Když zdi padají pomalu k zemi

a stromy rostou dovnitř   

já v kůži města

maso z pachů

stojím uvnitř

stávám se

a sníh za předjaří

taje pod rukama

jako to

co jsem si myslel

že je důležité

a s tím

všechen strach

a všechno co si o mě řeknou

a všechny věci

uvědomil jsem si

že vesmír

ani Bůh

toho strachu

toho, co o kom kdo říká

a těch všech věci

a můžeš toho přidat mnohem

mnohem víc

není příčinou

ale jsme to my

neboť vesmír je jen tělo

a Bůh jeho duše

pohlédni sám na sebe

jako na zázrak

to stačí

protože jako stejně nejméně ze všeho

potřebuješ rakev

je to stejné

s tím čeho se kdo bojí

s tím co o tobě říkají

a co kdo má

a přitom se nemusíš stydět

za pláč

až na to přijdeš

jak mi můžeš rozumět

když nehovoříš k nebi

jazykem svítání

a neptáš se sám sebe

a nejvíc dítěte

říkám si

třeba je nejvíc pravdy

v páchnoucím bezdomovci

ztraceném opilci

nebo mladém slepci

jenž ještě věří ve zvuk

když ráno

archandělé troubí na polnice

a sirény vlaků

ztracených daleko v polích

protože jsou tím

co v jakémsi zrcadle

opravdu vidíme

a i kdyby měla být odpověď otázkou

stojí za to

se ptát

protože jen tak

se odevzdáváme

aniž bychom

ztratili

a dověděli se víc

než je nám souzeno

znát