|
Ač romantikem
se chci stát
neumím ti svoje probuzení
do zvuků
těla
Z TEPEN rozehřát
možná jsem jen omítaný stín
co bílou,
černou
nespustí
a
barvu smete snad jen v chvily
co naskočí
do stejných gest
u pomníku cest
k studně
co tak nudně
až ostudně
tíží síly
hned vedle těch
mých probuzení
Odrážela ses v hladině
co tak nevinně
umyvadlem
plnila se
a já tiše upíjel z tvé tváře
syčel při topení svatozáře
jako humbuk
prominentních stohů
papírových drapů z mraků
se slovy modlitebních sluhů
k poklesům na kolena
a že noc se zvedá
přes nenadálý klam
co zanechala vráska
na oprýskaném ránu
dám si čaj
co visí v rámu
pokřiveném obrazu
a možná v jeho lomu
zvrhnu loket
a zasměju se tomu
u stolu
kde pod ubrusem
pár drobků ničí plachost rovnosti
nad znětí sebevraždy
čekající na hosty
pak
ač romantik
nevěřil jsem tomu
že
z padla z nebe
kańka
plna drnů
co to?
řekl by snílek ...
a
jako z tebe
něžná jamka
udělal ženu
tak skvrna
kaňky
ze mne
udělala muže
co probudil se do dne
oloupen
a
čekajíc
na postroje a nože
k příkré
stopě věrností
divadelní snahy
stát se romatikem
z
blbosti | 
