O
MÁLO ROZČEPÝŘENÉM VRABČÁKOVI
Byl jednou jeden úplně obyčejný
vrabčáček- Cože?! Cože?! Co to povídáte, pane?! Vždyť vy ty děti chcete úplně
zblbnout! Pépé že byl obyčejný vrabčák?! To tak! Přerušilo hned na začátku mé
vyprávění pohoršené čvrlikání. Dobře tedy, nechme Pépého osudy vyprávět někomu,
kdo ho zažil lépe a z větší blízkosti než já, pouhý člověk. Alespoň to
budete mít všechno pěkně z první ruky.
Tak jo, tak jo, souhlasil starý
vrabčák, který mé vyprávění prve přerušil. Povím vám to všechno hezky, jak to
bylo. Nic neuberu ani nepřidám, leda by někde nějaké slovíčko scházelo nebo
přebývalo. Tak tedy Pépé…
Když se Pépé vyklubal na svět, byl
k nerozeznání od ostatních holátek, to je pravda. Jak však rostl a peří
přibývalo, začalo být znát, že s ním není něco v pořádku. Zatímco si
jeho bratříčkové a sestřičky vesele hráli, on seděl celý čas sám v koutě.
Zatímco se jeho bráškové a sestřičky hlasitě domáhali potravy, on ani nepípl. Jenom
pořád zasněně koukal kamsi do dálky. Jedl skutečně pramálo – proto byl také ze
všech nejmenší a nejhubenější.
Jeho maminka o něho měla starost,
jak by ne, byla to přece jeho máma. Často ho hladila po hlavičce a přemýšlela,
jak by mu pomohla.
Tatínek vrabec to viděl jasně:
„Pořádně vyprášit peří potřebuje!“
„Ale tatínku!“ ulekla se maminka.
„Přece bys to nebohé dítě nechtěl bít! Už tak je celé zaražené.“
„Co jenom to s tím chlapcem
je?“ ujala se slova babička vrabčice. „V tuto dobu už by měl být krásně
opeřený. Aby tak něco chytil od lidí…“
„Jen ho nechte,“ usmálo se
z oblohy slunce. „Skládá báseň.“
„Ještě toho krapet!“ odplivl si
děda vrabec. „Hotová kalvárie!“
Maminka se rozplakala. „Co si
počneme?! Co si počneme?! Takové neštěstí v rodině…“ Zatímco tatínek
vzrušeně poskakoval po hnízdě.
„Jen ho nechte jeho báseň
dokončit,“ usmálo se slunce zeširoka. „Všechno chce svůj čas.“
A tak se také stalo. Maminka sice
měla trochu potíže si Pépého pořád nevšímat a nenakukovat mu přes křidélko, jak
mu to jde, nakonec však uznala, že nic lepšího skutečně dělat nemohou, a
nechala vrabčáčka být.
Uběhlo několik dní, pak ještě
několik a ještě pár dalších k tomu, během kterých Pépému nikdo nevěnoval
pozornost. Když měl hlad, tak se najedl, když chtěl, protáhl si křídla, přitom
neustále dál pracoval na své básni.
Konečně bylo hotovo. Konečně mohl
předstoupit před ostatní. Ale co to? Kde je to pískle, to nedochůdče
nedopeřené, které sotva před pár týdny pustili z očí?! Ukázalo se, že
vrabčák, kterého si nikdo nevšímal, vyrostl zrovna tak, jako všichni ostatní.
To bylo překvapení!
Ještě si trochu rozcuchal peří a
spustil: „Velevážené publikum! Drahá rodino, přátelé a známí, Přírodo. Má velká
báseň je hotova. Konečně mohu svobodně vzlétnout k nebi!“
Všichni ustali ve čvrlikání a
s napětím čekali na onu slavnou báseň básní.
Pépé se dlouze nadechl a pak řekl:
„Píp!“
„To on se tak rozcvičuje,“
poznamenal kdosi šeptem, „to už tak básníci dělají.“ A promeškal báseň. To
totiž bylo celé.
Pépé se uklonil a spokojeně se
rozletěl k modré obloze. Ostatní zůstali zaraženě stát, maminka se
rozplakala – to se dočkala od dítěte.
„Ehm – ehm,“ odkašlal si dědeček
vrabec. „Ono se k velké poémě života ani moc dodat nedá.
Píp! Píp! Píp! Píp! Píp!:-)
|