|
Anděl strážný soukromého života
Tohle všechno bylo zapsáno na seznam příštího dne.
Na kterém zaneprázdněnost rozprostřela nenechavé kořeny,
bledé ale zdatné,
a dlouhý stvol nezbytností, přehršel událostí,
staví svou nejkřehčí katedrálu...
(nebo je to součet toho, co se děje? )
Jestli se skloním, abych jim zašeptala,
dolů do jejich gravitačního pole tam, kam napilno míří,
do lesů, kladou dary jeden za druhým, na cestu,
doufají, že budou v éteru,
doufají, že potěší děti - -
(a některé dary zabalené a některé nezabalené vůbec) - -
jestli
Zametu zahnívající spodní listí
nahoře na cestě, hbitě, na archu slunce,
do únikového pásma sluneční šířky, jemně rosolivité, kde je
vlhko, ačkoli většinou
kučeravo,
načechrám je trochu, nahoru, jako ve snaze zadusit
výstřednost slunce
s jásotem mnohosti, vše skrze a kolem těchto
kolemjdoucích - -
jen listí, nic co by se mohlo přetavit v myšlenku,
ne hořící keř, který je hoden pavoučí sítě, západka
nahoru, lehce slepené listí,
ach jestli - - seznam pevně sevřený v levé dlani jednoho,
zaneprázdněnost pohřbená tak hluboko do odulé nazelenalé
mysli každého,
uspěchaná mysl balancující nad svými možnostmi,
srdce - - tam je podstata
popadaných listů - - mokrých a teplých
na nule
jasně klamavého schodiště nahoru - do posmrtných listů -
- to srdce,
formulující své uličky objevů,
obskakující integritu celku,
právě to srdce, pokoušející udělat si čas a prostor, se
zdá malé,
nechává sklouzávat své malé slzičky do hlubiny své
peněženky každé nové události
na seznamu
pak si je odškrtne - - ach jaké uspokojení - - každé
zaškrtnutí je malý polibek,
ozvěna předchozích, pryč s tím do suché škály vysoko
zastropených
dluhopisů,
pod dohledem špiček prstů, malým prudkým závanem odsune
nedokončitelnou zlatou obrubu stranou, odhalující
co bylo bývalo mohlo být, smete to, co by se mělo . . .
Tam jsou u jejich nohou květináče.
Tam jsou věštci - ve vzduchu, který dýchají.
Infiltruje paprsek svých malých slziček do svého svěcenou
vodou poznamenaného vzduchu,
dolů do otevřených očí, černé lampičky otevřených úst.
Ach vyslyš tato slova, která pro tebe plivu.
Má vzdálenost od tebe je zesílí.
Čekáme všichni, až zazvoní telefon?
Kdo by to měl být? Jaká fontána tě očekávaná, aby
rozbila mystéria ranní radosti? Jaký záchvěv - jako obří
doprovod
slibů, plejád, žaltářů, platanů,
jaké okraje okvětní lístků-se vměstnají to neviditelného,
do světa věcí,
nakonec přetočení seznamu do jeho prostorové formy,
do jeho archivní mnohohlavé kolonie mnoha odnoží . . .
Ach podívej se na tebe.
Co tě drží zpátky? Jaký kus času v tom seznamu
není zaplněný? Ty, tam dole, v divadle
skutků - - ty, krku, na kterém se otáčí svět - - tak
diakritický - -
(Čekáme my všichni, až zazvoní telefon?) - -
(Co řekneš? Jsi doma? Očekáváš ho brzo?) - -
ach poutníku spějící od odpočinku, celá tvoje pozornost
soustředěna
- - jako kdyby myšlení bylo veslo, tato loď poslední z nějaké
původní flotily, kapitáni odešli, ale někteří z nás
kteří viděli, jak se plán hroutí
ještě zde - - kdo viděli myšlenkovou sraženinu v tělech
těch slavnějších,
kteří je viděli ztichlé sedět zatímco hlasy v další
místnosti
sílily vášní, touhou, sny o přistáních,
zatímco ti osamělí,
hlavu v dlaních, tak tiší,
myšlenky sotva znatelné
na dně ticha,
myšlenka jako stesk po domově která se začíná zauzlovat a
stahovat
mimo mnohost - - mimo plán - - před tím než je zvážena,
předtím, než je učiněna dohoda, obchod nebo jméno-kdy
vejdete ve známost- - -
lidmi x, výsledky na základě y - - před - -
mysl ještě pevně sevřená rukama
které by držely lebku ještě nehybněji, kdyby mohly,
aby nic nerozptylovalo, to nic než možnost nechat
připustit jen
něco,
to možné a pak ta konečná svorka naděje, filigrán,
bez rozptýlení v podivu - -
ach malá zlatá spóra vycezená dotekem dobrého nápadu,
který nabere formu a začne se splétat,
směrem od spodního základu, pohmatu při držení okraje, až
po horní mez,
se teď konečně začne
zvedat, chystá se jít do vedlejší místnosti - - a ještě
ne, ještě není hotova, ještě ne, zatím ne - -
přijetí - - před krédem, před plánem - -
přímo v bodu stesku po domově - - nad tímto seznamem,
který držíš
ve své vyčerpané ruce. Ach, polož ho! *****
The Guardian Angel Of The Private Life
Jorie Graham
All this was written on the next day's
list.
On which the busyness unfurled its
cursive roots,
pale but effective,
and the long stem of the necessary,
the sum of events,
built-up its tiniest cathedral...
(Or is it the sum of what takes place?
)
If I lean down, to whisper, to them,
down into their gravitational field,
there where they head busily on
into the woods, laying the gifts out
one by one, onto the path,
hoping to be on the air,
hoping to please the children --
(and some gifts overwrapped and some
not wrapped at all) -- if
I stir the wintered ground-leaves
up from the paths, nimbly, into a
sheet of sun,
into an escape-route-width of sun,
mildly gelatinous where wet, though mostly
crisp,
fluffing them up a bit, and up, as if
to choke the singularity of sun
with this jubilation of manyness, all
through and round these passers-by --
just leaves, nothing that can vaporize
into a thought,
no, a burning bush's worth of spidery,
up-ratcheting, tender-cling leaves,
oh if -- the list gripped hard by the
left hand of one,
the busyness buried so deep into the
puffed-up greenish mind of one,
the hurried mind hovering over its
rankings,
the heart -- there at the core of the
drafting leaves -- wet and warm at the
zero of
the bright mock-stairwaying-up of the
posthumous leaves -- the heart,
formulating its alleyways of
discovery,
fussing about the integrity of the
whole,
the heart trying to make time and
place seem small,
sliding its slim tears into the deep
wallet of each new event
on the list
then checking it off -- oh the
satisfaction -- each check a small kiss,
an echo of the previous one, off off
it goes the dry high-ceilinged
obligation,
checked-off by the fingertips, by the
small gust called done that swipes
the unfinishable's gold hem aside,
revealing
what might have been, peeling away
what should . . .
There are flowerpots at their feet.
There is fortune-telling in the air
they breathe.
It filters-in with its
flashlight-beam, its holy-water-tinted air,
down into the open eyes, the lampblack
open mouth.
Oh listen to these words I'm spitting
out for you.
My distance from you makes them
louder.
Are we all waiting for the phone to
ring?
Who should it be? What fountain is
expected to
thrash forth mysteries of morning joy?
What quail-like giant tail of
promises, pleiades, psalters,
plane-trees,
what parapets petalling-forth the
invisible
into the world of things,
turning the list into its spatial-form
at last,
into its archival many-headed,
many-legged colony . . .
Oh look at you.
What is it you hold back? What piece
of time is it the list
won't cover? You down there, in the
theater of
operations -- you, throat of the world
-- so diacritical --
(are we all waiting for the phone to
ring?) --
(what will you say? are you home? are
you expected soon?) --
oh wanderer back from break, all your
attention focused
-- as if the thinking were an oar,
this ship the last of some
original fleet, the captains gone but
some of us
who saw the plan drawn-out
still here -- who saw the thinking
clot-up in the bodies of the greater men,
who saw them sit in silence while the
voices in the other room
lit-up with passion, itchings, dreams
of landings,
while the solitary ones,
heads in their hands, so still,
the idea barely forming
at the base of that stillness,
the idea like a homesickness starting
just to fold and pleat and knot-itself
out of the manyness -- the plan --
before it's thought,
before it's a done deal or the
name-you're-known-by --
the men of x, the outcomes of y --
before --
the mind still gripped hard by the
hands
that would hold the skull even stiller
if they could,
that nothing distract, that nothing
but the possible be let to filter
through,
the possible and then the finely
filamented hope, the filigree,
without the distractions of wonder --
oh tiny golden spore just filtering-in
to touch the good idea,
which taking-form begins to twist,
coursing for bottom-footing, palpating
for edge-hold, limit,
now finally about to
rise, about to go into the other room
-- and yet
not having done so yet, not yet -- the
intake -- before the credo, before the
plan --
right at the homesickness -- before
this list you hold
in your exhausted hand. Oh put it
down.
| 
