a mě duše trochu bolí.

Sedím tady stále sám,

na klavír si pohrávám.

Smutkem kořeněnou melodii,

láska se smutkem se míjí.

A tak sám sebe se ptám,

zdali na ni právo mám.

Stejné jako všichni ostatní,

bez ní bychom byli nešťastní.

Přesto obavy já mám,

pro mě není, já se znám.

Myšlenky mi stále víří,

kam to vlastně pořád míří.

Říkají, že pouze rád mám,

budu jen kamarádem vám.

Nehledám lásku, pro mě není,

ale pouhé porozumění.

A i toho je málo, to znám,

zůstávám tu sedět sám.