Arbeit macht frei!

Práce uvolňuje.

Ano nepřeslechli jste se. Mnozí z Vás si jistě vzpomenou kde ono heslo „Arbeit macht frei „ už viděli. Byl to nápis co se pyšně tyčil nad hlavní bránou vchodu do koncentračního tábora. Bylo to to první  co odsouzení na smrt při vchodu do koncentračních táborů viděli. Měli to oni nacisté chytře vymyšlené, že práce uvolňuje, ale dnes už víme, že to byl podvod. Práce v onich táborech neuvoňovala jak ono heslo slibovalo, ale nýbrž vedla k jisté smrti. Ale od čeho vůbec měla ta práce uvolňovat? Změnilo se něco od té doby?

Jistě ano změnilo. Dnes zde v globální společnosti nemáme žádné koncentrační tábory jako je měli nacisté. My máme humánní společnost, kde lidé pracují pro společnost a pro sebe, aby si mohli za své vydělané peníze koupit spoustu nepotřebných ( pardón přeci potřebných věcí). Vždyt panstvo přeci lidem ukazuje co je pro ně potřebné a bez čeho nemohou žít. Osobně si myslím, že idea „Arbeit macht frei“ se vůbec od těch dob nezměnila.

Práce  nás opravdu uvolňuje a osvobozuje od spousty pro nás důležitých věcí. Vždyť díky ní přestáváme myslet nad spousty jinými věcmi. Jsme jak bezduché stádo vycvičené k tomu, abychom pracovali na druhé, neboť většinou my z toho nic moc nemáme a, abychom moc nepřemýšleli tím pádem nereptali nad nespravedlností světa, politiky a spousty jinými věcmi. Proto se nám stádu oveček nakláda neustále více práce, za kterou později zaplatíme zdravím a nervy. Proto si sebou neustále nosíme onu kovovou kouli zvanou práce, kterou nám panstvo přikovalo na nohu i domů a do postele. Ano my s ní i spíme. Už si to snad ani neuvědomujeme, neboť je nám neustále předkládáno musíš pracovat, aby sis mohl něco dovolit. Ale co je to něco?

Musíme mít spoustu těch zbytečností, kterými se náš trh neustále zahrnuje? Mají to oni páni krásně vymyšlené za těžce vydělané peníze kasírují od nás daně, které jdou z části někam kam my nemáme přístup. O zbytek peněz nás připraví výdaje za bydlení, pohonné hmoty, které se neustále zvyšují, výdaje za jídlo, které neodpovídá kvalitě, kterou by mělo mít, ale i tak jeho ceny rostou a zbytek si od nás vezmou pojišťovny a zdravotnictví. Proč né, vždyť stádo oveček přeci tolik peněz na zbyt nepotřebuje oni se spokojí i s málem. A pokud budou remcat tak jim naložíme více práce se slibem, že si více vydělají, ale díky naší panské chytrosti je i tak o ten větší výdělek připravíme. Tak je to v dnešní společnosti zařízené, neboť profit je nadevše. Jen žádné slitování a morálka ta sem do dnešní vykořisťovatelské společnosti nepatří.

Proto i nadále funguje ono nacistami vymyšlené heslo „Arbeit macht frei“. Vůbec nic se nezměnilo. Akorát, že nás to nezabije hned jako v případě onich chudáků v koncentračních táborech, ale zabíjí nás to postupně jak uvedu níž. Postupně se stáváme nemyslícími roboty co dělají jen na to, aby se panstvo mělo ještě lépe, neboť oni chudáci se neměli nikdy dobře a my si mylně myslíme, že díky oné práci si můžeme spoustu věcí dovolit. Ano můžeme, ale za jakou cenu?

 Za cenu toho, že jsme z práce tak unavení, že nemáme kolikrát čas ani sami na sebe, že nemáme čas na rodinu, na partnera-či partnerku. Že mužská populace díky nadměrnému stresu z pracovního procesu začíná být celosvětově postupně impotentní ( to bylo dokázáno světovou studijí prováděnou po dobu 5–ti let ) a, že lidé začínají být čím dál více nemocní.

 Jeden americký vědec nedávno prohlásil, že pokud to nelidské pracovní tempo a stres co je všude na lidi vyvíjen takhle půjdou dál, bude v každém státě do 15 let 70% práceschopných obyvatel nemocných a vyčerpaných. Tím pádem budou jakékoliv práce neschopni.

A já se ptám kdopak bude na panstvo pak pracovat? Kdo bude pracovat, aby stát fungoval pokud bude více jak polovina práceschopných práce neschopno. Uvědomuje si to vůbec někdo? Né panstvo si to neuvědomuje a my také ne. My jsme zatížení hypotékamy, dluhy, povinnostmi a vychováni v tom, že musíme mít neustále více nepotřebných věcí, které jsou předražené a za, které zaplatíme svým zdravím. Jistě namítnete, že jsou i tací lidé co se jim jejich práce líbí a jsou v ní šťastni. Ano jistě, že jsou, ale kolik jich je v tom poměru k těm co do práce chodí jen, aby přežili. Ti musí radost ze své práce předstírat. Musí hrát onu nebezpečnou hru jako herec co denně hraje svou roli a to je, musí hrát, že jsou za práci vděční, šťastní a že si toho váží. Ale v duchu jsou nešťastní, nespokojení a postupně se oním stresem zabíjejí. Jak dnes mnozí vědí je stres příčinou mnohých nemocí. Nejde jen o infarkty, mozkové příhody, ale jde i o rakovinu. Tyhle nemoci pocházejí také ze stresu. A může chronicky nemocný člověk stoprocentně pracovat? Nemůže. Pak je z práce vyhozen a své ušetřené peníze vydá za návštevy lékařů, pobyty v nemocnicích a hlavně za léky.

Proto jak jsem se už zmínil je to vše od panstva nádherně vymyšlené a propočítané. A sice, že zbytek peněz o, kterém si myslíme, že je jen náš tak i ten se k panstvu někdy opět vrátí.

Když to shrnem a podtrhnem tak chodíme do práce skoro zadarmo.

Zde výpočet pracovního času člověka střední vrstvy za průměrný plat. ( tyto údaje vypočítal a zveřejnil v časopise Newsweek jeden Japonský ekonom v minulém roce, který se zabýval narůstající chudobou střední vrstvy ve světě. Když ony údaje zveřejnil přišel o práci, jeho webové stránky byly odstraněny a on po té spáchal sebevraždu.)

 Pracujeme většinou 8 - 9 hodin, ale z toho dostaneme zaplacené jen čistě pro nás 2 hodiny. Zbytek je určen panstvu. Neboť 2 pracovní hodiny jdou na daně a sociální dávky. Další 3 pracovní hodiny  jsou určené na poplatky za bydlení, elektřinu, vodu,odvoz popelnic, splátky a jiné.. Další 2 hodiny jsou určená na jídlo a oblečení.. Další zbytek 1-dné pracovní hodiny sežerou výdaje ve volném čase a benzín a co nám zbyde? Vlastně už jenom jedna pracovní hodina, která nám jde do kapsy- jakoby na šetření. Ale ušetřímě jí vůbec? Ano nějakou dobu dokuď nepříjde nějaká nepředvídaná událost a my budeme muset na ty ušetřené peníze sáhnout.

Tohle je realita kterou si vůbec už díky našemu vytížení ani neuvědomujeme.

Samozřejmě je důležité, abychom pracovali, ale je také důležité, aby se práce vyplatila všem.

Nelze pokračovat dále v nelidském tempu pracovního nasazení, kdy se na našem potu přiživují někteří cizopasníci. Nelze akceptovat to, že díky stresu a neustálemu se zvyšujícím pracovním nasazení jsme více nemocní a nemáme čas pro sebe. Nelze akceptovat, že hodnota práce a její odměna je nespravedlivě rozdělována. Že jen někteří z toho těží a jiní nemají skoro nic. Nelze dále tolerovat i to, že díky práci nemáme čas na rodinu, dětí, chození večer do přírody, na romantickou noční procházku ,na pozorování hvězd a na to abychom  se duchovně vyvíjeli a pracovali na sobě. K tomu potřebujeme mít čistou hlavu vyprázdněnou od stresu a myšlenek co bude zítra opět v práci. Zvládnu to? Zvládnu to pracovní nasazení? Neonemocním a pokud ano nevyhodí mě z práce? Kdo pak bude živit rodinu a splácet dluhy?

A co  z toho vznikne?

Strach, který se do nás zažere jako červotoč do dřeva a zadělává nám do budoucna na nemoce.

 To jsou zbraně, kterými nás panstvou vydírá a nutí bez ohledu na naše okolí a zdraví neustále více pracovat. Firmy šetří na lidech a co dřívě dělali 3 lidé musí dnes udělat jeden člověk. Takhle to, ale dál nejde. Když to tak půjde dál tak jednou všichni ulehnem a už se na svých nohách ani do práce nedošouráme. Co pak bude panstvo dělat? Kdo bude na ně pracovat? Vytvoří si umělé roboty, kteří za nás práci zastanou? Ano to mohou, ale co bude s námi? Kde vezme stát peníze pro nás, kteří budeme nemocní? Dají nám injekci z milosti, abychom ukončili náš život, neboť budeme pro společnost nepotřební? Kdo zaplatí ty všechny výdaje za zdraví nás všech? A hlavně kdo bude ty jejich roboty na práci udržovat v chodu a opravovat je? Na to nikdo z panstva nemyslí. Zatím se jede dle plánu dokavaď můžeme z lidí ždímat tak jedeme dál. Ale co bude až nebude už z koho ždímat?

Nó nevím jak společnost dopadne až se vyplní vize onoho vědce co prorokoval do 15-ti let přes 70% práce nechopných lidí. Také zapomínají na naše mladé, kteří z beznadějných vyhlídek na budoucnost propadají stále více drogám a alkoholu. Ti jsou už také odsouzeni za pár let k invaliditě, neboť si zkracují zdraví a nemohou pokud s tím už začali v mladickém věku později zdravě fungovat. Tím pádem jsou pro pracovní trh nepoužitelní. Ale kdo si to z panstva dnes uvědomuje?

Nikdo. Všichni dělají jakoby, že momentálně se nás to přeci netýká. Ale já si myslím, že každý stát, vláda a i chlebodárci by se měli dívat a plánovat do budoucna. A né žít jen přítomností. To je chyba, za kterou zaplatí i oni, ale pak už nebude kde brát ty zdravé. Nemocná společnost, která bazíruje jen na nelidském zisku a činí tím tak svůj lid nemocným  je odosuzená k záhubě.  To jsou i zákony přírody, z kterých bychom se měli učit.

Skutečně nevím co se musí stát, abychom všichni změnili názor, změnili sami sebe a tím i naše panstvo s našimi chlebodárci. Když nebudeme jednat doplatíme na to všichni a hlavně naše děti. To nejsou žádná prorocká slova to je skutečnost, která se brzo naplní. Vím, že mnozí z Vás budou tuhle úvahu posuzovat ze svého úhlu spokojenosti, ale zkusme se zamyslet nad tím, že je většina těch co jsou nespokojení. Skusme se sjednotit v názorech a nedívat se jen sami na sebe. V jednotě je síla a jen se sjednoceným názorem můžeme něco změnit ku prospěchu všech, neboť my všichni jsme svět a to co ho tvoří. Nikdy to nebyli jen  jedinci i když si to někteří myslí. Svět změníme poze jen tehdy, když přestanem mít strach a budeme myslet i na ostatní.