Když zvědavý messenger konečně zmizel
z dohledu, starožitné hodiny začaly odbíjet sedm. A domem se rozlehl
monotónní hlas, který jako obvykle nevěstil nic dobrého. Psycholog pečlivě
zavřel dveře, zamkl na dva západy a pak si pozorně prohlédl krabici z tvrdého
papíru. Všiml si několika temně rudých skvrn naspodu - vypadalo to jako krev.
Vyšel nahoru do patra, opatrně položil krabici na stůl a zadumal se. Jeho šestý
smysl mu napovídal, co v ní pravděpodobně je. „Vidím mrtvé lidi,“ ozval se
asi sedmiletý kluk sedící u stolu a tázavě na něj pohlédl. „A teď zas!“ vykřikl
a ukázal prstem před sebe. „Hele je!“ „Pst, ne, teď mne neruš,“ zamumlal
psycholog, ale spíš jen tak, aby se neřeklo, že neslyší. Vzal z příborníku
kuchyňský nůž a přeřízl provázky. Hlas v pokoji byl náhle vystřídán jiným,
ještě temnějším. Psycholog opatrně nadzvedl víko krabice, pohlédl dovnitř a
zachmuřeně pokýval hlavou. Nejprve pocítil zklamání, ale pak se podíval na
kluka, jehož namodralá tvář s otevřenou pusou strnule zírala před sebe, a
uvědomil si, že všechno se mění. A že nikde není psáno, že by se věci nemohly
měnit k lepšímu. Temný hlas utichl, ale jen proto, aby se místo něj
pokojem rozlehl hysterický jekot. Kluk sebou polekaně trhnul. Psycholog položil
krabici ke dveřím a odešel k ledničce, aby z ní vyndal pár věcí. Pak
se posadil do křesla vedle ztichlého kluka a s povzdechem řekl: „Tak nám,
chlapče, ti zmetci zase rozbili všechny sklenice s tou skvělou marmeládou,
co nám babička poslala. Holt budeš mít znovu chleba se sýrem. A prosím tě,
nekoukej se pořád na ty zprávy na CNN! Přepni to jinam! A ztlum to trochu,
sakra!“
|