Naše město bylo odsouzeno k pádu dávno před tím, než jsem do něj přišel. Bylo nemocné. Nákaza, která jej sužovala zabila v lidech naději a téměř zničila systém hodnot, který jsme s sebou nesli od chvíle, kdy jsme se před desítkami tisíc let v savaně poprvé vzpřímili a naši předkové pohlédli na svět z nové výšky a horizont se jim už nejevil tak vzdálený a nedosažitelný.
Město bylo nemocné dávno před mým narozením. A přestože jsem se tady nenarodil, mám dojem, jakoby se veškerý můj dosavadní život odehrál tady. Jednou jsem četl, že „milujete-li jednoho z jeho obyvatel, stává se z města celý svět“ a já jsem o pravdivosti této věty přesvědčený, protože jsem to sám zažil.
Narodil jsem se v městečku na úpatí horské masivu, ze kterého se do údolí valily ty nejtěžší ocelově šedivé mraky, jaké jsem kdy viděl. Urputnost, se kterou překonávaly jeho hřebeny, naháněla smrtelnou hrůzu. Říkalo se, že když je obloha bez mraků a vítr nefouká, můžete zaslechnout třísknutí kovu o kámen. Jako dítě mě děsila představa, že by mě na některém z vrcholů zastihla přicházející bouře a se zajiskřením a za ohlušujícího rachotu mě rozdrtila ve svém neúprosném snažení vtrhnout do údolí.
Ovšem navzdory všem svým dětským iracionálním děsům jsem vyrostl na bezpečném a klidném místě. Lesy, louky a pole se táhly za několik obzorů.
Má nejrannější vzpomínka, nebo spíš výjev, je z mých dvou let – víc mi být nemohlo, protože dějiny se tehdy rozběhly novým směrem a každodenní život v nové době byl prostý takových událostí: Jsem v kočárku a čekám se svojí matkou ve frontě před starou oprýskanou budovou se schody dovnitř přilepenými bokem ke stěně. Prý to byla zlá doba, ale já si vzpomínám jen na tu vzájemnou blízkost lidí a pocit bezpečí.
Jediné nebezpečí představovaly koleje nedaleko za panelovým domem, kde jsem s rodiči žil. Z jejich překročení šla na děti až mytologická hrůza, protože se nacházely ve směru, odkud se na nás pravidelně valila ta obří zuřivá mračna, která každé léto tak často a tak zběsile udeřila na naše domovy a pískoviště.
Ovšem zákazy a varování rodičů dělala z toho hrůzného světa za kolejemi neskutečně lákavé místo pro naše dětská dobrodružství. Stromy tam byly košatější, vhodnější pro bunkry, a tráva svým vzrůstem a hustotou byla ideální k plížení. Tíha veškerého skutečného nebezpečí, které z překročení kolejí plynulo, bylo na našich rodičích. To oni nesli zodpovědnost za křehkost našich těl, zatímco my jsme se cítily nesmrtelnými. V našich zapovězených zákolenních dobrodružstvích jsme byly nezranitelnými hrdiny z našich oblíbených filmových příběhů.
Za kolejemi si mí rodiče drželi ještě několik let po mém narození políčko, kde pěstovali rajča a brambory a tak podobně. Několik metrů od toho políčka byla stará opuštěná tovární budova s vybitými okny. Říkalo se, tam žije chlap, co má utrženou ruku, ze které pořád visí, jako čerstvé, cáry masa. A já si na něj stále pamatuju, jak tam stojí v okně a pozoruje nás při obdělávání záhonů.
Zkoumaly jsme rozlehlé podzemní prostory pod panelovými domy, kde nebylo nic než nánosy prachu hluboké desítky centimetrů. Nebyly to sklepy a snad nikdo z dospělých si neuvědomoval jejich přítomnost. Musely jsme se tam potají plížit přes údržbovou šachtu. Přestože tam nemohlo být nic horšího než krysy nebo potkani, při každé výpravě do těch katakomb, jež mezi dospělými upadly v zapomnění, jsme strachem a vzrušením téměř nedýchaly. A kdo tam chtěl jít poprvé, musel sám.
Matky si přenášely lavičky k pískovištím a popíjely kafe, zatímco my jsme si hrály. Vždycky jsem se cítil děsně dospěle, když jsem si mohl usrknout trochu kávy ze lžičky. Někdy mi dokonce máma zalila asi tři zrníčka, jen tak aby obarvila vodu, a já si mohl dát svůj vlastní šálek kávy. Když jsme pak byly starší a mohly být na pískovišti sami, pobíhal tam stejně starý kluk jako já, co bydlel nad náma a měl lego a jeho táta měl notebook s černobílou obrazovkou, a pořvával na nás: „Co to máš? Co to máš?“ a sám si odpovídal: „Hovno v ruce! Hovno v ruce!“ a měl ze sebe radost. Nikdo se s ním nechtěl bavit, protože k tomu legu a notebooku nechtěl nikoho pustit, když si přišel k němu hrát.
To všechno je dnes život tak cizí, jako bych jej snad nikdy nežil.
Čeho jsem si po svém příjezdu všimnul téměř okamžitě, ze způsobu jakým se lidé pohybovali, byla děsivá přízračnost, s níž se plížili. I v těch parných letních dnech, kdy byly ulice zality tím nejjasnějším slunečním světlem, se pohybovali se zlověstností očí žhnoucích z temnoty nočních děsů. Měl jsem neodbytný pocit, který mě pronásledoval, že nějaká tehdy mně neznámá hrůza musela zaútočit na jejich pocit bezpečí a požrat veškerou jejich lidskou sounáležitost. A že v temných hlubinách, které po ní zbyly, našly své útočiště mytologické bestie, jež po celé věky číhaly pohřbené v nevědomí, až do chvíle, kdy onen prvotní, předvěký strach zadusí táborový oheň, v jehož teple a světle se na udusané hlíně choulila jejich mladá racionální mysl. Je paradoxní, že jeho plameny, měly být znovu rozdmýchány něčím tak elementárně protichůdným, jako je bouře. Bouře stejná, jako ty, jež nám v dětství naháněly tu smrtelnou hrůzu.
|