Půlnoční
vlak.
Osobní
vlak č.22218 tiše brouká na malém nádraží, stejně tak tichém
jako krajina kolem. Sněhové vločky se pomalu, jakoby líně,
snášejí k zemi a zůstávají ležet na rudé čepici
výpravčího. Strojvůdce Václav, trochu podsaditý chlapík
v nejlepších letech, zahodil z okna oharek cigarety,
pohladil si neoholenou tvář a podíval se směrem k zvednuté
ruce výpravčího. Otřel rukávem popel ze zažloutlého ukazatele
na řídícím panelu, pomalu zavřel okno, posunul páku a vlak se
s nepatrným trhnutím rozjel.
Blíží
se půlnoc, všichni sedí doma s rodinou a těch pár poslední
cestujících co vezu. . ., pomyslel si. Ale služba je služba a
vnoučata už stejně spí. Vždyť jsem ráno doma a mám dva dny
volna. Promnul si oči a soustředil se na trať. Konečně, průvodčí
Markéta je mladší, děti jí ještě chodí do školy a i takhle
pozdě večer se dokáže na cestující usmívat.
Průvodčí
Markéta, je hezká, štíhlá blondýnka a právě na nový rok jí
bude 35let. Podívala se na mizící světla nádražní budovy, pak
na hodinky a s uspokojením, že jedou načas, začala procházet
vlakem. Nejdříve myslela na rodinu, ale brzo se soustředila na
cestující. Postarší paní, tak trochu nervózně sledující
krajinu, bude určitě bývalá paní učitelka a někde se
zapovídala a ujel jí spěšný vlak ve 20.50. Nebo…, ale
myšlenku už nedomyslela. Promiňte prosím, řekla ta postarší
paní, kdy budeme v Ledečku, jedu za sestrou a ujel mi přípoj
v sedm. Jedeme přesně podle jízdního řádu, tak že asi tak
za půl hodiny. Paní poděkovala a zase začala sledovat krajinu.
Sníh už nepadá a v dálce na obzoru vykoukl bledý měsíc.
O
pár lavic dál, zahalený v kabátu, z kterého koukala
jen část uniformy, spal vyhublý a hrozně unavený voják. Patrně
sní o své milé a jede na vánoce domů, pomyslela. Raději ho
nebudu ani budit. Když ho však míjela, vlak se zrovna zakymácel
na výhybce a aniž by chtěla, malinko do něj strčila. Prudce se
probudil a nechápavě se na ní podíval. Promiňte prosím, řekla
s úsměvem a šla dál. Chvilku se za ní díval a pak se
podíval z okna. Opušťák dostal ještě v době, kdy si
myslel, že bude o svátcích se svou Maruškou, ale je to týden co
mu napsala, že má jiného. Jede sice domů, ale ani se mu tam moc
nechce. Ohromný tmavý mrak zakryl měsíc a venku nastala dokonalá
tma.
Vlak
se pomalu jakoby ospale, zastavil ve stanici. Jen spoře osvětlená
budova nádraží, vypadala v těchto nočních hodinách jako
kulisa z hororového filmu. Otevřela s rachotem dveře, a
protože nikdo nenastupoval, zvedla ruku jako znamení pro výpravčího
a hned je zase se bouchnutím zavřela. Přeci jen je venku zima.
Promnula si ztuhlé ruce, počkala, až vyjedou z ponurého nádraží
a vrátila se ke své obchůzce.
Dobrý
večer, oslovila mladší pár držící se za ruce. Trochu s sebou
trhli a chvilku trvalo, než on našel po prohledání asi tuctu
kapes, dost pomačkané jízdenky. Poděkovala a prohlédla si
mladou, snad těsně plnoletou dívku. Dívka nebyla ošklivá, jen
byla tak nějak smutně oblečená a unavená. Ta si opět položila
hlavu na mládencovo rameno, vzala jej za ruku a zavřela rozmazané
oči. Asi plakala, napadlo ji. Divné je, že nedokážu vymyslet
jediný důvod, aby tihle mladí nebyli o vánocích doma. Docela jí
to vrtalo hlavou.
Znovu
si vzpomněla na domov, rodiče a bratra. Vzpomínky na dětské
vánoce, časem očištěné o všechny negativnosti, zla a
nepravosti jí nyní připadali jak pohádkový příběh. Chtěla by
pro své děti také takové šťastné a pohodové vánoce, ale
všechno je teď nějak jiné, šedivé a uspěchané.
Zase
ty výhybky, řekla spíš jen tak pro sebe a podívala se z okna.
Velké sněhové vločky opět utíkaly kolem oken, na chvilku
osvětlené žlutavým světlem. Podvědomě popotáhla sako
uniformy, která jí nesmírně slušela a narovnala si čepici.
Na
posledním sedadle seděl starší pán. I přes to, že cestuje již
několik hodin, je stále jako ze škatulky. Snad až pedantsky
upravená kravata, solidní oblek a pěstěné ruce. Měl sice
zavřené oči, ale nespal. Povzdychl, rozepnul si sako a podal jí
jízdenku. Poděkovala a trochu se usmála. Pokývl hlavou a opět se
zabořil do svých myšlenek. Postřehl, že je hezká, snad by si
s ním mohla i povídat, ale myšlenky jej vrátili do svých
rodinných problémů. Manželka zemřela již před lety, syn se
odstěhoval na druhou stranu republiky a služební cesta se
nepředvídatelně protáhla. Stejně mne doma nikdo nečeká.
Podíval se ještě jednou za ní a pak znovu zavřel oči.
Zrovna
takhle musí vypadat obchodní cestující, proběhlo jí hlavou nebo
také sňatkový podvodník, dodala pro sebe. A proč ten chlap není
vlastně s rodinou. Nechápu, proč všichni musí o vánocích
cestovat. Ozval se skřípot brzd a vlak zpomalil. Vzpomněla si
na pohádkový vlak, z obrázkové knížky, který jako malá
dostala od své babičky. Tento tajemný vlak, jel od nikud nikam a
vezl cestující, kteří nevystupovali ani nenastupovali. Ale já se
už těším do postele, pomyslela si, podívala se na hodinky a
pohlédla z okna. V dálce bylo vidět první mihotavá
světla, potemnělé domky a liduprázdné ulice. Vysoko na nebi
svítil měsíc. A jsme doma, řekla potichu, tedy alespoň já
jsem……
|