Marsovský skluz v čase

 

Jiné odstíny metropolitního vzduchu

se rozlily,

přichází jiná světla, jiné pachy,

jiné vzrušivé výdechy z cigaret, jiné příběhy a jiné

deště uprostřed obývacího pokoje,

jiné okamžiky za prosklenou stěnou,

město protíná dlouhá bílá čára.

 

Odcházím večer do štíhlých Vršovic.

Horký olověný pot stéká po rameni jeřábu.

Vcházím do parku, míjím světelné koule z nízko rostoucích keřů.

Světlo na kazetovém stropě se mění během dne.

V podvečer teče růžové a mísí se s horkými pouličními hlasy vanoucími oknem.

Postel, kde vládne hebká kůže.

Dobře jsem ji viděl, když jsi ke mně vyslala předlouhé bílé paže,

co jako úsečka proměřily neslavnou délku pokoje.

 

Ale možná už sám nevěřím sněhu,

Cítím jak se kolem mne vznáší vidina mršina příštího života.

Hotel Mars (marsovský skluz v čase), občerstvení Drahokam

a jeho kosti plné tuku stékajícího na papírové tácky,

šedé zdi Kohinooru si dělají místo v mozku,

který je děravý jako chleba.

Na počátku byl svět jen tekutá hmota, která se odpařovala

z odpoledních chodníků. Holky usínající mezi sektorovým nábytkem

po něm v kotníkových ponožkách přecházely s lascivními paraplíčky

a já to všechno zachytával na zlatě tekoucí med,

ale čas stvoření beznadějně skončil.

Vzduch se kolem osmé večerní hodiny odděluje od motokár naplněných tlejícím listím

a do kuchyní a koupelen bezelstně vchází smysl večeře,

ale potom zas odchází, děti jsou spát, do propocených peřin

vydechují titánské noční můry.

 

Myslel jsem, že život skutečně začne,

ale místo toho tu byla série regálů,

podmořská mýdla a letní stehna,

myslel jsem si, že začne sen o bílých šatech,

které voní na chodníku.

Myslel jsem si, že budu moci říct podél vyložených bytových jader

na Vršovickém nádraží: Komu patří máslo?

A všichni už budou vědět.

Myslel jsem na prohibici novin.

Nikdo už nebude číst noviny, jen poezii.