Zastávka padesátdvojky se škvařila odpolední výhní. Rezatá holka si k letním šatům vzala zimní válenky a kluk vedle ní byl do půli těla svlečen.  Anglie. Normálně se rádi podíváte na svlečené chlapy, ale z tohohle čpěla agrese a tupost. Nechtělo se mi se na něj dívat, a proto jsem se otočila k Petře. Petra se tvářila vyrovnaně a na úrovni jako vždy. Měla krásnou halenku a slušelo jí to. Povzdechla si.
 
Vzduch v autobuse byl zralý ke krájení jak pětiletý parmazán. Zpocené nohy a podpaždí, jejichž pach nepřekryl ani třívrstvý nános antiperspirantu. Autobus sebou házel jak kobyla v říji. Nedělá mi to dobře na žaludek, řekla a já se jí nedivila. Seděla způsobně a usmívala se, ačkoli jí bylo asi hodně špatně. Záviděla jsem jí tu schopnost nedat na sobě znát nejmenší nesoulad.

Autobus zastavil. Skřípění brzd, vrzání dveří. Tentokrát to trvalo déle, nastupoval invalida. Vozíčkář, kterého v padesátdvojce potkávám od doby, co jsem se nastěhovala.

Postižený, ošklivý, zohyzděný asi třicetiletý muž, zkřivený jak stoletý strom. Šišatá plešatá hlava, jedno rameno morbidně hypertrofované. Křivé, hubené nohy. Nikdy jsem se mu nepodívala do očí. Věřím, že je měl hlubší než černé díry. Jednou jsem ho slyšela s kýmsi hovořit po telefonu a moje páteř v tu chvíli zamrzla.

Kdybyste tohohle chlapíka slyšeli mluvit v rádiu, měli byste pocit, že vypadá přinejmenším jako Brad Pitt. Nebo možná někdo oduševnělejší, ale to tu vůbec nehrálo roli.

Petra se zadívala ven z okénka. Nechtěla se dívat na něj, jak moc s ním soucítila. Jak moc jí ho bylo líto. Chtěla jsem ji vzít za ruku ale zároveň jsem chtěla vzít za ruku toho vozíčkáře.

Vždycky věděl, že jsem v autobusu. Věděl o mně. Tušil, že ho tajně miluju. Jeho hlas jsem si ve sprše pokaždé vyvolávala.  A on o tom neměl pochyb. Jeho elektrický vozík najel po rampě do autobusu  a dveře se se syčením uzavřely.

Petra se ke mně otočila a usmála se. Nádherná, krásná, jemná, způsobná, úžasná, něžná, zvrácená Petra. Chytla mě za ruku. Jak to věděla? Jak věděla, že totéž jsem chtěla udělat před pár vteřinami, ale odvaha chyběla?

Usmála jsem se také. Vozíčkář se díval z okna. Chtěla jsem začít Petru líbat, chtěla jsem prudérním angličanům předvést ten nejvášnivější polibek, co kdy na vlasní oči viděli, ale vlastní kocovina mě zbrzdila.

Pily jsme včera jak o život. Jako kdybychom se už nikdy znova neměly vidět. Jako kdybychom se rozcházely. Pak jsme se milovaly, milion a tisíckrát si vyznávaly lásku, ústy, prsty, jazykem. Tři hodiny spánku. Prohlížela jsem si její profil. Tak ušlechtilý. Krásná, i když nevyspalá a v kocovině. Vymilovaná.

Konečná. Vystoupily jsme. Pomohla jsem jí ven s kufrem. Nechci, abys se mnou šla na nádraží, řekla Petra.  Ani já ne, odpověděla jsem.

Teď tu stála. Všem kolemjdoucím stála za pohled. Byla jenom moje, navzdory loučení, navzdory našim mužům, co se opíjeli v Praze. Dlouhé blond vlasy sepnuté na temeni. Kraťasy a nohy v sandálech. Drobná prsa hedvábná halenka jen zvýrazňovala. Oči za brýlemi.

Půjdu, řekla, já si sundala brýle, abych se jí podívala do očí, ona si sundala svoje, a pak jsem se obejmuly, objímaly jsme se dlouze, cítila jsem její bradavky přes tričko, chtěla jsem jí sáhnout mezi nohy a ona chtěla, abych to udělala, ale čas vypršel a já se otočila a vracela se zpátky na zastávku padesátdvojky do čtvrti čpící přepáleným olejem od Fish and Chips, horkým asfaltem a probdělými nocemi.

Chvíli jsem se potulovala vyprahlým, přelidněným centrem. Davy plynuly kolem mě jako slova kolem hluchého. Chtěla jsem se stát jednou z figurín ve výkladní skříni, sednout si a sedět a nikdy se nemuset pohnout, zírat do davů, nechat se oblékat jako dítě, nikde se s nikým už nemuset loučit. Strnulá.

Koupila jsem zmrzlinu, ačkoli jsem měla chuť na panáka, přiživit hladinku,  přiživit kocovinu, přiživit splín. Zmrzlina byla hutná, smetanová, nechutnala mi a nehasila žízeň, ani neměla příchuť whisky a tak jsem ji vyhodila do koše. Nějaké dítě na mě vyfouklo kanonádu bublin a lítostivě se po zmrzlině podívalo.

Nasadila jsem si znovu brýle. Neplakala jsem, ale brýle skryly kruhy pod očima a navíc jsem tušila, že možná v centru potkám někoho z práce. Hellfield není velké město.

Na zastávce padesátdvojky už čekal vozíčkář. Dělala jsem, že ho nevidím. Když přijel autobus, trvalo věky, než  nastoupil.

Prostě jezdí sem a tam a pozoruje život, když se ho nemůže účastnit, napadlo mě. Třeba nás pozoroval tajně celý týden přes napůl zatažené žaluzie. Třebas jel Petru taky vyprovodit… Koupila jsme si lístek - one forty, please, a sedla si do zadní řady. Opřela hlavu o sklo a zavřela oči. Vítr z okénka mi chladil čelo. Na rukávu se mi stále držela malá bublina.