Kolikrát jsem viděl,
jak Slunce hoří
nad ubytovnou na Zdaboři,
kolikrát mě důlní hlubina
nasála do klína
s výrazem, že už nepustí,
kolikrát jsem se v nálevně
v kořalce a beznaději rozpustil,
kolikrát jsem do haldy foroty
rval vztekle lžíci nakladače
bez vyjádření poroty,
jen tak, z rozsudku udavače,
kolikrát jsem poslouchal,
jak vozy hlušinu sypou
a z hvězd nad těžní věží
viděl jenom tu pěticípou,
kolikrát jsem
se rozklepal
podle otáček vrtacího boru
a kolikrát jsem přitom v duchu
znesvětil Svatou Horu
a hlavně její okolí,
jež sevřelo mě ve svém uranovém soukolí
a drtilo a hrozilo
mě hrozně ohrozit
otrockou dřinou v smrtící radiaci?!
Pro lepší zítřek na věčné časy?
Pro můj ne, pro čí tedy asi?!
Jak na to vzpomenout
a pěstí nehrozit
té jejich “nové”
rudé generaci?!
|