17. 4. 2049, South Point – USE
Rocket Tower, 23:00
“Capri, prošel sis všechny body před startem?” vyzvídal na poslední chvíli Larches, malý plešatý mechanik s brýlemi a srdečným pohledem.
“Jo, stejně bude řídit počítač.” lehkomyslně odpovídal Caper, vysoký brunet s trochu hranatou tváří. “Spíš mi ukaž tu novou kombinézu!”
Mechanik vytáhl modrou vestu, pomalovanou různými znaky, zvláště se vyjímal nápis “First Europe´s Space Project”.
17. 4. 2049, South Point – USE
FESP Central, 23:11
“Vaslo, váš úkol je jasný – dostat se do roku 2150 a prostudovat zdejší život. Celý váš let bude řídit počítač, v případě poruchy přebírá řízení Caper. Dotazy?” domluvil postarší prošedivělý muž, nadmíru nervózní.
“Šéfe, my vás nezklameme. Trénink byl tvrdý, nic nás nemůže překvapit!” odvětila mladá dáma s blonďatými dlouhými vlasy.
“Kéž by… spoléhají na vás celé Spojené státy Evropské! Zlom vaz!” zakabonil se šéf.
“Tak nashle! Za chvíli jsem tady.” vypochodovala Vasla ze dveří.
17. 4. 2049, South Point – USE
Raketa FESP-49, 23:45
“Capri, zapínám počítač… Funguje?” zachraptěl hlas z mikrofonu.
“Běží!”
“Capri, aktivuj všechny funkce počítače. Funguje?”
“Že váháš!”
“Vaslo, poklopy uzvařeny. Zapni hydraulickou kontrolu.”
“Funguje.”
“Zahajuji odpočet, patnáct minut do odletu . Vaslo, zapni ochranné štíty.”
“Zapínám… hotovo.”
“Capri, pouštím vám tam kyslíkovou směs, deset minut.”
“Směs je na indikátoru… deset… dvacet… osmdesát… sto procent!”
“Vaslo, zkontroluj skafandry, Capri, restartuj počítač a naprogramuj hlavní panel. Pět minut.”
“Tady Vasla, všechno běží.”
“V pořádku, zaujměte pozici. Capri, jak jsi na tom?”
“Moment… funguje. Ověřuji výpočet… správný. Jsem hotov.”
“Skvělé. Tři minuty. Já končím, přepojuji na počítač. Lidi, držte se!”
5…4…3…2…1…Start! Z rakety se okamžitě stal malý černý bod na nebi, který velmi záhy zmizel. Oheň ani mohutný řev se nekonal.
18. 4. 2049, vesmír
0:01
“Capri, bojíš se?” znejistěla Vasla při pohledu na nekonečnou dálku okolo sebe.
“Čeho?”
“No tak… lidi nás nepřijmou, něco se rozbije… nebo třeba toho, co bude.”
“Uvidíme. Zadávám datum, jaký chceš den?”
“11. 11. 2150”
“Hezký číslo, je to tam.”
Raketa byla uprostřed nekonečna. Ve vesmíru, kde nebylo vidět jediného tělíska, žádného světýlka. Jen nekonečná, černá tma. A právě tady se uskutečňovaly všechny ty přesuny časem, o kterých lidé dříve mohli jen snít. Raketa poklidně doplula do neviditelného pole a zmizela. Chvíli na to se objevila jinde.
10. 11. 2150, vesmír
0:03
“Tak vidíš, ani to nebolelo. Za chvíli tam jsme.” přece jenom si oddychl Caper.
“Capri, podívej, svítí tam jiný den!” zbledla Vasla.
“Netrojči. Tak jsem se přehmátl, no…”
“Letíme úplně mimo. Co s tím? Musíš to vypnout. Dělej něco!”
“Rychle, kartu! Chcípni, šmejde… A první porucha za sto let je za námi. Klid, tohle uřídíme.”
“Jo, ale jak chceš zpátky letět bez počítače?”
“Tam už budou jiné rakety. Neboj, ještě si polepšíme! Hele, Země. Za chvíli tam jsme.”
10. 11. 2150, Země
0:12
Raketa tvrdě přistála na zelené pl áni. Caper a Vasla vyjeli ve svých vozítkách na průzkum okolí. Podle plánu měli být v nejlidnatější oblasti, ale nikde nebylo ani živáčka.
“Kde jsme?” podivila se Vasla.
“Co bys chtěla, bez počítače jsme to ani trefit nemohli. Ale je tu krásně. Les si pamatuji už jen z dětství.”
“O tom jsem četla v knížce, říkali tomu… ráj! Jo, ale jak najdeme lidi?”
“Palubní přístroje ještě fungují, počkej” Caper odběhl a za chvíli se vrátil s malou krabičkou. “To by bylo, aby tu někdo nebyl. Ták… to je divné. V nejbližších sto kilometrech má být jen jeden člověk. Snad lidi nejsou na Marsu.”
“To se přece zamítlo už za nás. Tak jdeme za ním.”
10. 11. 2150, j eskyně
0:23
“Sakra, je tu někdo?” zařval naštvaně Capri v domnění, že ho přístroj dovedl na špatné místo.
“Kdo je tam?” ozval se stařecký hlas z dáli.
“Sláva! Tady lidi, hned jsme u vás.”
Dvojice z minulosti se chvíli prodírala jeskyní, až došla ke starému. Připomínal poustevníka – dlouhé bílé vlasy, vousy rovněž, a snad byl slepý. Promluvil, když je ucítil poblíž sebe: “Co si přejete? A kdo jste?” Celý se chvěl, očividně byl vylekaný.
“Já jsem Caper, toto je Vasla. Jsme z minulosti, určitě znáte lety časem. Prosím vás, kde jsou další lidé?”
“Lidé…” zasnil se muž.
“Ano, lidé. Kde jsou?”
“Synáčku, já jsem poslední člověk na Zemi!”
“Prosím?” přidala se do diskuse Vasla. “To přeci není možné. Jak se dostaneme zpátky?!”
“Ale vzejde nové plemeno. Je dobře, že jste muž a žena.”
“Dědo, haló? Žiješ?” rozčílil se Caper.
“Ne nadlouho. Jste moji spasitelé! Andělé již přilétají.”
“Je mimo.” podívala se Vasla na starce. “A jak tedy lidé zmizeli?”
“Jakmile lidé zjistili, že je Bůh, začali páchat sebevraždy. To já ho objevil, a jako jediný jsem za trest nemohl umřít. Až dokud další lidé nebudou moc začít znova. Já už se bál, že nepřijdou…” Stařec vstal, aby se sesunul k zemi.
“Nevíš, co to mlel?”
“Fakt ne, o jakémsi Bohu jsem něco č etl, v učebnici. Pojď, musíme najít jiné lidi…”
|