Čas voněl touhou, láska
nabízela
polibky na rtech kolemjdoucích
žen,
pohledů žár i jejich svůdná
těla
vnímal jsem a byl jimi okouzlen.
Já hříšnou myšlenku snad
pojal sterou
tváří v tvář výzvě
bujných ženských vnad,
jak ale vyřešit otázku: Kterou
z těch mnoha krásek měl
bych milovat?
Bylo by skvělé v něžnou
náruč padnout,
aniž bych stal se její kořistí,
uvěřit v cit, který
nebude vadnout,
až k brance slastí klíč
mi zajistí…
Ze všeho, co prý věčným býti
zdá se,
má právě láska ten nejkratší
děj,
věčně chtěl bych se kořit
stejné kráse,
leč nejsem světec, ani čaroděj…
|