(po čase bezčase)
Jaro.
Stalo se jako po atomovém výbuchu
Všude sněžily kusy barevných látek
Tak krutě ostré
Že by ses pořezal
Tramvajové refýže jako vykřičníky
v milostné povídce
končící na třitečky...
Světla z Vyšehradu lezla za klíční kosti
Non parlo ma capisco poco
Nemluvím, ale trochu rozumím
Věta roku
Věta našeho života
Porto.
To město spojuje most tak přesný
jako vystouplá páteř spící nahé ženy
Rudá voda odráží pokřivené tváře
Je zase léto, v rukách písek, který propadá
pomalu pomalu bezčasím…
|