„Příští zastávka - Jiřího z Poděbrad,“ oznámil monotónní hlas a já jsem se pomalu zvedl ze sedačky. O pár okamžiků později souprava metra zastavila, lidé (včetně mě) vystoupili a podzemní dopravní prostředek zase odsupěl do tunelu. Červené digitální hodiny ukazovaly 13 hodin a 23 minut a venku byl teplý červnový den. Ve vestibulu metra byl příjemný chládek a tak jsem s opouštěním podzemí nespěchal. Navíc mým cílem byla příjemná procházka a nikoliv souboj s časem.
Najednou můj zrak padl na nenápadné pootevřené dveře, nad nimiž byla cedule panáčka a panenky a dvě písmena - dvojité W a C. Zastavil jsem se a vyslal z mozku signál do oblasti pod nadvládou močového měchýře. Chvíli se nic nedělo, až po chvíli dorazila odpověď.
„Nic akutního, ale pro jistotu a klid bychom mohli služeb tohoto zařízení využít.“ Ano. Kdo si myslí, že lidské vnitřní orgány dokáží na jasnou (byť nevyřčenou) otázku odpovědět stejně jasně, ten asi není po mentální stránce zcela zdráv. Já jsem však na neurčité odpovědi již byl zvyklý, a tudíž jsem k dotyčným dveřím přikročil blíže. Určitě bude lepší vyhovět náznakům močového měchýře než potom hledat čistírnu, kde mi na počkání vyperou a hlavně usuší kalhoty.
Opatrně jsem nakoukl za dveře a uviděl jsem úzkou chodbičku. Na konci bylo okénko, za kterým mě silnou optikou pozorovala záchodová stařenka. Nad okénkem byla ještě cedule, která naváděla pány vlevo a dámy doprava. A samozřejmě ceník.
„Ty vado,“ zhodnotil jsem stručně písemný požadavek na platbu 5 Kč za použití pisoáru. Okamžitě se nastartoval matematický aparát, který začal vyhodnocovat poměr cena výkon, vlastně akutnost potřeby vzhledem k požadovanému bakšiši. Uplynulo 73 setin vteřiny a byl znám výsledek.
„Zamítá se,“ objevilo se v mozku a bylo jasno. Za takové peníze se čůrat nebude. Jako partyzán jsem se vyplížil zase ven a záchodová stařenka zklamaně sklopila svůj zrak ke čtení, které jsem tušil před ní na stole. A tak jsem nakonec bez úlevy opustil podzemní oázu a vyrazil do ulic.
Kroužil jsem po parku na náměstí Jiřího z Poděbrad a prohlížel si kostel Nejsvětějšího srdce Páně, až jsem nakonec své znavené údy složil na jedné z laviček. Klidný odpočinek mi však dopřán nebyl.
„Pozor! Varování! Tlak se blíží ke kritické hranici!“ V duchu jsem si povzdechl. Člověk si nemůže ani chvilku posedět, aby ho nevyrušilo nějaké hlášení kontrolních čidel. Co dříve bylo jen upozornění, stalo se najednou varováním a hrozil problém.
„Hlavně že se ti zdálo pět korun moc,“ zkritizoval jsem svůj močový měchýř a vstal. Kolem mě se rozkládal park a jako každý chlap potřebuji k provedení dané akce většinou jen trochu košatější a hustým listím porostlý keřík. Jako na potvoru se však nikde kolem žádný vhodný nekošatil.
„A co veřejné záchodky?“ přihlásil se opět močový měchýř s nápadem. „Určitě tu nějaké budou. Tak moc nepřemýšlej a mazej je hledat.“ Člověk by nejradši některé své vnitřní orgány vyrval a zahodil, protože se chovají neurvale až drze. V některých situacích ale nezbývá než tiše poslechnout, aby nedošlo k neštěstí. Navíc při chůzi obvykle přicházím na jiné myšlenky, takže jsem urychleně vyrazil na okružní cestu po náměstí. Bohužel jsem však kroužil marně. Možná jsem ve stresu nějakou navigační šipku k cíli přehlédl, faktem však zůstává, že o půl hodiny později jsem stál u stejné lavičky, ale výrazně nervóznější.
„Teď bych za záchod dal klidně i deset korun,“ nechal se opět slyšet močový měchýř, jehož matematický aparát přehodnotil svůj předchozí výpočet. „Možná i dvacet,“ dodal a já si vzpomněl na onu místnůstku v podzemí. Cíl byl jasný, teď už jen doufat, že tam dorazím včas. Natáhl jsem tedy krok a uháněl do metra. Schody dolů jsem bral po dvou i po třech, až jsem před sebou zahlédl ony dveře s panáčkem a panenkou. Doběhl jsem k nim, zatáhl a ono nic.
„Dám padesát,“ okomentoval mé snažení natlakovaný měchýř. Dveře byly zavřené, zamčené a na nich papírek: „Přijdu hned.“
„Super,“ procedil jsem přes zaťaté zuby a rozhlížel se kolem, jestli někde tu zatracenou hajzlbábu s tlustými brýlemi neuvidím. Kromě spěchajících občanů a několika ploužících se důchodců jsem však nikoho neviděl. „Teď abych ještě spěchal do metra a rychle se přesunul na jinou zastávku.“
„A neměli bychom chvilku počkat?“ nechtěl se močový měchýř od vytoužené místnůstky moc vzdalovat. „Co když ta stařenka dorazí hned, jak se ztratíme za rohem?“
„Tak mi řekni, co vydržíš, kamaráde,“ položil jsem mu přátelsky řečnickou otázku. „Já tady klidně budu čekat, dokud se nevrátí. Pokud mi ale znehodnotíš kalhoty...“ Větu jsem nedokončil, protože mě nenapadla žádná výhrůžka, která by na můj močový měchýř zabírala. Respektive těžko ho potrestám tak, aniž bych zároveň netrpěl i já.
„Ještě můžeme zaťukat na dispečera, že mu dáš stovku, když se budeš moci vyčůrat v jeho záchodě,“ navrhl, jako by moji předchozí větu vůbec neslyšel.
„Stovku!“ Nebyl jsem si jist, jestli slyším dobře. Před hodinou mi zatrhl pustit pětikorunu a teď by cpal dispečerovi stovku, jen aby si mohl ulevit. Situace se už ale stávala opravdu kritickou, protože 100 Kč by stačilo na vyčištění kalhot. Ještě tu ale samozřejmě byla veřejná ostuda, protože těžko budu lidem v metru vysvětlovat, že mám batikované kalhoty dle poslední módy.
„Už běžím, panáčku,“ ozvalo se najednou za mnou a já spatřil obrýlenou stařenku, jak ke mně v rámci svých možností sprintuje. Cestou vytahovala z kapsy klíč, který se poté několik dalších vteřin snažila roztřesenou rukou vsunout do zámku. Už už jsem ji chtěl klíč vytrhnout a rychle odemknout, nakonec ale uspěla sama a nastavila dlaň na mou pětikorunu.
Pět kroků rovně, dvě rychlé zatáčky, cestou jsem rozepínal kalhoty, takže k pisoáru jsem doběhl již připraven k akci.
Před několika lety jsem se v časopise Men's Health dočetl, že za močovým měchýřem se schovává nenápadný nerv, který při vyprázdnění způsobuje pocit euforie. Vzpomněl jsem si na ten článek v momentě, kdy proud tekutiny tryskal do porcelánového vybavení záchodků.
O pár minut později jsem již stál ve vestibulu metra. Kalhoty čisté, tlak v normálu. „Tak vidíš, ještě že jsme chvilku počkali,“ ozval se orgán. „Ušetřili jsme 95 Kč, to bychom si mohli koupit něco dobrého k pití, co?“ Existuje na tohle nějaká rozumná odpověď?
|