Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 26.12.
2.svátek vánoční
Štěpán
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
jeden bohém nežijící
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 2.4.2013 (18:36:35)

JURAJ KUŠNIERIK (novinář):

100 let s Dominikem Tatarkou

 

Čtrnáctý březen je na Slovensku zvláštním výročím. Někteří si připomínají trapný vznik válečného klerofašistického slovenského státu. Jiní význam svobody a tolerance.

 

Ti druzí si přitom určitě vzpomenou i na Dominika Tatarku, který se právě narodil v tento den. Jelikož to bylo roku 1913, bude jeho jméno letos zmiňované častěji.

 

Dominik Tatarka je postava mytická. Ačkoliv se o něm poměrně často píše, jako by se stále vynořoval z mlhy, či spíše z kouře, což nakonec u celoživotního silného vyznavače tabáku až tak nepřekvapí. Narodil se v povážské vesničce Drieňová jako jedno ze sedmi dětí. Matka záhy ovdověla – její manžel, Dominikův otecko, padl v první světové válce. Syna si vymodlila v polské Częstochowé, kam – už jako těhotná – doputovala. „Údajně se na ni ta černá Panna Maria usmála, věděla proto, že dítě, které nosí pod srdcem, bude syn,“ vzpomíná na rodinnou historku Dominikova dcera Desana. Možná právě proto vyfasoval chlapec jméno Dominik – dominus – pán. Jisté je, že jeho matka v poutním kostele Panně Marii slíbila, že ho dá studovat na kněze. A myslela to vážně.

 

Zasloužilý umělec lesním dělníkem

 

Dominik se navzdory chudým poměrům dostal na studia – nejprve na katolické gymnázium do Nitry, odkud přešel na Československé státní reálné gymnázium Ľudovíta Štúra v Trenčíně a pak na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Jeden školní rok (1938/1939) strávil i bohémsky na pařížské Sorbonně.

 

Jak se tam cítil, je zachyceno v románu Proutěná křesla, který vyšel v roce 1963. Tehdy už byl Tatarka známý nejen jako spisovatel (autor surreálné Panny zázračnice, Farské republiky i socrealistických kousků Družná léta či Radostník), ale i jako odvážný člověk myslitel. Těsně před Proutěnými křesly totiž vyšla jeho novela Démon souhlasu, v níž s přesností neurochirurga u prominentního pacienta popsal ducha, jenž posedl socialistické Československo.

 

Roku 1968 řečnil v bratislavských ulicích, pak se skrýval u přátel, později u své sestry na venkově. Zatímco jiní se v době okupace „spřátelenými vojsky“ dříve či později přizpůsobili režimu hnusu, Dominik ze svého přesvědčení neslevil ani o krůček. Ještě roku 1969 mu stihli předat titul zasloužilý umělec, v roce 1970 už pracoval jako pomocný dělník v lesním závodě v Bratislavě. Mezitím vrátil základní organizaci KSS při slovenském svazu spisovatelů stranickou legitku. Rok nato se mu kolegové spisovatelé odměnili tím, že ho ze svazu vykopli.

 

Normalizaci přečkal ve svém domě pod bratislavským Slavínem, jen kousek od domu Alexandra Dubčeka. Před oběma vilami non stop parkovala auta tajných. Zatímco Dubček se stáhl do soukromí, Tatarka psal autobiografické a autobiografizující texty (na Slovensku právě vyšly jeho Navrávačky), komunikoval s přáteli, kteří se nezalekli tajných fízlů všude kolem, jako první Slovák podepsal Chartu 77. Nezištně mu přitom pomáhali čeští disidenti, mezi nimiž našel onu „boží obec“, po které toužil celý život.

 

Karpatský pastýř

 

Dominik Tatarka byl živou kronikou slovenského 20. století: od skromných vesnických poměrů přes prvorepublikové vzdělání, rozhled intelektuála a omámení šálivým komunismem až po brzké procitnutí ze sna, neumírající odvahu a statečnost až do konce bohatého života.

 

Označoval sám sebe za „karpatského pastýře“, vášnivě miloval ženy značka Odpolední láska, a ačkoliv jako komunista vystoupil z katolické církve, ke konci života se vracel k hluboké zbožnosti. Rozuměl umění, byl fascinující vypravěč. I když poslední roky prožil v nemoci, až do konce jako by vzkvétal. Stačí si prohlédnout jeho portréty: na začátku mladý švihák, později stranický funkcionář v šedivém saku se koncem 60. let proměnil – levný oblek vyměnil za triko a svetr, husté vlasy si přestal česat komunisticky dozadu, tvář mu zkrášlily vrásky, v ruce nikdy nechyběla čoudící cigareta. To je Dominik, jakého si pamatujeme: ačkoliv slabý, stále vášnivý, čistý, vážný a výsostně pravdivý.

 

Dominik Tatarka opustil svět v tichosti 10. května 1989. „Navždy zabydlen v uzavřeném díle povede s námi, s celou svou „obcí boží“, dál své zamyšlené rozmluvy bez konce a bude zaklínat démona souhlasu v nás,“ stálo v nekrologu, který vyšel v samizdatu Lidových novin.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter