|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
VŠICHNI JSOU TUPCI
V městských sběrných dvorech si už na tu podívanou zvykli, ale zpočátku byli všichni, kteří se namanuli, úplně paf. Bodejť, když místo staré škodovky nebo jiné ojetiny, vjede na plac fungl nová Alfa Romeo Giuletta! Dveře zavazadlového prostoru se graciézně zvedají, provázeny šustivým zvukem, jenž připomíná vlnění ženské sukně, a pozor, teď to přijde, od volantu se souká starý, zpustle vyhlížející hubeňour ve vytahaném roláku a dlouho nepraných manšestrácích. Vedle nablýskaného auťáku vypadá jako bezdomovec, který právě převzal hlavní cenu v loterii.
Správce se půltělem nakloní z prosklené kukaně: “Jak se vede, pane?“
Chlápek upustí vajgla a típne ho špičkou boty. „Máte něco…?“ zachraptí mezi kašlem. Bohatýrský bas, který se vůbec nehodí k tuberácké postavě, rezonuje mezi kontejnery.
Správce obvykle namíří ukazováček: „ Mrkněte se támhle!“ Někdy však omluvně pokrčí rameny a dodá: „Dneska nic moc!“ Ale pokaždé si pomyslí: Utajenej genius nebo pako? Nejdřív krámy odveze a pak je vykuchaný vrací zpátky. V tomhle auťáku!
„ Mami, už zase šrotuje,“ oznamuje Lukáš z protějšího domu, když Máca zajíždí do garáže.
„Běž od toho okna!“ křikne matka.
„Ale mě to zajímá!“ žadoní synátor.
Ach jo, s tímhle klukem jsou jen potíže. Matka se omluví přítelkyni a s nevolí přeruší hovor. „Okamžitě běž od toho okna!“opakuje příkaz s nejvyšším důrazem v hlase. Pak znovu vzdychne a bezmocně zakroutí hlavou. Obešli už všechny možné poradny, psychology i léčitele, nic nepomáhá. Doktoři tvrdí, že se to v případech umělého oplodnění občas stává – zásadní rozdíly v povaze dvojčat: jedno bezproblémové, odolné a společenské, druhé těžko zvladatelné, náchylné k vrtochům, pasivní.
Lukáš se ušklíbne a pomalu zamíří k záchodu. Co teď, dumá nad mísou. Nuda. Nuda ve škole, nuda u kompíku, nuda v telce. Táta věčně v práci, brácha ve škole, na tréninku nebo v pitomým kroužku. A máma – když nelítá po obchodech, tak jednou rukou vaří nebo smejčí, a druhou telefonuje. Všechno nuda! Akorát pan Máca je bezva glum – pořád s něčím čaruje! Rád by se s ním skamarádil, ale neví jak.
Jak si cpe šulinka zpátky do kalhot, něco ho napadne. „Jdu ven!“oznámí matce.
„Kdy se vrátíš?“ Místo odpovědi se ozve klapnutí vchodových dveří.
Ještě stále se píše rok 2005, ale jeho konec se nezadržitelně blíží. Šedavý odstín adventního odpoledne v brněnské čtvrti, která je od svého vzniku na počátku dvacátého století spojována se společenskou smetánkou, rychle temní. Tak je to každý rok ve stejnou dobu, příroda se nemění. Zato lidské snažení se beze změn neobejde. Celé jedno století přibývaly na svažitých loukách nad Pisáreckým údolím a Žabovřeskami domy. Honosné vily vysokých úředníků zemských, a později i protektorátních úřadů, vilky univerzitních profesorů, sídla bohatých advokátů a známých umělců, uniformní dvoudomy komunistických funkcionářů. Mezi nimi si v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století našly na svažitých pozemcích své místo i nízkopatrové družstevní bytovky. Dohromady to vše tvořilo a tvoří původně Úřednickou, později Masarykovu, a ještě později, za komunistů, Jiráskovu čtvrť. Až po sametové revoluci brněnští radní tuto rezidenční část města, obklopenou Wilsonovým (původně Kaiserwald) lesem, navrátili jménu prvního prezidenta samostatné ČSR.
Kdyby všichni současní obyvatelé vyšli před svá obydlí a proměnili se v české stromy, Máca by mezi nimi trčel jako baobab.
Poprvé vzbudil v těchto místech nelibost v polovině osmdesátých let, když získal stavební povolení, přestože už dlouho platila stavební uzávěra. Stížnost dvanácti starousedlíků byla doporučeně zaslána na městský výbor KSČ. Kontrolní komise ji řádně prošetřila a posléze odložila, neboť „v předmětném případu nebylo shledáno ohrožení společenského, a zvláště politického zájmu.“
Sporná stavba byla dokončena a právoplatně zkolaudována v roce 1988. Vedoucím stavebního odboru byl tehdy Mácův dobrý kámoš, ještě z dob studií na Vysokém učení technickém. Následující dva roky to vypadalo, jako kdyby Máca pohledný objekt vystavěl na truc, či jako výsměch stěžovatelům – novostavba zela prázdnotou. Skutečnost byla prozaičtější – prestižní adresu kategoricky odmítala Mácova manželka - žádost o rozvod již ležela na městském soudu.
O dva roky později Máca zase na revanš vypomohl kámošovi, který po svém nuceném odchodu ze stavebního úřadu začal podnikat v nově zlegalizované oblasti erotických služeb. Nájemní smlouva byla oboustranně velkorysá. Tehdy Máca nabudil sousedy podruhé. Ve svých stížnostech poukazovali na ohrožení mravní výchovy svých dětí a poskvrnění dobrého jména Masarykovy čtvrti. Opět neúspěšně – úřady se tentokrát zaštiťovaly odkazem na nedotknutelná vlastnická práva majitele objektu. To jen zvýšilo obecnou nevraživost, z níž si ovšem Máca dělal starou belu. Měsíční sumička, kterou za provoz nočního klubu ve svém domě dostával, ho učinila imunním proti všem sousedským výpadům i finančním krizím.
Po šesti letech se kámoš rozhodl ke změně v podnikání. Uvedl vilku do původního stavu a jako upomínku na léta barevných světel, tlumené hudby a ostrých parfémů zanechal v domě trezor, jehož stěhování považoval za zbytečné, s ohledem na své plány přejít od peněz hotových do sféry peněz virtuálních. Nastal čas, aby Máca, rozvedený od stolu i od lože, svůj dům konečně zabydlel.
Lukáš přejde silnici a postaví se před garáží.
Máca právě páčí z kufru starý počítač. Na zem mu padají kabely, kolenem přidržuje reproduktor. Když se jakžtakž narovná, všimne si lelkujícího chlapce.: „Co je?“zachraptí.
„Máte pěkný auto, pane Máca.“
Máca se ušklíbne: „Říká se pane Máco! Nemáte ve škole češtinu?“
„Já su teprve druhák,“ představuje se Lukáš omluvně.
Máca pokrčí rameny.“A jak ti říkají?“
„Lukáš.“
„Jo, Luky, to je hezký jméno!“ Máca kývne hlavou dovnitř kufru:“Potřeboval bych píchnout, sakra. Troufneš si?“
Lukáš neváhá. Konečně příležitost nakouknout do glumova obydlí!
Pod nohy se mu plete bílá chlupatá koule.. Štěká a vyskakuje, čenichá a kňourá. V jeho psím světě, omezeném pachem prokouřených zdí, voňavým odérem kůže sedadel automobilu a betonovým plotem dvorku za domem, je každý z těch mála lidi, kteří vkročí na toto území, velkou nadějí, byť pokaždé znovu ztracenou.„Dino!“ zařve Máca, jako když zaburácí hrom. Kluk i pes ztuhnou.
Máca se obrátí k levému hornímu rohu zdi a přikáže: „Zavřít!“ Garážová vrata se rozvrní a pomalu klesají k betonové podlaze.
Uvnitř je na co zírat. Kolem dokola rozložené žehličky, pračky, kuchyňské roboty, myčky, televize, rádia, počítače, mikrovlnky, telefony, a kdoví co ještě! „Tohle sbíráte?“zeptá se Lukáš uchváceně. Pak přehlédne zdi. Na každé visí monitory, různé nářadí a podivná plochá svítidla.
Máca se pokochá klukovým překvapením a pak řekne: „Nikomu to nesmíš vyslepičit, jasný?!“
Lukáš se nadechne: „Ani tátovi?“
Máca zatřese hlavou a výhružně zvedne zarostlou bradu: „Ani tátovi, ani mámě, rozumíš? Musí to zůstat jen mezi náma! Ruku na to!“
Podají si ruce a Lukáš v návalu citu vyhrkne: „Táta vás nemá rád. A máma… říká, že ste...hulvát!“
Máca se uchechtne.“Kašlu na všechny!“
„Proč?“
„Jsou to tupci!“
Táta i máma? Lukáš se nadechne, ale vzápětí stiskne rty. Čarodějova dílna stojí za chvilku mlčení!
Máca ukáže na psa. „Co kdybys ji šel vyvenčit?“ zeptá se.
„Jasně!“ zaraduje se chlapec. Dostane vodítko a příkaz:„Do tmy zpátky, rozumíš?“
Máca nasype granule do misky pro psa. Konečně má někoho na výběh, pomyslí na Dinu i Lukáše. Pak přejde ke kleci s papouškem.„No tak, protáhni si křídla!“ Uvolněnou klec vyčistí, vymění vodu a nasype zrní do krmítka.
Uvaří si čaj a ochutí ho pořádnou dávkou rumu. Papoušek otravuje, poletuje z rohu do rohu, sedá, na co si zamane, jednou na skříň, podruhé na hlavu, na ramena, poskakuje okolo horkého hrnku. „Rudyne, už mě neser. Zpátky do klece!“ Rudyn jakoby neslyšel. „Neséérrr,“ opičí se po pánovi a užívá si prostoru.
Ozve se zvonění. Světla na stěnách se barevně rozblikají a na jednom z monitorů se objeví známá tvář. Někdo u dveří, někdo u dveří, zní z reproduktorů. Rudyn radostně vříská: Nesérrr. Máca se tváří otráveně, na rozdíl od papouška nemá návštěvy rád.
Přede dveřmi stojí První syn s kočárkem. „Čau, tato! Jdu ti ukázat Simonku. Koukni, jak vyrostla!“
V dědečkově výrazu není příliš známek nadšení. „Neměla by už spát?“ zabručí.
Starší syn se usměje. „Vždyť je teprve půl páté. Můžeme dál?“
Postupujte dále! opakovaně vyzývá neviditelný majordomus..
„Tak jo,“ zabručí Máca,“když už jste tady.“
V hale Starší syn vydechne. „Ježíši, tady to vypadá!“
„Starej se o svý!“ Máca postaví na stůl hrnek čaje.“Raději vyklop, o co ti jde. Potřebuješ prachy? Matka je na nemocenské, tak sis vzpomněl na fotra…“
„ No, víš, hledám si práci…“
“Už nejezdíš s kamionem?“
„No, všechno bylo v pohodě! Ale teď, když máme druhý dítě…, Renata potřebuje, abych byl víc doma. “
„Takžes to zas jednou posral!“
„Mám slíbenej džob u Dopravního podniku. Jezdil bych městským autobusem, ale momentálně mají stop stav,“ brání se Starší syn.
Máca třískne hrnkem o stůl. „Stopstav!“zvýší hlas.
Simonka se usedavě rozpláče. Starší syn polkne: „Tato, nerozčiluj se…“
Máca ho nenechá domluvit: „Co bys ještě chtěl? Od důchodce! Dostals peníze na vysílačku a auto, abys mohl taxikařit. Půjčil jsem ti na byt. Domluvil jsem ti místo u mezinárodní dopravy. Zaplatil jsem za tebe dluhy, A cos udělal ty? Hovno! Měníš firmy jako ponožky, prcáš ženský a vyrábíš děcka. Kanec, tos byl vždycky. Ale napadlo tě někdy, že rodinu je třeba živit? Chováš se jako nadrženej tupec!…“
Máca vstane a zajede rukou k zadní kapse kalhot. Vytáhne z peněženky dvoutisícovku a položí ji na stolní desku. Namíří ukazováček:“Tohle je pro Renatu…“, zvedne hlas, “na domácnost, rozumíš?“ Obrátí se k synovi zády a zamíří ke kuchyňskému koutu. Cestou houkne přes rameno:„A teď už běž, než se doopravdy naseru!“
Prvního syna v tom okamžiku napadne, že příště bude lepší přijít s Renatou. „Děkuju, tato.“ Neséérrr, vříská Rudyn z klece, zatímco z předsíně zní: Dveře se zavírají, nashledanou!
Konečně je klid. Dina, které na výběhu s Lukášem pořádně vyhládlo, mlaská u své misky, Rudyn ztichl. Máca usedne k večeři, když se znovu ozve vyzvánění. Tentokrát to je mobil. Hergot, tohle je den, pomyslí si Máca. A když mrkne na displej, napadne ho: Copak se na mě domluvili?
„Co je?“ ohlásí se. „Půl roku se neozveš a teď, zrovna když se chystám večeřet…“.
„Promiň tato. Měl jsem fůru práce.“
„A já mám prácu zrovna teď. Zavolej jindy!“
„Počkej, tato!“ Druhý syn ví, jak na otcovu prchlivost. „Je to důležitý!“
“Tak o co jde?”
“ Volám kvůli mamce…“
Reakce je okamžitá: „Na tu seru!“ Rudyn v kleci se zatetelí: Nesérrr!
„Mluvil jsem dnes s primářem. Vypadá to moc špatně…,“ pokračuje Druhý syn.
„A co já s tím?“
“Mluvil o terminálním…, nemůžu uvěřit! “ Druhý syn se odmlčí. I na opačném konci je ticho.“Tato, seš tam?”
„Blbost! Jen blafuje, jde jim o prachy! Namyšlení tupci!
Druhý syn polkne: „Myslel jsem, že bys za ní mohl…?“
„Kopla mě do prdele,“ přeruší ho Máca, „má co chtěla!“ Típne hovor, zprudka dosedne na židli a zuřivě se zakousne do vychládající klobásy.
Když dojí, hlasitě si odříhne. Hodí nádobí do myčky a pustí televizní zprávy. Sleduje obraz bez zvuku, jednu reportáž za druhou. Střídání politiků a obyčejných lidí na ulici. Sportovci jako moderní gladiátoři, vymakaní tupci. Žrádlo a hry! Soudci jako loutky na klíček, vysmátí podvodníci. Jatka neviňátek. Ovce a nenasytní vlci, kteří jim mažou med kolem čuně, aby je zezadu nenápadně požírali. Všichni dohromady tupci, kteří si nevidí dál, než na špičku nosu. Bída světa.
Večery trávívá v suterénu, mezi šuplíky rozlehlého pracovního stolu, který si udělal na míru. Mezi žebrovím polic a přihrádek, které se táhnou podél stěn a zvedají až ke stropu. Mezi nástroji a nákresy, s jejichž pomocí tvoří. Mezi pečlivě uspořádanými součástkami, z nichž každá měla své již minulé, právě přítomné nebo teprve budoucí určení. Se svými výtvory a nejmilejšími dětmi - robotky Flakem a Nazubem. A teď hlavně s Kobanem, třetím bratříčkem, jehož jméno předchází tělu, které však již pomalu, ale jistě roste do krásy z umanuté hlavy, šikovných prstů a okružních jízd svého stvořitele.
Tentokrát se však vydal nahoru do ložnice. Tisíce cigaret, které vybáňal, když zpíval po barech, a později v nespočtu dnů u rýsovacího prkna v projekční kanceláři, přispěly k zúžení cév natolik, že ve svých sedmdesáti má potíže s každým schodem. Dnes je to o to horší, že v ruce drží už druhý hrnek s čajem, štědře zředěným rumem.
Otevře trezor, který mu přišel vhod. Žádné bance by nesvěřil ani zlámanou grešli. Kdo by věřil těm tupcům, kvůli kterým se svět zmítá od krize ke krizi?
Dnes však nesáhne po penězích. Ztěžka přiklekne a rukama šátrá po něčem, co je ukryté pod neuspořádanou hromadou různých dokumentů a písemností.
Poprvé v tomto domě vytáhne na světlo její první dárek. S rozevřenou knihou v dlaních usedne na postel. Slova, jimiž začíná první příběh, v něm ještě dnes vzbuzují zvláštní chvění: Zářivý svět! První společné vánoce. Realita ve snech, řekla, doufám, že se ti bude líbit!
Od něj tenkrát dostala Denisu. Hladila to malé pudličí štěně a opakovala: Vánoční zázrak!
Tenkrát žil v přesvědčení, že chlapi nejsou na světě kvůli snům. A zázraky jsou leda pro děcka. A myslí si to dodnes. Ačkoliv si mezitím musel několikrát přiznat, že když se v tom slunečném zářijovém dni objevila s kámoškou U Dorotíka (Tak nenapodobitelně, dokonale a půvabně sestupovala neznámá dívka…) nějakou dobu to za zázrak považoval. Překvapilo ho to a nečekaně zasáhlo. Bylo mu už přes třicet a ženy ho do té doby spíš odpuzovaly, než přitahovaly.
Usadily se u stolku, poblíž polstrovaného boxu, v němž se bohémsky rozvaloval, obklopen kohortou přátel a obdivovatelek. Bylo jasné, že ta druhá ho zná. Vzkaz v jejím pohledu byl prost jakékoliv šifry. Kolik jí podobných bylo každý večer ve Slovanu nebo v Metru? Byla to doba jistoty: Když zazpíval Sedmikrásky nad Brnem, nikdy nešel spát sám.
Pootočil hlavu a věnoval se té, která právě zvedla sklenku s limonádou a napila se. Vypadá mladě, tak dvacítka, odhadoval. Uprostřed kavárenského šumu a klábosení jeho společníků v něm bůhvíproč vzrůstalo přesvědčení, že toto děvče je jiné než všechny ostatní, s jasem půvabné a dokonale harmonické bytosti.
Najednou se zvedla, rozloučila se s tou druhou a odcházela. Přestal vnímat okolí, díval se za ní. Cítil se jako hledač, který uprostřed oblázků spatřil nádherný kámen.
Seběhl z kavárenského patra na chodník a otáčel hlavu na všechny strany. Zahlédl ji na zastávce tramvaje, která právě přijížděla. Nebyl zvyklý ani chodit, natožpak klusat – všude jezdil motorkou. Zchváceně doběhl, to už se tramvaj rozjížděla, stačil se ještě zachytit madla na plošině. Zklidňoval dech, než postoupil do vozu a usedl vedle ní. Bezradně skládal drobné na jízdenku. Nakonec se jí zeptal: „Kolik stojí?“
Máca pohlédne na knihu. Zalistuje stránkami a zastaví se tam, kde je založená fotografie. Poutavý obličej výrazných rysů a dlouhé řasy na klidných, velkých zelenomodrých očích. Dlouho na ni hledí. Panebože, už je to víc jak čtyřicet let! Znala tajemství, jak si podrobit místo, lidi a věci…
Vzali se v osmašedesátém, týden před příchodem Rusů. Přestal chlastat a šoustat s jinými. Skoro každý večer za ním chodila do kavárny, ve které právě vystupoval. Tehdy zpíval jen pro ni. Hlavou s černými vlasy vyčesanými do výšky lehce kývala do rytmu. Někdy, během orchestrálky, spolu i tančili. Její oči! Kámošům už netvrdil, že láska existuje jen v písních, které zpívá.
První syn se narodil v sedmdesátém. Druhý o osmnáct měsíců později. A pak následovalo krásných šest let, tak krásných, že si přál, aby se už nic neměnilo, aby to tak vydrželo navždycky. Zářivý svět! Praštil se zpíváním a dokončil několikrát přerušované studium. Získal dobré místo v projekční firmě a ještě melouchařil - o stavebníky rodinných domků a chalupáře, kteří potřebovali projektovou dokumentaci, nebyla nouze.
Jenomže…! Máca knihu prudce, s bouchnutím zavře. Zhluboka se nadechne, dlouze vydechne. Zářivý svět přikryl černý mrak. Sám si to zvoral, když to na podnikové oslavě po dlouhé době přehnal s chlastem. Ale hovno! Vždyť se vlastně nic nestalo! Neexistuje projektant, který by si aspoň jednou kapánek nezašpásoval s kresličkou. No a co? Jen to, že tím, kdo odhrnul závěs, za nímž se ta legrácka na jednom z přebytečných stolů odehrávala, nebyl nikdo jiný než… Taková pitomost! V ožralém mozku úplně zapadlo, že ji ráno požádal, aby pro něho přijela. Zrovna v tu chvíli, v níž rukama zběsile kopíroval ladné křivky kočky, která na něj už delší dobu dělala oči. Toho je schopen jen tupec nejvyššího řádu!
Pak už šlo všechno do prdele. Její krásné velké oči dostaly jiný výraz. Jako když na bílém tričku zůstane nevypratelná skvrnka. Sotva začal Druhý syn chodit do školy, chtěla do zaměstnání. Mohlo mu dojít, že nejde o vzdor nebo truc, ale úplně o něco jinýho. Omlouval se, sliboval, prosil, hrozil. Tenkrát nechápal, že je jiná, než většina ostatních, čistá, fakt čistá! A takový výjimečný ženský jsou buď - anebo.
Ředitelství PREFY - podniku, v němž se vyráběly betonové panely, bylo pár ulic od domu. Nebyl problém ji dostat na plánovací oddělení, Měl v tom baráku hodně známých. A byli to právě oni, kteří mu to nakonec práskli.
Máca zakroutí hlavou a zkřiví ústa. Ta zpráva s ním zatočila jako vichřice s korouhvičkou! A když se jakžtakž srovnal, stál čelem vzad, zpátky k chlastu. Skrze něj cesta zpátky v čase, v němž ženskými pohrdal a hnusil si je. Mozky tupý, kunda vždy připravená!
Vzal knihu mezi palec a ukazováček a mrštil s ní na zem.. Kurvit se, toho se vám zachtělo, paní Čistá? Měl chuť plivnout na fotku, která ležela na koberci, pádem přelámaná. Hergot, ještě k tomu s generálním ředitelem! To ti nevadilo, žes rozbila manželství jemu i nám, sípal. Lokl si z hrnku a snažil se uklidnit. K čemu to bylo? Dostal infarkt ještě dřív, než jste si stačili povlíknout manželskou válendu. To jsou ty tvoje zázraky? Hovno, jen spravedlnost osudu! Kdybys zůstala paní Mácovou, nemusela ti nakonec zbýt jen postel ve špitále…
Dvěma chtivými hlty dopije rumový čaj (nebo čajový rum?) a natáhne se na pohovku. Se svlékáním se neobtěžuje. Jak asi dnes vypadá, kmitne mu v usínající mysli. Vrásky...stará bréca...její oči… nevěřím...nemoc...zasraný… přece jen zítra...ale co…Těsně předtím, než usnul, viděl sám sebe jak sedí u její postele s ohnutými zády. Buňky se každých sedm let mění, říká jí, nová krev, člověk je jiný, oba jsme jiní, ale jací...?
Probudí ho houkání klaksonu, prokládané opakovaným, vtíravým hlášením: Někdo je u dveří! Máca se posadí a protře si oči. Kdo zase otravuje? Z monitoru na protější zdi na něj mrkají dvě dětské oči a nosík začervenalý od ranního chladu. A do prdele! Máca stiskne knoflík vedle nočního stolku – reproduktory ztichnou. Lehce se nakloní k mikrofonu: Chvilku počkej, kluku!
Když Lukášovi předává Dinu a vodítko, má na sobě uválený černý župan a rozcuchané vlasy mu trčí do všech stran. „Říkal jste, že můžu přijít.“ řekne Lukáš. „Ale dlouho jsem zvonil, za chvíli musím na autobus, dodává omluvně, ale a v očích má obdiv. Tohle je opravdovský Glum! Mácovi ten pohled neujde: Takhle se na mě díval První syn, když jsem mu na chalupě předváděl, jak se míchá malta. „Batůžek nech tady“ řekne. „Až Dinu přivedeš zpátky, uděláme čáry máry fuk!“
Když se vrátí do haly, všimne si blikajícího mobilu. Zmeškaný hovor. Druhý syn. Co zase? Máca zakroutí hlavou: Škoda peněz pro operátorské tupce!
Zamíří na záchod a pak do koupelny, kde se dlouho nezdrží. Příliš vody pokožce škodí. Pak, už oblečený, usedne ke klávesám v mezipatře. Měsíci, splň mi přání, Sedm vrchů, sedm moří, Sedmikrásky nad Brnem - hudební preludium místo snídaně. Melodie jeho krátké zpěvácké kariéry – pro pamětnice od pětapadesáti do sta. Ušklíbne se.
Ona v té době milovala Elvise. Tender Love. Kolikrát spolu ten sladký slow-fox proklouzali? Její tělo, jednolité a vláčné, oči, které se leskly, ani tak něhou, jako vnitřním žárem...
Někomu dnes Máca přinese radost. Odveze Lukáše do školy. Nejdříve malá tahanice, to když se Dina neústupným štěkotem dožaduje svého místa na sedadle spolujezdce. Lukáš však bez reptání ustoupí. Rád by sice seděl vedle gluma, ale od rodičů dobře ví, že je za to pokuta.
Cestou zpátky si Máca koupí cigarety a rozhodne se, že si po neklidné noci trochu dáchne.
K poledni ho probudí telefon. No jasně, Druhý syn.
„Tato, „ vzlykne, „volali z nemocnice.“
„Co je, co je? Chovej se jako chlap!“
„ Mamka… už není…!“
„Do prdele! Nasrat!!“ Máca buší pěstí do matrace. Zezdola se přidá Rudyn: Neséérrr!
Vysíleně se schoulí do křesla, roztřesený, jakoby ho polili studenou vodou. Nicota. Nekonečno. Co pamatuje, byl to jeho největší strašák. Smrt! Stačilo, aby někdo to slovo vyslovil, a prostoupil ho led. Nikdy v životě nebyl na pohřbu, obloukem se vyhýbal hřbitovním zdím. Otec umřel v nemocnici, ale když skonala matka, nesebral odvahu se na ni podívat, zůstal v obýváku s flaškou rumu. A ani tam dlouho nevydržel. Všechno potřebné obstarala Ona. Kdo asi dnes zatlačil oči Jí? Poutavý obličej výrazných rysů a dlouhé řasy na klidných, velkých zelenomodrých očích.
Najednou si uvědomí, že už padla tma. Obrysy knihy i pomačkané fotografie jsou však v odlesku pouličního osvětlení ještě dobře patrné. Leží na stejném místě jako v noci a ráno. Máca ztěžka poklekne, zvedne fotku, uhladí ji a založí zpátky mezi stránky. Než knihu zamkne do trezoru, padne mu pohled na její název. Na velká písmena, která lze ještě dobře rozeznat: BŘEH NESPLNĚNÝCH SNŮ.
Vzkaz pro tupce, pomyslí si. Uzamkne trezor a ohlédne se po láhvi. Vtom se ozve houkání klaksonu, při kterém trnou uši. Do toho poplašný tón hlášení: Někdo je u dveří! Monitor žhne v přítmí jako Lukášovy rozdychtěné oči. „To jsem já, pane Máco!“ Dole v hale se rozléhá radostný štěkot.
|
|
|
