Chodím si po ulicích a
chci zase mluvit s mrtvými, mazlit se s motýly, cítit jasmín a v noci šeptat do
ticha, že toužím žít a milovat. Jenže uvnitř není nic, jsem odlitek s myslí dokořán.
Věci dostávají obrysy
a já je kreslím. Pomáhám věcem a lidem dostát slibu linie,
učmárám se k smrti. Ty obrazy řežou na kost. Možná je to
začátek jak zase něco cítit nebo alespoň se takto uchlácholit
lží.
Kdoví jestli jsem už
jen mrtvola a dny se nezmění. Někdo čeká, chce mě probudit.
Jenže já nechci. Je ve mně prázdnota.
Začátek byl fajn.
Začátky jsou vždycky fajn. Některé trvají rok, dva. Tenhle
trval pár dní a zkazila jsem si to sama.
Jak žít dál, když
jsem milovala. Chci věřit, že někde čeká chlap, co má
chyby a ví o nich a nestydí se za ně, nic neskrývá a neutíká a
když už utíká, tak se po čase zastaví, protože mu dojde, že
to není správné.
Všechno je jako parodie,
chodím si po světě a nebojím se, nebojím se ničeho, bylo by to
jako dřív, nebýt toho, že mi už fakt není dvacet a učení mi
jde pomalu. Propásla jsem spoustu věcí. Měla jsem se toho naučit
víc. To, co umím, nestačí.
Všechny kresby, všechno,
co umím jsou pouhé skicy bez cíle, bez konceptu, beze smyslu.
Zmatek jako vesmír. Vesmír ale prý má řád. Kdoví. Třeba je
celé bytí otázkou měřítka a to vyžaduje odstup.
|