Žil, vlád´ kdys král, jenž zval se Jan,
a ten měl choť; ta bok co laň,
však hlas zví saň!
Ach, zlá to daň.
Žel, byl i drak a vtrh´ mu v kraj
a dým a tér plil na ten ráj.
Ach, mor ho sklaj!
Náš král má vztek. Nešť! Ďas sper saň!,
leč choť jed, blín a rtuť dští naň,
ať prý jde v pláň.
Tak Jan, an král a rek a chlap,
vzal zbroj a štít a meč a mlat.
Nechť chví se had!
Nu, tu dlí plaz a král zří spoušť
- kde rost´ dřív chlum, teď mdlá jen poušť!
Jen houšť, jen houšť!
Neb drak jest sok! - kam dých´ jen(dých´!),
pad´ dub a buk zas vzplál jak vích.
Král bod´ jej v břich
a ťal jej v plec - a červ jen vzdech´
a klek´ a polk´ a řval; leh´ v mech
a tak tam zdech´.
I jde Jan zpět; tu vstříc mu zlá
ta saň; co běs mu zas psů lá
a má naň chřtán.
Však náš král Jan, ač ctný to muž
zrud´, chňap´ svou choť a svrh´ ji v skruž.
A mír je už!
Toť žal a šeď i gró všech ság
- že laň je drak! |