|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Spící víla
Pod Krudumem leží spící,
jako stíny na měsíci,
jako kámen na dne tůně.
V jejím dechu se topí věky,
jak kameny na dne řeky,
jako kapky rosy v pavučině.
Až v její tváři puknou ledy
pošle vítr na výzvědy.
Větrní koně běží travou.
A v běhu její vlasy zčeří,
stébla trávy mezi keři.
Stříbrná kopyta větrných koní.
Stříbrná kopyta větrných koní.
Dotek jejích dlaní čistý,
jako světlo mezi listy,
bílých jako břízy v háji.
Chladivých jak polštář mechu,
s lehkostí myšího dechu
se kmenů olší dotýkají.
Až v její tváři puknou ledy
pošle vítr na výzvědy.
Větrní koně běží travou.
A v běhu její vlasy zčeří,
stébla trávy mezi keři.
Stříbrná kopyta větrných koní.
Stříbrná kopyta větrných koní.
Otázky
Když slunce obzor spálí
mívám v hlavě zmatky.
Ptávám se občas zdali
se nemotám pořád tam a zpátky?
Zdali se v kruhu nemotám,
tak jako ryba u hráze.
Zdali se vkruhu nemotám
tak jako ryba
u hráze.
Kránu pak slunce svítí,
už hezkých pár let
na ztrouchnivělý niti
visí tenhle svět.
Dokud zbývá odvaha
pokládat si otázky.
Dokud zbývá odvaha
pokládat si
otázky.
|
|
|