O autorce A. V. Alence Vávrové

Narodila se v mrazivém únoru 1962 ve Františkových Lázních. Její prvotina s názvem „DRUHOTINA“ se ukázala na pultech prodejen v roce 1986 s ilustracemi plzeňské ultra-snivé hyper-vášnivé samičky grafičky Marie Lacigové. Druhotina pod názvem „NAHATMA“ (= děj se co děj, když autorka zažívá nahou tmu, tak prý pociťuje orgasmus jako při pojídání pokrmu s pečlivým kuchtíkem dobře známým z pohádky) (1989) jí vynesla Cenu Pražské imaginace z nadace Bohumila Hrabala. Básnická sbírka „Mé a Františkovy aneb Z jiného světa“ (1993) je skvělou arteterapií při praxi cukajících nerváčků, účinnou desinfekcí platnou na bakterie nánosu psychických zátěží tak úmorně všedního reptání tupých fádních deptání. Je k dostání pouze ve Františkových Lázních na adrese malebného autorčina obchůdku (Národní 13) a je rovněž vyzdobena od poetické výtvarnice Marie Lacigové. Pro potěchu přátel vydala v roce 1998 báseň MARCIKÁJ aneb Čajová báseň.

Zcela jistě není náhodou, že sbírkou básní „Soukromá Hrabaliana“ vzdává svůj hold životu a pábení a svému pokrevnímu bratru…

Hospodářské noviny 43/1998 o ní napsali:

„Básně A. V. léčí duši. Spolu s blahodárnými účinky přírodních zdrojů pomáhají nemocným najít soulad těla i ducha, stejně jako o to usilovali ti nejstarší lázeňští praktikové – Panoramix, Asterix, Obelix, Řekové, Římani i Arabové…“

V roce 2000 jí vyšla zajímavá kniha, takzvaná family book „Rodinné balení aneb Společná knížka“, kniha básní pro děti, ale zároveň pro jejich rodiče. V posledních letech vydala troje „Záložky“ (2004 a 2005 – autorka ilustrovala svými fotogramy, k „Záložkám 2006“ vytvořila ilustrace malované na hedvábí Alice Vegrová, nositelka ceny Franze Kafky za přínos evropské kultuře). Dárkovou publikací je kniha „Modrý pierot aneb Poháry plné cherubínů“ (2001) s kolážemi a předmluvou Miroslava Horníčka a půvabnými malůvkami Marie Lacigové, Miroslav Horníček, který nesnášel černý humor, zemřel pak v ústraní 31.3.2003 s vědomím jejího podání Modrého pierota a snad se svým nestárnoucím posláním moudrého pierota.

DRUHOTINA OD ŽENY VZÁCNÉHO DRUHA K MUŽŮM NEVŠEDNÍ

BEZ FINÁLNÍHO LADĚNÍ

Asi bude bolet finální ladění

Asi mě bude do kazajky svírat

Neucítit už pohlazení

Stromy Domy a Pábení

Už nepohladit Už nezazpívat

Nemít žádná svá trápení

Jen těžký klid se začne

vtírat…

Ne ještě nechci ani za svět

A všemi současnými tóny

chci se rozeznět

Teď hned

Ještě ne finální ladění

MÝM MILÁČKŮM

Nesu si v igelitce

od poštovní přepážky

kus srdce

mého i tvého života

(někdy se to tak zamotá)

nesu si v tašce kůžičky

z háďat vysvlečené…

Dívám se na ně jako na

staré fotografie

a daleko jsem jinde

(korektura strastná túra)

(spíš tortura sebemučení)

Má duše v kleštích: jak dostat ven

ještě na poslední chvíli

všechna ta přebytečná slova

nenávidím vás

mí dávní miláčkové

a nejraději bych vás

od začátku milovala

znova

jenomže

to už Nikdy nepůjde

Co je psáno to je dáno

napospas ptákům

tygrům

kočkám domácím

studeným rybám

plžům mlžům hlavonožcům

napospas

tobě

miláčku

O PŮVODU DRUHOTINY

Svou každou báseň napřed

jako Prvotinu žiji

A když to žití vtěsnám do slov

lexikem posvazuji

Ať dělám co dělám

a jistě je to moje vina

nevznikne to co žiji

Vždy už jen Druhotina

HLEDÁNÍ?

HLEDÁME CESTU

Hledáme hlubáňky v nás

Hledáme TO pravé

Srdce na dlani

Radost až do rána

Postřižin čas

Lásko

Hledám tě

Nelásko

Co tu ty hledáš?

Nehledám tebe

Světe

Básničkou volám tě

A hledám

v tobě

kus sebe

KRADU

slova mý ovečky bílý

do básniček od písniček

často se mi zatoulala

tralala

postupně jaksi nevědomky

chytly se do léčky

ty moje ovečky Pošetilky

nemohu je tam nechat

a proto musím spěchat

ukradnout pro ně příhodné chvilky

pro moje Potěšitelky

Pošetilky… yeah bloudilky Zabloudilky…

NOC JABLÍČKO PANENSKÉ

Uléhám a v mé posteli

Mám nebe plné hvězd

S nikým se zásadně nedělím

Až přijde

Bude můj

Kýl a Chameleón

Pyx a Orion

Býk i Fénix

I Trojúhelník

V zimě či na podzim

Bude můj Orel Delfín i Šíp

Had z ráje i Havran nebeský

a Koník růžový obzvláště

zjara mi u polštáře

nožkou bude hrabat

V létě až budou mi

k nohám padat

já budu si přát

aby odhrnul mou peřinu a řek:

Virginie smím?

…aby pak stal se mým

Velkým i Malým vozem

Nezapadajícím

souhvězdím

(dnes jsem jel s Ilonkou v MHD, je prostě také super *1964 a astrologická družice neznámá, avšak noblesní neznámá)