DÁL UŽ CESTA NEVEDE

„Dál už cesta nevede,“ řekl Tadeáš. Prý jsem to neslyšel, ale řečeno to bylo trefně. Drcnul do mě a poklepal mi na rameno.

„Vstaň! Vstávej, to je konec...naší cesty,“ díval se, jak se probírám a mnu si oči.

Vypnul motor a položil ruce do klína.

„Co?“ vydal jsem ze sebe unaveně.

„Konec...“

„Co?“ zopakoval jsem. Konečně se mi podařilo otevřít oči. Podíval jsem se před sebe. Chvíli nechápavě, pak zděšeně.

„Co to je?“ otočil jsem se na Tadeáše, který však klidně seděl a hleděl na konec naší cesty. Před naším autem, asi tak dvacet metrů, končila silnice. Ne, že by byla nedokončená, nedostavěná, jen za ní jaksi nebylo nic. Tato skutečnost mi byla krajně nesympatická. V místě „zakončení“ stála jakási optická stěna, za kterou však nic nebylo. Ani vpravo, ani vlevo...Po straně sice ještě rostla tráva. I po Tadeášově levici šlo zřetelně spatřit stromy a louky, ale jen po „přímku“. Táhla se pomalu, nebyla vidět, jen cítit, že tam je a za ní nic. Oči viděly, co nikdy neviděly - neviděly.

Tadeáš mlčel. Jen se usmíval. Pak se otočil.

„Chtěl jsi konec?“

„Jaký konec?“ nechápu.

„Chtěl jsi poznat to, cos nikdy nemohl poznat? Chtěl jsi všechno vyřešit? S klidem, smířený?“

„No...“

„Chtěl! To vše sis přál. Zbavit se špatného svědomí, špatných vlastností, dobroty a pravdy.“

„Ale...“

„Chtěl! Přál sis odhodit své čisté svědomí, dobré skutky, úspěch, zlé lidi, závist, zlost? Řekni, že to není pravda?“

Mlčel jsem.

„Toužil jsi o vyřešení vašeho vztahu s Denisou, o nastolení klidu doma, v rodině, na škole, v práci...“

„Ano,“ souhlasil jsem. Opakoval mi přesně, co jsem mu svěřil asi před týdnem.

„Dálkové studium, prodavač, hádky, sex, peníze, cigarety, odpovědnost, všeho ses chtěl zbavit.“

„Jo.“

„Slov myšlenek, citů, knih, zvuků, chuti, hlasů, doteků, pohledů, chtíčů. To tě štve. Ten pocit ti nedá spát. Probouzíš se s křečí v břiše, nemůžeš na nic myslet, nevíš, co je důležité, nemůžeš, ne, neumíš se rozhodnout.“

„Nic mě nebaví, nic mi nechutná, ničemu najednou nerozumím, nedokážu rozlišit dobré a špatné, relativní a jisté, pěkné a ošklivé...“

„A miluješ svůj život a zároveň ho nenávidíš!!“

Víc říkat nemusel.

Oba jsme zmlkli. Jeho slova se ještě vznášela kolem nás a mě napadlo, že vím proč to říká.

„Je něco za >tím< nic?“, zeptal jsem se.

„Nevím,“ šeptl tiše hledíce prázdně nikam.

"Máš strach?"

„Jeď!“ řekl jsem místo odpovědi.

Bylo to spontánní a bezprostřední. Za tou zdí mohlo být cokoliv.

Nehnul ani brvou. Otočil klíčem v zapalování, zařadil rychlost, pak druhou a prudce sešlápl plynový pedál. Náhlá rychlost nás vtlačila do sedadel a automobil se nenávratně vřítil nikam na konci naší cesty. Zavřel jsem oči.