pečlivě upletený svetr hřeje, přestože roztřepeným
okrajem a slisovanými žmolky odsunut do police Na doma.
Kočka přede děkovačku za naplněnou misku.
Všichni pryč. Bohyně televize umlčena.
Tužka šustí, črtá zátiší: vázu se zvadlou strelitzií,
poloprázdnou sklenku, úplně prázdnou lahev,
stůl, vřes a dýni, na skle prokřehlé listí,
porci domácích jistot za plotem nahnutým
pod nánosem větví žloutnoucích ke spadnutí.
Pak
od nohou přeměřuju kolik volna
přes pas až po krk do seznamu večera než jdu
stlát
do slavnostně prostřené matrace
tělo převlečené ve večerním,
připomenout ti:
„podzim je v plném proudu,
do láhve od Muscadetu jsem nalila
čerstvý okr a na zadní stranu použitého plátna
vytečkovala cestu aboridžinky k water hole. “
Cesta k vodě bílá jezírko žluté nohy černé, šlapou,
aboridžinka huláká hlubokým hlasem rozcapená na zemi
s nohama od sebe ostatní ženy tečkují obrazy
Rámuju výjev vmáčklý do vteřiny než
podle itineráře zas dál
Červenou hlínou vystřelují ostny travin
jámy na vodu vysychají rudá skála na obzoru bledne
slunce rozpálilo asfalt do hladka kolem nikdo ani jeden klokan v buši
sami na bojišti vypleněném ohněm do černošeda..
Ale za silnicí už zase zelená.
|