|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Léta jsem chtěla, toužila a přála si..
A tak jsem zatraceně tvrdě dřela! Dlouhé dny v kanceláři, dlouhé noci doma ve své pracovně.. jediné soustředění se týkalo mé práce, mých projektů. Noci jsem nespala a pak už jsem i ztrácela chuť, protože spánkem člověk ztrácí drahocený čas. Vysílená jsem ani nemohla jíst a jediné, co jsem dokázala pozřít byl alkohol, litry kávy a cigarety. Sem tam pomohly i drogy, aby nabudily a dodaly alespoň pocit energie tam, kde už žádná nebyla... Dřela jsem, abych překonala tu trapnou nevýhodu, že jsem žena v mužském světě. Týdny a měsíce jsem nemyslela na nic jiného než na práci a na síly, které musím vyvinout, aby se mi mé touhy a přání jednou vyplnily...
Teď mám všechno, co jsem kdy chtěla...
Kariéru, která je sice podmíněná mou pozorností minimálně 14 hodin denně, ale mám peníze a příjemné bonusy, jezdím na služební cesty do atraktivních lokalit.
Vlastním velký byt v klidném místě pár kilometrů od několika velkých měst a v něm obrovskou pohodlnou postel, kterou jsem si sama navrhla.
Mám nové výkonné a spolehlivé auto, které jsem pořídila za vlastní hotovost.
A nejsem sama. Mám muže, který udělá téměř všechno co chci. Miluje mě...
Ale jsou to splněné touhy? Jsou to splněné sny?
To, že máš věci? Že máš postavení? Že tě kolegové respektují jako odborníka? Že tě prezident firmy zve na golf?!?
Když máš srdce malé a prázdné a zjizvené léty budovaným brněním proti všemu a všem.. Když nedokážeš říct “miluji tě” z očí do očí..
Když v tobě dokáže probudit emoce jen oxytocin, endorfin, adrenalin.. a proto riskuješ vlastní život nebezpečně rychlou jízdou, lezením po strmých skalách, střílením z osmatřicítky, nebo sexem s náhodnou známostí v cizím městě a v cizí posteli…you made my heart beat again for a little while...
Né, já nejsem spokojená a nikdy nebudu. A to je moje prokletí.
Moje srdce se už neprobudí znovu k životu.
Zkoušela jsem všechno.. přispívala jsem horentní sumy na charitu a dělala dobré skutky kam se jen podíváš. Zkoušela číst všechny ty motivační knížky o tom jak být dobrý a zasloužit si štěstí…
Jak hloupé a naivní…
Dál mě budou sžírat noční můry, dál budu spát jen pár hodin denně, protože víc, to už léta nedokážu.
Dál budu předstírat, že je život krásný a že je vše v nejlepším pořádku.
Dál budu hrát tu spokojenou ženu, která si namlouvala, že má všechno co chce.
Dál…
Dál, dokud bude zbývat ještě trochu síly.
Každý jeden den a každý další…
Bolí to… a bolest je pocit!
Bolest třeba jednou dokáže probudit i něco dalšího...
It hurts so much, each and every day… but I have to carry on, I just have to…
|
|
|