Pomalu vešels, plíživě a neznatelně,
možná i usmíval ses potutelně,
když zastřel jsi můj pohled mžením.
Čí byly to slzy, co dotýkaly se mě jemně?
Po kůži stekly, vypila je země,
když mrholení změnils v pláč.
Lidi spíš děsíš,asi chladem,
strach můj to nechává však ladem.
Vím, že i kladné stránky máš.
Možná se bojí. Smrti, expirace.
Což nechápou, že inspirace
Tvým dechem přichází k nám blíž?
Přírodu svlékáš, hladíš mi vlasy,
odkrýváš mnoho aspektů krásy,
v impresi mlžného oparu iluze.
Zralý, jak příchodu svého plody,
dostáváš mě do nevýhody,
když svodům temným pokouším se bránit.
Můj pane, můj rytíři,
nejlepší co znám malíři,
před Tebe klekám si, duši mi svleč.
Nešetři pýchu mou, přiostři meč!
Podléhám...
Po tomto aktu podrobení,
ve správnou chvíli přijde obrození.
Ve Tvém náručí teď dýchám Tvůj dech.
Usínám.
Sním. S ním.
...
|