Pražské ajavajování
Postarší lampář dopsal,
konečně dnes, a to zcela výjimečně po
dlouhém čase,
krátkou báseň, kterou nesobecky
věnoval sobě
a také tak trochu mihotavým světlům
a smutku, který mívá při každém
rozednění
o trochu větší, než dřív, tedy
právě v této době.
Postupně zažehával dosud spící oči té
své
staleté Matky měst,
mihot světel stínohravě kreslil
imprese a zmatky
a zvídavé pohledy lačně,
jak v Kámásutře, popozvedávaly
sukně šantánů. Noc houpala se v
bocích
a zvonkohra její blížící se moci, teď
právě z Lorety,
teskně se mísila v reji jazyků
s pěnou kozla a bělistá čepice
pěny
propouštěla pábitele do nahořklé
chuti
onoho nepopsatelného genia loci.
Někteří si tu dokonce i četli! A
činili tak dobrovolně,
s chutí a dlouze. O kousek níže,
tam za zdmi Hradu,
nečetli a také nemysleli na nic. Jen
jedli, pili
a když se pak probudili, tak jediné,
co je napadlo,
že vlastně chtějí ještě, že chtějí
víc. Brblali do poloprázdných
sklenic, zvolna spásali jed jak
Guillaumovy krávy,
jen místo jarního ocúnu spásali čas a
často hlasovali.
Dle hesla dnes sudí pro a liší proti,
ono to vždycky nějak vyjde,
tak co, vždy to někdo vyhraje…a pak
zase jedli, pili a spali.
Nikdo je nikdy neviděl, - nevycházeli,
ale bylo lze tušit,
že kují svízel. Avšak, zdálo se, že
je to jedno,
protože v podhradí, tam u Vltavy
poblíž Karlových lázní,
hráli děvky karty se žebráky, žvýkali
koku
a rety špulily do rytmu kastaněty,
dokud lampář
nešel zase snít…A jinde, vlastně jen
kousek odsud, před kostelem Salvátora
před první ranní mší bylo poloprázdno
před Bohem
jak před zavíračkou. Jedeme rikšou do
nebe.
Ačkoli, když je vše lhostejno, pak
nedivu…
Už je více světla nežli tmy,
každýmu jde jen o sebe.
Noc trvá, i když svítá…
|