Obraz 6.
Dlouhý šedý kabát se zavlnil jako ve větru a tajemný muž zmizel dveřmi s lehkosti ranní mlhy. Na ulici zařehtaly divoce koně, vzduchem práskl bič a kočár vyrazil kupředu.
Po chvilce se usadil na truhlici s penězi a prohlížel si dílnu jakoby tu byl poprvé. Přemýšlel kdo to mohl být. Jako sen mu to připadalo, ze které se brzy probudí. Kroutil nevěřícně hlavou a zavolal na psa. Jméno se vpilo do vlhkých zdí místnosti bez jakéhokoliv účinku. Zvolal jméno psa ještě několikrát, ale pes nepřiběhl. Pán zpozorněl. Kam se mohl podít jeho věrný přítel? Poduška u kamen byla prázdná, ani pod stolem neležel, v ložnici taky nespal. Pes nikde nebyl. Starý pán si prohlížel pokoj znovu a znovu až si všiml stop na podlaze, vycházejících z červené barvy, vedoucích k místu kde byl obraz. Zíral na to nechápavě a pak ho vyděsila myšlenka proč ten pes na obraze mu byl povědomý. Ozvěna myšlenek opakovala: " ... rasa je stejná jako nejmilejší vašemu srdci ... "
"No ano, můj pes je mi nejmilejší ... a ta barva ... a ty stopy ... ", starý pán se děsil domyslet tu myšlenku do konce. Ztratil svého nejlepšího a jediného přítele za cenu bohatství, které mu dal ten neznámý ? Byla to Smrt? Nebo snad Ďábel ? Nebo Bůh ? Nebo jen bohatý blázen? Ale on si přeci nikdy ani na chvíli nepřál získat bohatství takovým způsobem, aby ztratil svého věrného přítele. Nechápal vůbec nic co se stalo a proč. Bylo mu do pláče.
----
O pár týdnů později si Starý pán koupil jeden z měšťanských domů s výhledem na náměstí, šaty i nového psa a dožil svůj život v odpočinku a úctě těch, kteří obdivovali jeho díla. Na co však nezapomněl byl jeho bývalý pes a tajemný muž, který přišel od někud a odešel kdo ví kam.
|