6.
Vstupuji zpátky do obrazu. Expresivní barvy mě
navlékly do rychlých tahů. Kbelík ztěžkl a voda se při chůzi přelévá, naráží do
okraje, vyskakuje, letí vzduchem, tříští se o podlahu. Každý krok - jedna velká
kapka - dělám cápoty. Hanka mou cestu sleduje s děsem v očích, stojí
v čele stolu, z vysoké láhve rozlévá slivovici, tekutina se křišťálově
rozpíná do všech stran, ode dna ke stěnám až po hladinu, muži mají ožehlé
tváře, lesklé pohledy, pomalu upřou pozornost k mokré dráze, mým cákancům,
udivují se jak nalévám vodu do hrnce a pokládám jej na plotnu, diví se mým
holínkám, ucouranému okraji noční košilky i tomu jak sundávám kabát a naučím ho
vznášet se, pouze za pomoci poutka a dřevěného věšáčku na zdi (co má tvar
hubeného šachového pinčle); věnují se mi dlouho, než ohlédnou se zpátky, vtažení
do roztrženého výstřihu. Mléčnost Hančiných ňader se vysouvá zpoza látky, mísí
se s vůní nahořklých trnkových pecek, štamprle za štamprlí se plní nápojem
sladkého zapomnění, vážení páni v košili a kravatě výskají jak malé děti,
hostitelka nakloní se, prodejně, hambatě a až sladce nechutně - s krásně
smutnými vrásky u očí - jakási tichá bolest se vpíjí do všech přítomných
postav, rozmáčí je jak papírové panáčky, chtěla bych jejich žal uchopit a
přetvořit, vymodelovat z něj koutek kde se mohou těšit a s nadhledem
se smát venkovnímu presu, nekončícím účtům, nenaplňující práci, sobeckému šéfovi,
a blízkým, co nechápu, že figura naproti není pouze odraz v zrcadle, ale osamocená
bytost plná citů; - neviditelné spojení pulzuje světnicí, přiklekám a přikládám
na oheň, raší mi slzy, - protože jim rozumím, Hance i mužům, pijí, aby o samotě
zapomněli.
Vyrušila jsem je, když jsem se znenáhla objevila, okradla
je o chvilku radostného zapomnění, a stala se připomínkou prostoru za zdí.
Teď, když jsem svou nevědomostí způsobila zármutek,
musíme vše napravit, nějak je potěšit: Hance pomůžu s vařením a úklidem,
mužům můžu složit a přednést báseň a snad i prozradit, že jsem objevila možnost
jak být šťastná; „Je už voda trochu teplá?“ mluví květovaná sukně a zrakem
kontroluje teplotu v hrnci. Obdivuji ji! „Hanko, Haničko,“ postavím se.
„Jak ti mohu pomoci?“ – Chvíli se dívá beze slov, má v očích vlhký povlak,
vidím výčitky, odlesk mé vlastní tváře, chci vykřiknout, nahlas se omluvit, -
nesmíš být nešťastná! v myšlenkách ji ovíjím pažemi - netruchli, jsem tady pro tebe, vše co tě
bolí, ochotně převezmu na sebe – miluji tě, jsi moje jediná kamarádka. Nahlas
jsem neřekla ani slovo, ale Hanka mě pochopila, zněhla, hřbetem ruky mi pohladila
líc. Nedokáže se dlouho zlobit, asi právě pro to občas překročím hranice, které
bych neměla. – Překvapuji se, že se ke svým chybám stavím jinak než
doposud, nekárám a neobviňuji se, a naopak se ani nedá říct, že se k nim
stavím rozumně s poučením do budoucna; chyby, které na sobě vyslídím,
laskám jak čerstvě narozené štěně, jsou jenom myšlenkami, které si budou dál
pulzovat svou vlastní energií. Hanka zamyšleně zvedne ruku a dlouhými tenkými
prsty promne šev na rukávu mé noční košile. „Namasíruj panu Poradci nohy. Ale prosím
tě, ani se na něj nepodívej! Rušíš, a oni jenom těžce tvou přítomnost nesou,
chápeš!“ – Přikývnu. Jejich plaché duše mi v tu chvíli přijdou jak baňky
na vánočním stromečku, stačí neopatrný závan a křehkost se roztříští do tisíce
lesklých střípků. Chůze ke stolu je
baletem artistky, sundám si holínky, podlaha příjemně chladí, opatrně
našlapuji, prkna pod chodidly vržou, ostré zvuky do sebe houbovitě natahuji a
nepouštím dál, étericky plynu prostorem, nikdo si mě nevšímá, nejsem nic, závan
je víc, přesto svět i čas jen pro mě se zpomalil, muži mezi sebou vtipkují,
berou kostky slaniny, sypou na ně krystalky soli, bílý pepř a papriku;
v prázdných skleničkách se vznáší pouze odér alkoholu, Hanka jej pospíchá
utopit, nahne láhev a zručně, se smíchem, rozlévá, rychlý přípitek, bílá kostka
tučného špeku na jazyku, a nový přípitek, snad na spokojenost, kterou zažívám -
nevím, jestli někdo byl někdy tak šťastný jako já,
jsi štěstí
pápeří
andílek u
dveří
jsi štěstí
pápeří
stačí
natáhnout dlaň
prosím
...
svírej mé srdce
z ruky vytrhni střep
dávno Bůh s Ďáblem
mé
duše se zřekl
a není kam
jít…
tanec na
visuté lávce houpe rozbitým světem,
ostré hrany
jeho pozůstatků nařezávají provazy,
...neslyším hudbu…,
nauč mě
naslouchat, při tanci vznášet se,
nauč mě milovat a lásky nebát se
-
Ti dva pankáči se mi smějí,
Bůh s Ďáblem,
klečí vedle sebe,
na prkně mostu,
leští nápis,
Věřit pouze v jednoho budeš,
a sází se, zdali se odvážíš ...
...pomoz mi nevěřit na zlo,
do hlíny zasadit rozbitý svět,
prosím, dál pulzuj mým srdcem
a z žíly na ruce vytáhni střep,
...poslední
střep
...stačí
natáhnou dlaň,
jsem štěstí
pápeří,
jsem zvíře u
dveří lidství….
u stolu
přikleknu a po čtyřech vlezu do jeho stínu, uvědomím si, že jsem se nezeptala,
který pár nohou mám masírovat. Kdo je exekutor a kdo finanční poradce tady dole
nejde rozeznat. Nechci rušit nemístnou otázkou a beru do dlaní bledou nohu
s vystouplou kostí nad palcem. Je nejblíže, je seschle úzká a mrtvolně
ledová. „Od podlahy je zima,“ chci nahlas říci, ale skoro se praštím přes pusu,
zní to, jako bych si sama stěžovala, že musím sedět na zemi (navíc pro zahřátí
končetin se brzy bude vařit voda na plotně); nadzvednu opatrně patu, a začnu
opatrně tlačit do zrohovatělé kůže na ploskách, necítím v mase nohy žádnou
odezvu, přitlačím víc, růže pod nehty mi tlakem zbělají, ale pod napnutou kůží
končetiny vnímám pouze šlachy a kosti, žádný život. Dlaněmi zavinu kamenný
podstavec, chci mu ze svých rukou teplo přemostit, ale tu, neposlušné myšlenky
se mi volně a neposlušně stočí a já přemýšlím nad komickou básní: „nohy
nebožtíka co pod stropem se vznáší,“ ne to je blbost, zastavím se a začnu jinak,
„hrubě nalepená podrážka, přímo na holou nohu mrtvoly, při masáži možná změkne,
toť otázka, hledej bohy a kdo před nimi klekne, s podrážkou na patě mrtvý
vstane a odchází, přičemž řekne: byl jsem u Batě a nic mi už neschází,“ to je
ještě větší hloupost než předtím, zasměji se tlumeně, hlasy nahoře na chvíli
pohasnou, vykulím oči a přemáhám vyprsknutí, hovor mužů nad stolovou deskou se po
chvíli opět rozběhne: „Až budou sjízdné cesty, tak k nim nahoru zajedeme a
co má cenu odvezeme! Co jinak můžeme dělat? I tak je to k ničemu. Sami
víte, že v domě nic nemají. Zemědělské haraburdí, nějaký nábytek. Včera
jsem zkoušel odtáhnout skříň, jediný kus solidního nábytku, ale je moc těžká.“
– „Můžu jim poskytnout další půjčku, ovšem potřebujeme ručení domem.“ – „Holka
ještě není plnoletá a matka dům napsala na ni.“ – „Nejde rozhodnutí zpětně
anulovat? Majetek by připadl otci a ty bys ihned uvalil exekuci!“ – „Může trvat
roky než soudy rozhodnou! To už bude lepší počkat, až holka dosáhne plnoletosti.“
– „Do té doby budou s otce pracovat a společně splácet alespoň něco.“ –
„Je docela hezká! Mám známého, který by ji vzal do svého speciálního privátu,
ale všichni by museli být hezky zticha.“ – „Dokud je doba hájení, budeme se
držet v zákonných vodách. I bez fische si lze dobře nalovit!“ – „To jsi
řekl hezky!“ – „Tak šup tam s ní!“ – „Na zdraví!“ cinknutí sklenic spadne
ke mně na podlahu, připomíná mi mosazný kolotoč, který maminka o nádherných
Vánocích složila; stojan se třemi tlustými chlapečky, ti se otáčeli a cinkali
do zvonečků, netuším jak se mohli otáčet, na baterky přece nebyli, pamatuji se,
že jsem na ně nesměla sahat, protože dole pod nimi hořely svíčky a mohla bych
se popálit, … jak je to všechno dávno, opustím kostnaté nohy a pomalu se pod
stolem stočím k druhému páru noh, obdivuji se kraťounkým prstům, netušila
jsem, že někdo může mít palec o malosti pětikoruny, mezi nehty a klouby raší v trsech
jemné chloupky, na pohled dětské, až mám vábení dát noze pusu jak se to dělá
malému dítěti. Na dotek mě ale vítá chlad, končetiny sice reagují, ale roboticky,
cize, - maličké prsty se pod mou masáží kroutí jak při svrbění, poskakují,
jakoby skrze mou zásluhu hrály na klavír. Možná se chtějí od nohy odtrhnout,
napadá mě. Zkouším prstům pomoci. Tahám za prostředník, ale prst se pouze
přilepeně natahuje; najednou je dvakrát tak delší, než byl. Polekaně se
zastavím a přemýšlím jak nesouměrnost spravit. Chytím ukazováček a natáhnu i
jej, postupně natahuji i zbytek prstů; noha vypadá zcela jinak, je delší a
užší, chci udělat to samé i s druhou, ale objeví se stín květované Hančiny
sukně, donesla lavor s horkou vodou; přiklekne a překvapeně se na mě dívá:
„Ty jsi ještě tady!? Takovou dobu!“ – „Masíruji nohy, jak jsi mi řekla, ale
jednu jsem pokazila. Podívej!“ těším se, jak se nad tím pohledem Hanka usměje.
– „Celou dobu jsi schovaná pod stolem a posloucháš cizí hovor! Co se
s tebou děje!? Nehledáš si práci, kašleš na tátu, na mě, jenom se bavíš a
teď ještě tohle! Jsi bezcitná, jenom se díváš a nad vším se bavíš! Lidi mají
duši, citlivou duši, chápeš! Prosím tě běž mi z očí! Běž domů! Po obědě má
přijít tvůj otec! Ať si problémy s tebou řeší on! “ – „Hanko promiň,
nechtěla jsem ti ublížit.“ – „Prosímtějdi!“ zasouvá lavor s horkou vodou
pod stůl, oba muži přizvednou nohy a se slastným povzdechnutím je vnoří do
lázně. Pozpátku vycouvám zpod stolu ven, stočím se a po čtyřech lezu ke dveřím.
Otec má přijít už po obědě; čas se krátí; opravdu jsem měla za to, že nohy
masíruji jenom okamžik; - jak si vážit krásných chvil, kdybys hrůzy neprožil,
zvrací klasik; utírám podlahu bělostí košilky; nejsem světice a ani nechci být;
Hanka mi jednou řekla, že netouží mít děti, protože by nesnesla pomyšlení, jak
budou v životě trpět; otec nezávazně pár dní nato při večeři prozradil, že
se ji nikdy nepodařilo plod donosit, že má slabé ženství, proto ji muž opustil;
celou noc jsem pořádně nespala, za padlými víčky číhal sen, dětská tělíčka v podobě
jahod plavaly v zavařenině, poulily oči, měly drobounké růžově průsvitné
ruce, hledaly ve skle sklenice skulinku a chtěly pryč, snažím se jim vysvětlit,
ať zůstanou uvnitř, že ještě nemůžou ven, ale nechtějí mě pochopit, plují
k víčku a buší do něj, - to už jsem ale otevřela oči, zrychleně popadala
dech (ve snu jsem snad ani nedýchala), …a vůbec, vůbec ani trochu jsem nebyla
zvědavá, jak sen dopadne; potom do tmy nad postelí kreslím poklidná slova: „Svět
je jahod sklenice, nelze zabloudit, stačí ochutnat za ruku tě vzít. Jenom
v jedné jahodě žije duše má, když ji ochutnáš, budu navždy tvá! - Stačí
otevřít! - Tak to udělej, pusť dovnitř
čerstvý vzduch, vždyť svět za
sklem je - velká - jahod lásky sklenice,“ – slova jsou to dětské a naivní, mě
ale nevadí, visí nad postelí jak nebesa, dá se o nich hezky přemýšlet, a hlavně,
odvádí pozornost od ošklivých myšek v hlavě.
Okénko vzpomínky problesklo a
zmizelo. Kresba dřeva na prknech podlahy mě vede od stolu ke dveřím. Snažím se postavit
na nohy; ať to nevypadá hloupě, že lezu po čtyřech; přišlápnu si košili,
zabořím kolena zpátky do pevniny, bolí to, ale víc mě mrzí, že se mi nepodařilo
tiše a nepozorovaně vstát; nevím, co si o mě muži myslí, můžou se urazit při
pohledu jak se plazím pryč, …že to ale musí být pohled pro bohy, usměji se, skloním
hlavu, bradu zapíchnu do hrudi a dívám se sama sobě do výstřihu, mezi prsy v
dáli prověšený pupík třepe se vnitřním smíchem, uvědomím si, že asi ani
nevstanu, abych z věšáku sundala kabát a oblékla se, což mě pobaví ještě
víc, prskám; špička nosu vyronila třpytku, v kapičce je měkce modrý duhový
stín rozzářený sluncem; slunce se vtisklo skrz rámy oken dovnitř, ohřívá se u
kamen a po místnosti prohání prach; posouvám ruce, hladím zem, v cákancích
vody rozmazávám zasychající kousky hlíny přinesené z venku, němě
připomínají, že nemám obuté holínky a chystám se jít ven. Schválně! Rozumíš,
jak bude skvělé jít bos přes pastviny. Kdyby tak se mnou mohl být Matěj. Napíšu
mu. Musím domů pro mobil. „Pouhých několik světlých oka;-)mžiků přetrvá
věčnost,“ pisnu do esersky. Nebo mu raděj zavolám, řeknu, že bych se s ním ráda
procházela jak včera večer. Hanka má za to, že myslím sama na sebe, že jsem
sobec, že mě city druhých nic neříkají; a vlastně má pravdu. Útrpu přežiji ve
skrytu ulitě, namísto, abych trpěla, když trpí i ostatní. Děj kolem sleduji skrz
bezpečí přepážky. Pozoruji druhé i sebe, … a možná, jen ve chvílích vzácných okamžiků,
kterým věřím, vstupuji do Marie a to pak nejsem sobecká bezcita, v tu
chvíli bych si mohla říct, že se do ulity už nevrátím, ale pravda je, že bych
si vzácný okamžik, vyřčením něčeho takového, zkazila, což nechci, či spíš jsem
nechtěla. Teď je vše jiné. Zahnaná až do nejvzdálenějšího kouta mi došlo, že
umím pouze dvě rozhodnutí, zalézt do díry, to je to první a pak je druhé,
těžší: …občas vystrčit hlavu. Tomu je konec, našla jsem hranici kde mlha se
s klecí, jak jedna bytost setkává. Prsty nahmatám v desce ostrý zub
po vytržené třísce. Mám pro tebe báseň, tiše se raduji směrem k zemi, …za
to jak tady hezky podlahovatíš:
Podlahu z podlahy
vytrhly cizí kroky,
nevidí, neslyší,
cítí jen cizí kroky -
jestli jsou obuté,
v pantoflích, bosky,
umyté, smrduté,
šoupou se plosky.
Bez nosu, bez pusy,
cítí noh city.
Šlápoty dělají,
dobráci, lítí.
Podlahu z podlahy
vytrhly cizí kroky,
drhnou a stírají,
zase jen kroky.
Matěj říkal, že nám řeč a slova
potlačily intuici - přírodní pudové dorozumívání. Povídal mi to do telefonu
minulou středu, když jsem měla v práci přestávku na svačinu: „Zrovna jsem
na tebe myslela a ty zavoláš! To je přece intuice!“
„Spíš telepatie. Intuice je, když
uděláš něco bez přemýšlení, protože víš, že to správné. Když byla
v Thajsku tsunami, zvířata utíkala pryč už dlouho před tím, než vlna
přišla, na rozdíl od lidí. My potřebujeme mobily a poplašný systém a hlavně
řeč, kterou komunikujeme a odmítáme vnímat, co povídá příroda kolem nás.“
„Řeč přírody! To zní krásně,
poddajně, jako by ses odevzdával do rukou nějaké bezpečné vyšší moci.“
„No vždyť jo! V přírodě spolu vše komunikuje,
je energií propojeno a tu energii si bytosti navzájem předávají.“
„A pak přijde lev a sežere mě.“
„Přesně! Dalas mu energii, žije dál
a ty taky.“ - Vtipkovala jsem, že ve lvím žaludku je těsno, protože se na mě
tiskne antilopa od snídaně. - „Ale alespoň jsi Habitus, kterého nevedou dogmata,“
povídá a já se směji, a souhlasím, že řeč a slova jsou opravdu dost složité. –
„Za slova jsme schovali své city, věříme raději vyřčenému než tomu co cítíme,“ poslouchám
ho a říkám si, co asi na druhé straně telefonu dělá, potom už, ale svačina končí
a já se s Matějem musela rozloučit. Jídlo jsem nestačila ani rozbalit. Pak
mi při práci běhal (ve fantazii) Maťěj jako naturalista po savaně se spousty dalších zvířat,
nemluvil, kolem sebe měl energetickou auru a se všemi si báječně rozuměl;
košilkou na zádech jsem se o něco
zachytila, nemůžu se hnout dál, ke dveřím mi zbývá necelá koňská délka, trhnu
dopředu, záchyt mnou trhne zpátky, nechápu, kde jsem se o něco zahákla, lezu po
podlaze po čtyřech a strop je vysoko, jsou to zmatky, musím se otočit,
ohlédnout co se děje, ať si nepotrhám tkaninu košilky; naštěstí mě vysvobodí hlas
Hanky: „Nehloupni, vstaň! Pan finanční poradce chce slyšet nějakou tvou báseň.
Hezkou, ano! Máš šanci si vylepšit profil,“ poslední slovíčka ztišuje do
šepotu, pustí mi košili, vezme mě pod paži a pomáhá na nohy. Proud světelných
částic slunce mne prosvicuje zdáním, že vrhám pouze nepatrný stín. Cítím teplo.
Muži za stolem žvýkají chladnou sekanou. Hanka dělává sekanou hodně mastnou; ráda
si ji posadím na tlustý chleba s kvašeným okurkem nahoře, vypadá jak dort
k narozeninám, jen zapíchnout svíčky, fouknout a přát si nejpreciznější
přání jaká jsou možná. To udělám. Určitě! Potřebuji už jenom svíčky a hlavně
chleba. Na stole ale ani jedno nevidím a připadne mi, že stolovníci sami sebe zbytečně
šidí. Neodvážím se Hance ani mužům nic říct. Třeba jim pečivo nechutná jako mě,
anebo se jedná o úctu ke skladbě koření, kterým kuchařka jídlo zpříjemní. Ještě
je pravděpodobné, že pecen zapomněla koupit; a pravda je, že přes týden se tady
chleba moc nesní; jenom já, když tady občas spím, si ukraji krajíc na svačinu.
Hanka pečivo nejí vůbec a pro tátu se nakupuje až v pátek.
Dnes předčasně přijde a chleba pro
něj nebude.
Musím zaběhnout do pekárny, říkám si;
a najednou mi stůl plný jídla připadne jak svatební tabule, jsem nevěsta, bílá
košilka se pomalu roztáčí, místnost, zdi, kamna, židle, obraz letní krajiny,
hodiny, kredenc, pohledy mužů, úsměv Hanky, vše se začíná točit opačným směrem
než lem mé košile, stojím na špičkách, lýtka se vypnula, jak guma na letadýlku
vrtulí, víří mým tělem. Měla jsem tančit už dávno, tančit a přednést smutným
mužům báseň. Napsala jsem ji skoro přesně před rokem, jen čtrnáct dnů chybí;
při tanci se zavřenýma očima veršuji; a slova plavou nekonečností prchavých
zážitků:
Roku minulého, šestnáctého dubna,
vprostřed sadu,
oblékla nevěsta sněhobílý šat,
… ženichovi na návnadu.
V řadách nehybní svatebčané,
oněměle vdechují čistou krásu,
-
a taky šedý dým z mého ohniště -
… pod zahradou totiž pálím staré větve
(po novu teď biomasu),
Dým prostupuje skrze svatebčany,
… je to dlouhá bílá vlečka,
závoj překrývající nevěstu,
dělá z krásy - krásu přízračnou.
Svatební hosté posvátně berou závoj
do svých desetitisíců prstů,
černých a pokroucených, na každém kloubu pupen (občas rašící list),
ovšem jsou nešikovní a jemný šat chytit nemohou.
Přikládám do plamenů
další ruce stromů,
myslím v duchu na nevěstu,
a do žáru ohně veršuji: nekveť
předčasně,
mrazy ještě mohou přijít
tvou
lásku zahubit
Však nevěsta neposlouchá,
bělobou rozjasňuje sad,
zkušeností posbírala dosti,
v třešňovém srdci kruhů na šedesát.
Pálím větve a dým té kremace
vdechují svatebčané – sestry, bratři
a mnohým údy - ty seschlé větve,
vlastně patří (či spíš patřily).
Dým z ohně stává se
kanibalskou svatební hostinou.
Je šestnáctý duben a na zahradě v celé kráse,
jako první ze všech stromů,
rozkvetla třešeň – bělice.
„Panu exekutorovi připadne báseň pro obyčejného
posluchače dost těžká.! A já za sebe musím říct, že nerozumím svatbě na zahradě
v dubnu, kdy je ještě zima. A kdo jsou svatebčané? Někdo je snad pálil? …ty?“
– přestanu se točit, místnost ještě chvíli probíhá skrze prostory.
„Hanko, přece jsem ti báseň už jednou přednášela!
Třešeň na zahradě! Když rozkvete, vypadá jak nevěsta. Pálila jsem na ohni uschlé
uřezané větve, když mě napadlo, že dým je svatební vlečka. Přitiskl se ke
stromům, omotal třešeň. Stromy vdechovaly dým přes rašící listy. Jedly jak na
svatební hostině.“ - „Ale ženich v básni chyběl!“ přerušuje mě Hanka. - „Připouštím,
že ženich chybí, asi stojí v jiné zahradě.“ - „Když už píšeš, měla bys
psát víc srozumitelně. Ať je to pro všechny! Pan exekutor má takové mínění a
měla bys jej poslechnout. Divím se, že tě ještě podporuje, já osobně vidím v
psaní nerozumných básniček jenom ztrátu času. Nejdřív je na řadě práce!“
Když mluví, mluví ostře, - vím, že to tak připadne,
ale Hanka je zlatá duše, zatížená starostmi ostatních. „Dobrota se vděku nedovolá,“
říká pokaždé, když někomu pomůže a laskavost se proti ní obrátí. „Všichni mě
využívají jak kartáček na zuby! Usmívají se jen, když mě potřebují! Jinak celý
den stojím zastrčená v kelímku a čekám na jediné, až budu ztrhaná a skončím
v odpadcích. …Víš co mi řekl Honza!? Prý jakmile se ožení, že už za mnou
nebude chodit! Do teď mi tvrdil, že se rozhodne, koho si vlastně vezme, jestli
mě nebo tu svou běhnu! Ne, nejsem blbá! Vím dobře, že mě tahal za frňák! Takovou
partii v podobě sestřenky majitele firmy, nebo co to je, to by si nenechal
utéct! Já jsem pro něho chabá náplast. Ale proč najednou po svatbě chce za mnou
přestat chodit! Jako proč!? Stane se po svatbě svatý, nebo si najde mladší
milenku? Kde by byl beze mě! Mrzáček bez sebevědomí! Ale on se vrátí a potom
bude teprve platit!“ – a pak mi pro jistotu vysvětlovala, jako už stokrát
předtím, snad myslela, že jsem zapomenula nebo, že její politiku dostatečně
nechápu - „Hele ty víš jak to je. Tvého
tátu mám ráda. Jasně, že musí přispívat na domácnost! Přijde, odpočine si, tak
musí platit! Chlapi se musí pořádně přiškrtit, ale s citem, je dobré
v nich zanechat pocit svobody, mají pak výčitky a jsou hodnější! On se i Honzík
vrátí! Říkám ti, měsíc po svatbě tady bude klečet na kolenou a bude platit i s úrokem.
On totiž potřebuje drsnou ženskou, která mu zároveň dokáže udělat milenku,
přítelkyni i mámu. Osobu, která si vyslechne jeho malicherné trápení a nakonec
něžně pohladí po duši. Nenápadně rozumíš! Nesmíš na sobě dát znát, že něco tak
nechlapského na nich vidíš. Chlapi jsou průhlední a k smíchu. Malí kluci,
kteří si neustále hrají, a při tom chtějí, aby byli považováni za velké mužské.“
- Hančino přemítání mě nevím proč, odhodilo na kopec slov nedokončené básně. Psala
jsem ji původně pro Sadako Sasaki, japonskou holčičku, která zemřela na následky
Hirošimské katastrofy (atomová bomba svržená za druhé světové války). Vytahuji
řádky postupně z paměti:
Pravidla hry stojící na vodě,
broušená kameny hřbitovních náhrobků,
dvojí dech vdechnutý náhodě,
hrou dle štěstí a zažitých poznatků.
Rádi si hrají děti i dospělí,
temnota pohřbena do věčného světla,
skládá si Sadako jeřáby v posteli,
modlící, ať nedojde pekla.
rádi si vážně hrajeme:
Obchodník prodává za každou cenu,
policajt podvádí, vězeň má dilema,
volič odpovědnost opět vložil na směnu,
krev „nevinných“ hráčů je papírem bělená…
narůžovo…
…pro básníky, čtenáře a hromady dalších sráčů,
v pravidlech
na konci hry,
co koncem zas začíná.
„Mařo! No tak! Marie! Spíš vstoje s otevřenýma
očima! Pojď blíž ke stolu a vysvětli pánům, jak to bylo s tvým narozením. Kdy
ses přesně narodila, a vůbec povyprávěj o dětsví! “ zachytne mou paži, stiskem
až na morek, její tenké prsty se mi zapíchávají do kosti (zrozená bolest sebou
táhne jedinou otázku - věčnou, velkou, nezodpovězenou), zamžikám očima.
Někdo si z minulosti staví mosty do časů co
teprve budou - přítomnost překlene - vím to dobře, dlouho jsem čerpala z hezkých
chvil, které byly, a naděje, co budoucnost přinese. I proto jdu na popud Hanky blíž
smutným mužům.
Dřevo podlahy se mi lepí na nohy a nechce mě pustit
- myslí to dobře - v uších mi vibruje zvuk vyštipujících kusů prken, třísky
létají kolem; muži stále pojídají sekanou, polohlasem se baví, mým směrem
nepohnou koutkem oka. „No tak mluv!“ popostrčí mě Hanka a běží lít slivovici;
pohybuje se jak Maková panenka z Večerníčku, při chůzi vesele rozhazuje
hrudí, pasem nepohne, na rozdíl od boků opisujících ležatou osmičku a
rozevlávající květovanou sukni (…v akvaristice pod kostelem jsem si
prohlížela rybičku – Bojovnici pestrou – při plavání povívala dlouhými
vlečkovými ploutvemi stejně jak Hanka sukní, pán v šedém kabátě zrovna
kupoval samečka a prozradil mi, že některé druhy se chovají pro zápasy. Je to
zápas na život a na smrt, řekl).
„Narodila jsem se doma. Do nemocnice se mnou naši
vůbec nešli, ani mě nikde nepřihlásili. Přesný datum narození netuším. Věděla
ho maminka. Když odešla, táta to šel ohlásit na úřad a tam se velice divili, že
má nějakou dceru, jako mě, protože o mém narození neměli vůbec žádný záznam.
Tak se tam s nimi pohádal, že nebude slézat do města kvůli každému
narození děcka, a oni na to, že tak daleko v horách nežijeme a že nám domů
pošlou sociálku. Nikdy nikdo nepřišel, jenom planě strašili. Pak mě chtěli
zapsat do matriky a ptali se táty na datum porodu. Táta nevěděl nic; den, měsíc
ani rok, jen to, že bylo jaro a sníh se dlouho držel.“
„Je to drsný nemluvný horal. Však jej dobře znáte!“
Hanka mi pokynula, že stačí; vzala nůž a přímo u stolu mezi talíři krájela
slaninu na kostky. „Ona holka, když jsem ji poznala, měla mít osm let, ale už
tehdy mi připadala starší a strašně brzy vyspěla, i ty ženské věci ji přišly
neúměrně brzo. No a teď! Jen se na ni podívejte, copak vypadá, že by měla
šestnáct? Vypadá na dvacet! Když se zajde na úřad, aby změnili, opravili datum
narození, bude rázem plnoletá, dům zdědí a máme po starostech!“ oba smutní muži
si celou dobu něco polohlasně povídali, zdálo se, že Hanku ani neposlouchají. Starší
si utíral ruku od omastku do boku stehna. Měl nohu v těch místech bystře
lesklou s vyžehleně nataženými chloupky. Dalo se v nich číst. Smutek
je v člověku ukrytá bolest, a ta chce ven, a často nešikovně vyvrhne se, a
činí bolest a další smutek.
Hanka ke mně doběhla, měla povznesený výraz,
vysvětlovala mi, jak teď všechno bude lepší, prodá se dům a splatí všechny
dluhy a jako plnoletá budu moct chodit do normální práce. „Na barák nemysli,
vím, že ho máš ráda, vyrůstala jsi v něm, ale je pro vás břímě, tak to ber….“
- Pravda, domu mi bylo líto, ale jaksi zvláštně, lítost stála mlžně vedle mě a tápala
slepě a vzdáleně, zastíněna roztančenými radáčky v Hančiných očích, krouží
kolem obrub očních panenek, napadlo mě, že se seshora dívám do studny, naspod
se leskne hladina s plovoucím ostrovem, ostrov má obrysy mé nahnuté
postavy, radáčky běhají kolem a vesele štěkají, jsou jich stovky, tahají mě za
košilku, malí usměvaví francouzští buldočci se slinou na pysku, jsou bílí, hnědí,
černí, flekatí a do jednoho ohromně škaredí, až máš nucení vzít je do náruče,
nebo si sednout mezi ně na bobek a hrát si s nimi. - „Chvíli by jsi mohla
bydlet u mě, ale časem bude lepší, když si něco najdeš ve městě.“ – naráz ji
přeruším: „Hanko, prosím tě, dole ve sklepě máš loňské brambory. Jsou seschlé,
s dlouhými klíčky. Můžu je vzít a zasadit u pole do poslední brázdy? Víš,
třeba z nich ještě něco vyroste.“ – Zadívala se na mě nechápavě, pak ji
radáčky opět zaplály, přikývla; vyšla jsem z kuchyně, prošla přes
přípravnu na chodbu, seběhla do sklepa, vypínačem na zdi jsem několikrát musela
otočit, než se žárovka nastartovala, možná se světlu nechtělo do sklepní
syroviny, vlhka a chladu. Brambory ležely v poslední bedýnce, něco jich
bylo plesnivých – „No kde jsi tak dlouho?“ - řekly toto nebo něco podobného a scvrkle
se usmívaly.
Za sadem u pole, jsem odhrnula zem a brambory kryla
hliněnou peřinou. Některé vyrostou a některé shnijí.
„Víš, jak jsi říkala, že svoboda je možnost dělat
cokoliv a při tom neškodit jiným, nikomu! Přemýšleli jsme. Jde to vůbec? Žít,
jednat, a při tom nikoho neomezit? Ne! V reálném životě tohle nejde,
protože, každým svým jednáním někoho, třeba i jenom trochu, omezíš. A pak se
nejedná o opravdovou svobodu, ale pouze o přání chtít svobodně jednat!“
„A co když je svoboda i dělat chyby?“ ptám se a zpod
hlíny se ozývá smích, že o tom zrovna je třeba mluvit.
|