Animalita duše - slizké spojení,
Spaseni chtíčem, zhnuseni tělem,
Slepá oddanost ohavným směrem.


Noc. Ulice. Centrum. Zbytky života se plazí po chodnících, temnota pohlcuje poslední závany starostí a všechno prostupuje smrad. Odporný pach krve a odpadků. Dešťové kapky zvolna pomlaskávají o dlažbu. Atmosféra ani čas nelákají k procházce, ale cosi člověka nutí pozorovat podivné rozpoložení, ve kterém se teď město nachází. Nedá se vyloučit, že ho k tomu nutí dopitý drink v přilehlém baru, návrat domů z bujarého večírku, nebo časný odchod od milenky, která za chvíli vstává. Důvod splynutí s ponurou ulicí není vůbec podstatný. Hlavně když člověk chce nasávat. Když má touhu otevřít oči i v takhle pokročilou hodinu a vnímat svět. Pozastavit svoje myšlenky nad tím, jak se - ve dne živoucí metropole – mění na smetiště lidskosti. Podívat se, jak holka, která šla odpoledne z nákupu postává před pochybným podnikem. Nahlédnout do nejbližšího nonstopu. Uvidět skupinu dělníků slavících pátek. Vyhnout se místnímu bezdomovci a tvářit se, že neslyším prosbu o drobné. Pozorovat. Nezamýšlet se nad tím, že děvka potřebuje peníze, aby uživila děti. Ani nad jedinou chybou, jež dokáže otočit životem natolik, aby ho snížil k živoření. Jen se dívat. Mlčet.

A třeba se na jednom z rohů rozhodnout odbočit. Někam hlouběji do světa, který radši nechceme vidět. Zkusit si prohlédnout ty nejtemnější zákoutí nočního města. Podstoupit riziko, že mě jeho chřtán pohltí - i kdyby jen kvůli množství alkoholu, co dokáže dodat dostatek odvahy. A bude-li se člověk dívat dostatečně dobře, sebere-li sílu k pohledu na nejodpornější místa, může si všimnout i temného průjezdu ve vedlejší ulici. Není vůbec ničím zajímavý – činžák, vedle herna, naproti zvláštní existence pokuřující trávu. Nic – jen další díra do domovního dvora. Z černoty čouhá něco odpadků dodávajících typický smrad, který může močící opilec jen doladit.

Pokud by jeden zkusil chvíli stát v ulici, třeba si zapálil cigaretu, kouřil a pozoroval dění ještě pár minut, mohl by si všimnout zvláštní postavy kráčející po protějším chodníku. Ladné pohyby by ho v tomhle prostředí nepochybně upoutaly, ale kdyby si odepřel nikotinovou zastávku, jen těžko by je pod neforemným pláštěm zaregistroval. Žena. Nevypadá jako děvka, ani jako pochybné individuum. Dokonce bude střízlivá. Podpatky jemně cvakají o chodník, vlasy chrání černým šátkem. Nespěchá. Musí být už poměrně promočená, ale nevypadá, že by jí dnešní počasí vadilo. V boční ulici, zvláštní čtvrti a pokročilou hodinu působí zároveň nepatřičně i nenápadně. Nikdo jiný si jí nevšímá.

Odbočila do průjezdu - pořád nepovšimnuta. Pokud se ovšem někdo nezastavil na protějším rohu a nenapadlo ho se dívat. Pozorovat noční život bez očekávání. Takový člověk by pak mohl přejít ulici a následovat ženu. Nebyl by v rozpoložení, aby se ji pokoušel oslovit. Tichý pozorovatel nasávající atmosféru ponuré čtvrti. Třeba by vytušil, jak se uprostřed černoty zastavila, možná by si i všiml, že pod ochranou olezlé střechy sundavá šátek z hlavy. Mohl by zahlédnout černý stín ohýbající se k jakési hromadě, která z dálky vypadá jako odpadky. Nebo zbytečnosti, jež zde odložili svědomití majitelé s tím, že se někomu budou hodit? Snad by mohl i zaregistrovat, že postava z nejasné siluety haraburdí něco zvedá. Dokázal by poznat co?

Dost možná by neodolal a přistoupil blíž. Žena by si ho asi nevšimla. Je příliš zabraná do předmětu, který právě objevila. Tma, smrad i šelest deště by pozorovatele ukryl natolik dobře, aby mohl sledovat netradiční výjev z dostatečné, ale pořád bezpečné vzdálenosti. Stál by u ní natolik blízko, že by zaregistroval její jemné rysy, střih kabátu i upravené ruce třímající prázdnou flašku od vína. Nejspíš by chvíli trvalo, než by mu došlo, co touhle pohozenou záležitostí sleduje. Jen ztěží by pochopil, proč se na láhev dívá málem zálibně, proč má potřebu ji zkoumat a oprašovat. Čekal by.

Pokud by jestě neodešel, viděl by, jak si žena rozepíná kabát. Odhalil by její bílou kůži na vlněné látce. Je nahá. Jedině tma a cípy černoty, které občas překlenou oblé tvary zjevení teď zahlují její křivky. Zvláštně se třese. Svaly se propínají. Výraz lze jen tušit. Tma. Skloněná hlava, zlaté vlasy přepadávající přes obličej. V bílých rukách špinavou nádobu po laciném víně. Vypadá, jako by ji nepředstavitelně vzrušovalo dotýkat se toho podivného předmětu. Jakoby bylo jedno, jak dlouho už na hromadě ležel, kolik opilců jej pomočilo či pozvracelo. Podstatná byla povaha onoho odpadku. Nebo naopak? Fascinovalo jí právě to, že víno nevypila sama? Nález pokladu v haraburdí? Těžko by její skrytý společník posoudil. Určitě by mohl vystoupit ze stínu a promluvit. Tím by ale celý výjev rozčeřil a musel by se vrátit do ulic. Možná ne, možná by žena odpověděla. Třeba o něm dokonce ví.

Každopádně na něj nebere zřetel. Chápe, že nebude rušena. Přes bílou pleť zářící v temném zákoutí a případnou pozornost tichého svědka, nemá žádný strach z odhalení. Opírá se kabátem o neustále znečišťovanou zeď a nechává pomalu padnout pánev k zemi. Sedí. Pozorovateli se otevírá pohled na alabastrové nohy v elegantních botách. Kde pracuje? Čím dál tím víc na něj působí jako dáma. Zbytek výjevu zakrývají odpadky, ale přes omezený výhled lze tušit, že se nesvezla na zem kvůli přebytku alkoholu nebo drog. Schválně si vybrala tohle místo, tuhle ulici, tenhle průjezd. Podpatky pevně přikované k podlaze, ale je zřejmé, jak moc má zbytek těla ke klidu daleko. Kdyby člověk zůstal stát na místě, možná by její chování pořád ještě mohl svalit na exces podivné děvky, která to s něčím přepískla. Stejně tak by ale mohl popojít o něco blíž. Pozorovat. Lépe pozorovat. Proniknout do toho zvláštního vzrušení.

A člověk by se asi osmělil. Risknul by odhalení jen proto, aby si ji mohl prohlédnout dokonale. Pořád prší. Venku na ulici pokřikují noční ptáci. Žena se zmítá. Stín hýbe. Nepovšimnut.

Otevřel by se mu pohled na hedvábně bílé tělo zaškubávající se v maximálním vzrušení. Vnímal by mladá ňadra vzepjatá vůči černému stropu. Ruku jezdící po sametové kůži. Tu něžnou, tam násilnou. Předmět touhy zarážený dost hluboko na to, aby se mohla transformovat podstata jeho slizkosti. Nemohl by posoudit, zda je natolik roztoužená, že je jí jedno kde i jak podlehne zvrácené touze. Třeba naopak touží právě po tomhle. Válet se mezi odpadky, potáhnout svoje dokonalé křivky špínou, splynout na chvíli s odporem natolik, aby nechal jejím zvráceným choutkám volný průběh. Těžko posoudit. Těžko pozorovat.

Nejspíš by byla jen otázka času, než by se němý svědek osmělil ještě víc a nechal se naprosto vtáhnout do ženina oslizlého vzrušení. Nejspíš by dlouho netrvalo, než by k ní přistoupil ještě blíž. Všimla by si? Stejně by už bylo pozdě. Není možné odolat tak silnému kontrastu mezi krásou a odporem. Leknutí, ruka přibitá na zdi, palčivý zvuk rozbíjejícího se skla. Prohloubení zvrácenosti. Živočišnost. Svěděk se stává předmětem, žena nástrojem a venku prší, opilci pořvávají. Konec, odchod, slzy kanoucí na sametový dekolt.

Nic – obyčejný průjezd. Černě zející chřtán uprostřed zapadlé ulice nad ránem. Někdy je prostě fajn zkusit jenom tak pozorovat.