4.
Jestli se mi zdá o lásce? Odpovím: jenom když spím, třeba pod peřinou,
kde má chuť neslazeného čaje, - protože: tělesné a pohoršující jsou červánky
při východu slunce, způsobené erupcí (prý sopka kdesi na Aljašce); co tomu asi
říká párek vrabců, opravující staré hnízdo za okapem, ostrými drápky protivně
skřípou o plech a štěbetají - už aby ztichli - načepýření, spící vedle sebe,
v rodném hnízdě a za týden plném vajec; a za další týden, nebo ještě
další, bude všude plno malých ptáčat a některé z nich bude nosit kocour v tlamě;
- s Mícou, svou dlouholetou nevěstou se nikdy nepodělí, lakomec chlupatý a o
sopku a červánky taky nejeví zájem. Nad ránem se protáhne pootevřeným oknem do
pokoje, od Míci má za uchem krvavý šrám, lehne mi na peřinu a vrní o lásce a bolesti.
Když sním o lásce, tak o lásce bez bolesti. Má chuť pelyňkového čaje. -
Miluji své malé lživé snění. Sype se mi do očí a nutí přivírat víčka. Nechci ale
spát. Venku je jaro a dny se krátí. - Mé dny! - Dala jsem jim svobodu.
S pocitem, že dokážu cokoliv na světě, chci sklouznout z postele,
vyskočit na parapet, protáhnout se po římse, přidržet okenice, abych bosa
neupadla do hlíny zahrádky, doskočit na zem, a jen tak v noční košilce,
kopat do kapek rosy; potom doběhnu k Placatce a kusem cihly napíšu MOJE
PRVNÍ RÁNO. Při psaní se přepálená hlína bude drolit, zachytávat v rose a
barvit ji na červeno, kapku po kapce, celý dvůr a les, nabarví louky a pole,
kam až dohlédneš; a protože mě budou studit nohy, popoběhnu ke kůlně, kde se
klubou kopřivy, přičapnu a vyčurám se, obarvím půdu do žluta a prohřeju ji, budu
takové slunce s paprskem. - Udělám to! - Ale teď ještě ne. Kocour na mě
leží, přede, do peřiny zabodává drápy, drobnými dírkami ven tryskají peříčka a poletují
po místnosti.
A taky než vstanu do svého prvního dne, musím se vypořádat se dnem
předešlým - promítnu si v hlavě včerejší cestu do školy: Mrholí. Nestihám
začátek hodiny, učitel taky ne. O přestávce mi Kuba dává opsat úkol. Po obědě se
šourám do práce, úzkost a lítost vylitá na podlahu dílny. Výpověď! Honza mi sebral
čas - prozradil Hance, že budu propuštěna. Musím k ní zajít a poprosit, ať
tátovi nic neřekne. A večer Matěj! Jak se bál co se mnou bude! Vzpomenula jsem
si na představu jeho pokoje, dřevěná prkenná podlaha jako u nás v kuchyni
a u zdi postel z borového dřeva. V noci se mi málem zastavilo srdce
při objevu schodů vedoucích na půdu. Na chodbě kde denně chodím! Ukrytý
výklenek se schody do podkroví! A divná temná postava! To ona odtlačila skříň?
Uvědomuji si, že Maťej žije v panelové stavebnici, kde prkna na
zemi a hrbolaté zdi existovat neumí! Pokoj v mých představách nebyl
Maťejův! Ona místnost je v tomto domě! Dýchá pod střechou nade mnou!
„Začala jsem vidět ve chvíli, kdy
jsem se rozhodla, že vidět chci,“
Vytáhnu se zpod peřiny, projdu
dveřmi v barvě třešně. Jsem na chodbě. Za zády mám východ na dvorek, po
levici tátovu ložnici (objeví se tady jen na víkend a stejně raději spí dole
v údolí u Hanky). Jdu chodbou, vpravo je kuchyň, naproti skříň ze stromu
vlašského ořechu, pod kterým jsme zahrabali Mišku. Dlaní poněhnu tvrdé
dřevo, je natřené včelím voskem. „Na kilo vosku se spotřebuje včelstvo deset
kilo medu,“ povídal táta, když jsme společně skříň natírali, ale to už je dávno
a možná se pletu.
Zastavím se a pohlédnu k záhadnému výklenku
se schody. Čeká na stejném místě co večer. Nechce se mi udělat další krok. Opřu se o
skříň a nehtem vyříznu do plochy dveří krátkou vertikálu. S bříškem vpravo
nahoře vznikne z obyčejné čárky písmeno P. Namaluji další písmeno a další,
maluji jedno za druhým, líhnou se slova, ale nedrží mě a nechrání jak jindy, očima
utíkám ke schodům do podkroví, trochu si přeji, aby zase zmizely, ale
s nastupujícím dnem obrysy čím dál víc vystupují, výklenek už nelze bez
povšimnutí obejít, natahuje po mě své pouta, chytá mé zvědavé pohledy. Odkrytý
vchod do neznáma svým tajemnem přitahuje. Nechci se nechat podmanit. Přivřu
oči a v myšlenkách se mi objeví Matěj.
Asi před měsícem mě přišel domů
navštívit.
„Co je to za skříň? Má nádhernou kresbu dřeva,“ zajímal sotva vešel do
chodby.
„Líbí se ti?“ vyprávím příběh, z jakého podivuhodného ořechu byla
skříň udělána, o Miškovi, o tom jak se ode mne na krok nehnul a jak se se mnou
radoval a jindy zas smutnil. „Ta skříň má magické kouzlo, když si vlezeme
dovnitř, uslyšíme jeho štěkot.“
„Chceš vlézt dovnitř? Máš přece strach z uzavřených prostor!
Říkala jsi, že nemůžeš jezdit ani výtahem,“
„Já vím, je to zvláštní, ale v té skříni na mě úzkost nepadá. Snad
kdysi dávno. Ale s tím jsem se vyrovnala. Člověk se bojí toho co nezná. I
ta nejnepochopitelnější a tím pádem nejhroznější věc má svůj životní úděl a
bolest. A pokud s ní začneš soucítit, ne litovat, lítost je anonymní a
hodí se, když chceš poslat peníze dětem do Afriky; ale pokud začneš soucítit
s neznámem, přestaneš z něho mít strach,“
„A kdo soucítí s tebou? Třeba ta tvoje Hanka!?“ Často se do ní
nazouval. Znal ji jenom z mého vyprávění a měl ji za vypočítavou potvoru.
„Vždyť ji vůbec neznáš! V životě si toho spoustu vytrpěla. Po
tátovi je můj jediný blízký člověk,“
„Svým blízkým jsme schopni odpustit cokoliv, protože známe jejich úděl,
soucítíme s nimi, viď!“ řekl ironicky, když ale viděl, že mi po tváři běží
stín - viděl ho a já ten stín cítila, jak mi tahá za kůži a dere se za víčka – hlas
mu změkl a řekl: „Tak já jdu tedy jako první,“ a vklouzl do skříně a sedl si na
bobek. Přičapla jsem vedle něj a zavřela za námi dveře. Uvnitř voněly kabáty prachem,
potem.
„Na něco jsem si sedl. Vypadá to jak…,“
„To bude mýdlo! Dávám ho do všech skříní kvůli vůni,“
„Aha. Můžu tě chytit za ruku?“
Opatrně se snaží najít moji dlaň.
„Raději ne. Raději se soustřeď, abys slyšel štěkot. Zalez si až
hlouběji mezi kabáty,“
„Hm.“ vyloudí ze sebe, chvíli sebou hází, až se zády opře o zadní stěnu.
Přivřu oči a štěkot na uvítanou slyším okamžitě, mísí se mi do toho Matějovo
posmrkování, pomyslím, že má nejspíš alergii, ale po chvíli přestane, slyším
jeho dech, snaží se ho zatajit po chvíli se zhluboka nadechne, zase neříká, pak
ucítím jeho ruku.
„Slyšíš to!“ říká.
„Mišku? Slyším!“
„Štěkot psa neslyším, myslím ty
kroky!“
Tiše naslouchám – „Já slyším
jenom Mišku!“
„Kroky! Někdo strašně nahlas venku po chodbě! šeptá stísněně.
„Neboj se, nikdo tam není. Jestli slyšíš kroky, tak patří lidem, kteří
tudy prošli. Kdysi jsem ty kroky taky slyšela. Už jsem na ně zapomněla,“
„Já myslím, že tam někdo je. Zní to příliš realisticky. Ne jako
představa,“
„To nejsou představy, ale vzpomínky.“ vysvětluji.
„Já vím, že ty máš velkou představivost a ráda se do ní uzavíráš, ale
tohle jsou kroky živého člověka!“ řekl a otevřel dveře.
Samozřejmě, že v předsíni nikdo nebyl; a Matěji potom strávil dvě
hodiny hledáním nějakého vysvětlení.
Vzpomínka na Matěje mě pohladila.
Už mám popsáno půl skříně a musím si přikleknout. Nehet ve vosku ryje cestičky
představám, na zemi je ho už do dlaně, až dopíšu, vosk zametu, vezmu knot a uhnětu
si svíci na cestu vzhůru do podkroví; napadlo mě, že - (co píši na dveře skříně
není báseň, ale zaříkadlo a jakmile bude hotové, vlezu dovnitř a proměním se
v kabát do krutých zimních plískanic a budu viset na ramínku, co je určené
pro duše zbloudilé); písmenka jsou slabě vidět, zatlačím nehtem silněji než
bych měla, převrátí se, zabolí, a když se odchlípne od růžového masa, je to bolest
jako když trháš papír. - Zděsím se, protože mě obletují chmury. Tohle je možná
můj poslední den a já nedovolím si být v něm smutná! - Usměji se, …strojeně
pouze ze začátku. Poslední věty píšu již rychle a když si přímo na noční košili
oblékám sváteční kabát, usmívám se již bez přemáhání.
Trochu mě mrzí, jak si pořád
musím připomínat, že jsem se rozhodla být svobodná. Nevolnictví táhne zpět. Bříšky
prstů přeběhnu zevnitř dveře skříně. Jsou to stránky popsané písmem pro
nevidomé, kterému porozumí jenom ten, kdo se umí dívat. Dřevo není zevnitř navoskováno
a krátké mělké vrypy od nehtů jsou bezobsahově roztroušené, netvoří písmena,
nekreslí obrázky, ryly pouze touhu dostat se ven; dodnes nevím, proč mě táta
dovnitř zavíral. Pohladím dveře, trvá to nekonečně dlouho, těším se z doteků
- snad pro to, že jsou otevřené - skříň nezamykám; procházím nevšímavě kolem
schodiště, nazuji si holínky a vybíhám ze stavení.
|