařila.

Ráno, asi v sedm hodin myslela, že oslepla. Proto ulehla do postele.

Vstávala v poledne, první co udělala, zapla počítač.

Tedy nezapla.

Nešlo to.

Myslelal, že zešílí.

"Co sakra budu dělat??Vždyť já nemám žádný kamarády. NIkdo se se mnou nekamarádí a nikdo o mě nestojí! Vdžyť mám jenom ten počítač a i ten se na mě vybod!"A sesypala se  na zem...