|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Milování s deštěm
Seděla jsem v dešti a necítila chlad, vlastně ani ten déšť bych necítila, kdyby mi nestékal po vlasech na tvář a z tváře na ruce složené v klíně. Motýli, kteří zde nedávno poletovali, zmizeli jako někteří lidé z mého dětství. Ptáci švitořili ukrytí v korunách hlohu a trnek a nejspíš jim tohle počasí padlo do noty. Vzduch voněl čistotou. S každým nádechem jsem si užívala volnosti na vrcholku kopce uprostřed nádherné podzimní krajiny. V dešti je člověk venku ještě víc sám. Slyším, jak mi hlavou poletuje melodie z Obchodníka s deštěm. Další proud chladivých kapek slitých do potůčků přeskakuje a nejspíš i počítá moje vrásky. Melodii vystřídala úvaha o tom, jak zastavit čas a taky mě napadlo, že by bylo krásné ležet tu nahá a nechat déšť tančit po mém těle, nechat ho, dokud se neukojí a nelehne vedle mě do trávy. Svlékám bundu, halenku, podprsenku, kalhoty i kalhotky a uléhám. Ještě pořád mi není zima. Nahá těla se chtějí vždycky milovat a to moje už ví s kým a On mě hladí a líbá tak rychle, jak moc po mně touží, tak rychle, kolik času nám ještě zbývá. On to ví, já ne, proto ležím tak klidná, tak odevzdaná, tak šťastná. Chloupky v klíně se okamžitě zalili jako polibky a stékají mi níž a níž. Moje vlhké prsty ho roztahují a ukazují mu směr. Klid vystřídal vzrušení. Nikdy jsem nebyla tak roztoužená jako dnes a už cítím, jak se rozehřívám a kapičky jedna za druhou na mém horkém těle syčí a jako pára stoupají k nebi a pak na mě znovu a znovu padají. Ptáci náhle opustili svou melodii a já slyším jen vlastní vzdychání. Motýli se vrátili a tančí mi před očima jako mžitky, žlutá, modrá, žlutá, červená.......Tak dlouho mě sváděl a byl něžnější, než všechno před tím a já se poprvé milovala s deštěm.
Čekání na déšť
Seděla jsem na kopci ozářená sluncem, rozehřátá létem, unavená časem. Čekala jsem na déšť a on nepřicházel. Opustil mě loni na podzim, nechal mě nahou v mokré trávě, ještě několikrát mě políbil na rozloučenou a zmizel. Vysychající louka se teď podobá mému vyprahlému tělu a umírá od kořínků jako já se svou ubohou lidskou dušičkou. Jak dlouho vydržím čekat na milování? Možná tak dlouho jako louka na pár kapek vody. Jsem odhodlaná tu sedět a vyzkoušet se, vlastně jsem odhodlaná zemřít, pokud se mi nevrátí. Není to oběť, jsem jako ta louka, nemám jinou možnost. Nikdo z těch, kdo milují, nemají jinou možnost, než zemřít, když je opustí pravá láska.
|
|
|