I.kapitola

  Syn a otec

     Pozoroval jsem otce, jak přibližuje cigaretu k ústům a bezděky jsem se otřásl. Nejsem zapřisáhlý nekuřák, sem tam si zapálím, tabákový dým mám rád, v jeho vůni se vždycky zakuklím se svými sny… Ale v tom otcově gestu bylo něco odpudivého a nonšalantního zároveň. Nesnáším ho  jako člověka, jeho vlastnosti, ale zároveň ho obdivuju (a to jsem si přiznal sám sobě docela nedávno) jako sebejistého muže, který proplouvá životem s přesvědčením, že vždycky může mít každou ženu, na kterou si ukáže. To já…zaplašil jsem trpkou myšlenku, upoutal mě otcův profil, vlastně jsem si ho nikdy  pořádně nemohl prohlédnout takhle zblízka. To bylo snad poprvé, kdy sedíme takto vedle sebe a zažívám se svým otcem „intimní chvilku“. Není to žádný krasavec, ten hrbolek na příliš dlouhém nose – to jsem bohužel zdědil po něm. Brada mu neústupně trčí dopředu, jako by chtěla odstrčit každého, kdo by si snad dovolil odporovat, mít jiný názor než její dominantní majitel. Jak pečlivě si zakládá na rádoby nedbalém strništi, lety prošedivělém…

     „Tak už je ti dvacet,“ pronesl zničehonic s pohledem upřeným do protějšího okna. Bezděky jsem sklopil oči v úleku,  jestli otec náhodou nevytušil moje myšlenky. I když…on a něco vycítit…Poklepal mi na rameno. „Tak co ženský?“ tentokrát mi věnoval krátký pohled se zábleskem něčeho podobného zájmu. Ale spíš to byla jako vždy  řečnická otázka, krátký nádech jako předehra a pak to pomalé útržkovité vypouštění slov do vzduchu…ani vyjadřovat se neumí…nikdy jsem nepochopil tajemství jeho osobního kouzla kromě nadupaného sebevědomí, což mi přišlo dost málo…“Víš…no ..chtěl jsem…když máš ty narozeniny…“

      Zbystřil jsem, moje narozeniny jsme přece slavili  včera ve třech v  „rodinném kruhu“, matka upekla čokoládový dort s dvacítkou z modrého marcipánu a on mi dal boty. Zimní nepromokavé polobotky, které nebyly zrovna nejlevnější, jak nezapomněl zdůraznit...Ale že máš ty kulatiny…Přál jsem  si mít tu pitomou oslavu za sebou, přežvykoval chlebíčky a jediné,  na co jsem se trochu těšil, že za pár dní  uvidím Maxe, svého jediného dobrého kamaráda z dětství. Jmenuje  se Karel, ale pro mě to byl vždycky Max, tahle přezdívka se prý kdysi odněkud vynořila, nikdy se nedopátral odkud, zalíbila se mu, tak ji  nosí jako svou druhou kůži. Vlastně  od dob, co ho znám,  pravým jménem ho  z blízkého okolí neoslovil snad nikdo.  Vážím si ho, nikdy se jen tak lacino nevzdává, vždycky věří v dobré konce, umí naslouchat, s ním mám pocit, že opravdu žiju. Sdílíme spolu většinu svých myšlenek i pocitů, a to je co říct, jsem totiž  těžký introvert.

     Nadšený ze svých dvacátin jsem nebyl, celkově oslavy nesnáším,  co bych  taky měl oslavovat…S Maxem  si  vždycky navzájem darujeme drobnost, čím ulítlejší,  tím větší nadšení,  ošklivé slovíčko nahradí „pokec v hospodě“ a hned je líp… Průměrného zámečníka, navíc  zakomplexovaného panice na chvíli odvane cigaretový dým  s pivním nádechem do baru, kde sedí za pianem a přehrává  za bouřlivého potlesku publika jednu skladbu za druhou. Ruce mu po klávesách běhají s lehkostí, až se mu z toho točí hlava, jeho text chraplavým hlasem zpívá nádherná zpěvačka snědé pleti, urostlé postavy s pevnými prsy .Vášnivá a inteligentní  Indka s ušlechtilým obličejem,  hlubokýma  mandlovýma očim. Jeho láska,jen pro ni skládal všechny ty písně…

     Matka byla v mládí úspěšná pianistka, po mém narození  se hraní věnovala čím dál míň. Běhala kolem mě a otce. Voják z povolání vyžadoval pravidelné teplé večeře a od jeho narození měl jasno-syn se bude věnovat něčemu pořádnýmu - sportu a později poctivýmu řemeslu. Chtěl ze mě  mít profesionálního fotbalistu nebo tak něco. Se svou vysokou, vyzáblou postavou jsem byl vždycky nemotora,  nepomohl ani pravidelný trénink dvakrát týdně. Jen s nevolí to otec vzdal, a to až v sedmé třídě, když jsem skončil na  dva měsíce v nemocnici se zlomenou nohou. Matka se snad poprvé otci vzepřela, nevzpomínám si jak a  navíc si prosadila, že mě bude učit na piano. Na mé čtrnácté narozeniny se zčistajasna objevilo v obýváku, bál jsem se, že mi ze samého štěstí tlukot srdce probourá hubený hrudník.

     Naposledy jsem něco takového zažíval ve věku kolem šesti let, jako živé mám v paměti všechny ty chvilky utajené před otcem , když nebyl doma…matka usedá   k pianu, já se jí sotva vejdu na klín, všelijak zkroucený, ale přešťastný, prstíky na těch matčiných dlouhých upracovaných…už aby rychle dorostly, přeju si…společně se dotýkáme kláves a sladké tóny mi v hlavě zní dlouho před usnutím. Ne příliš časté, o to vzácnější chvíle skončily mým nástupem do základní školy. Piano se muselo prodat, aby mi mohli zaplatit výbavu a sportovní kroužky. Později mi otec samozřejmě vyčítal, jak vyhozené peníze to byly…

    Ani tohle puberťácké štěstí z návratu milovaného piana a matčiných lekcí netrvalo dlouho. Hudební konzervatoř jako další cesta po základce přes otce neprošla, matka se sice za mě postavila,  ale tentokrát nebylo to nic platné…litoval jsem,  že jsem si nestačil způsobit nějaký vážný úraz…piano zmizelo rychleji než se objevilo…pozdě jsem si vyčítal, že mě nenapadlo způsobit si nějaký vážný úraz a svět mi zčernal, začal jsem se v něm pohybovat lhostejně jako loutka, za jejíž provázky otec tahá…Kluk půjde do učení, je šikovnej na prsty…ale abych neřekl, mohl jsem  vybrat z několika oborů, Max šel na zámečníka, tak nebylo co řešit.

   Teď tady sedí ten, kterému mu jsem se nedokázal nikdy vzepřít a kterého moje přání nikdy nezajímala, navíc k již odbyté povinné oslavě se ze zásady nevracelo…co že mi to vlastně chce říct? „Zaplatím ti děvku, “vypadlo z něj konečně a ruka s cigaretou mu klesla. Strnul jsem. Zadíval se mi do očí, věta trčela osamoceně v místnosti a já jsem v ní marně hledal obvyklý ironický tón.

      Že by to otec na mě  přece jen  poznal?  Na jeho občasné dotěrného otázky týkající se sexuálních zkušeností  jsem odpovídal pokaždé stejně -  pokrčením ramen, mávnutím rukou a slovy: “No jo, nějakou mám.“…časem jsem se  to naučil tak suverénně, že jsem přidával i tajuplné mrknutí…nebo to ze mě prostě úplně čiší proudem, pomyslel jsem si zoufale. „Sem tě šokoval, co?“ zasmál se otec tím svým samolibým tónem,  jako by řekl bůhvíjaký vtip. Prudce jsem se zvedl, posadil mě zpátky do židle jediným pohybem svalnaté ruky, pokusil se  o přátelský tón: „Počkej, chlape, myslim to vážně. Vezmu tě sebou, vybereš si podle svýho gusta. Co tomu říkáš, jdeš do toho, už jsi chlap, ne?“  Poslední věta zněla jako jasná výzva…Ne že bych občas neuvažoval a netoužil po takovém způsobu zbavení se panictví, ale bylo mi jasný, že na to jsem až  moc stydlivý…tahle varianta byla tak absurdní, ale zároveň  jasně zlomová – pochopil jsem, že tu rukavici teď musím zvednout.  „Jo, jasně. Tak kdy?“ Samotného mě překvapil můj hlas, jindy spíš tichý, teď tak nehraně sebejistý a nepřeslechnutelný.

     Otec se svými občasnými výlety tak moc netajil, matka je přehlížela a tvářila se, že je  vlastně vše v pořádku.  Dřív jsem za to oba nenáviděl, v pozdějším věku jsem se přistihl, že mu trochu závidím – občas otec v dobrém rozmaru  vyprávěl, jak  mu v mládí všechny mladé holky ležely u nohou. Když našel tu pravou, rozhodl se usadit. Ale že už prý úplně jiný nebude, nemůže to změnit,ani kdyby chtěl,  jde vlastně o nemoc – nutkavé sexuální chování – probíral to dokonce s doktorem…Pokaždé mě fascinoval ten proud výmluvnosti , když jindy tak těžko hledal slova, jako kdyby tohle měl naučené… a stejně mě vždycky mě znejistěl v odhadu, jak moc přehání…někdy mi připadala jeho mohutná postava toužící po obdivu a uznání tak směšná a zranitelná. Do oparu dokola poskakující otázky Jak tohle všechno může matka snášet?  se vpíjel ještě rozplizlý obláček citu, kterému jsem nerozuměl, ale jeho přítomnost zmírňovala naléhavost odpovědi.

    Matka mi občas  říkala „Ty jsi tak jiný Petře, tak moc jiný než tvůj otec“ a přitom mě  pohladila po ruce, nervózně, jako by se bála, že ji přitom přistihne, on, který všechny projevy citů považoval za slabost…

 „Tak fajn…před mámou samozřejmě ani muk…jo,fajn tak pozítří.“opakoval fascinovaně otec - do poslední chvíle sis  myslel, že couvnu -  usmál jsem se v duchu a  navrch se mi úsměv protáhl do vítězné linky.