Je srpen
jablka na
zemi pomalu začínají hnít
jako my
a brzy ráno
vosy
jakoby
přilétaly ze světla
probouzet
nepozorné
kteří by
snad
ukazovali k Měsíci
jehož ubývá
jako Leninova těla
a kostely
obrácené k východu
propouští ze
svých věží prvorozené ptáky
těch dob
kdy nad
ránem
zhasínaly
továrny na umělá střeva a vojenské konzervy
namísto
hvězd
a my šli
koupit si
pro štěstí další věc
a nevěděli,
že je sedm tichých měsíců
z nichž
srpen vede nejdál
a psi
dosáhnou svého
čekal jsem
na břehu moře
na tvé psaní
a pak šel až
na konec písku
kde začínají
všechny mé smutky
abych tam ztratil
sám sebe
a snad jen
trávy bylo dost
abych
dohlédl konců všech stébel
které
nakonec vyrostou na našich hrobech
a pořeže si
rty
kdo by chtěl
zahrát na jejich ostří
hlas dítěte
|