Zatvářil se lehce zklamaně, což se od něj koneckonců čekalo, a zeptal se:

- Můžu? Vlastně ani nevyčkával odpověď a nabídl si cigaretu. Odněkud vytáhl vlastního zipáka a zapálil si.
- Normálně nekouřím, ale dneska mám chuť, pronesl do ticha. Akustika verandy byla vždy vynikající a já se modlila, aby nevzbudil babičku. Jeho hlas byl silný stejně jako červené Ronsonky.

- Jednou za tisíc let si dám cigáro a musí to být zrovna tahle srágora? Postěžoval si.

Pokrčila jsem rameny. Darovanému koni...

Chvilku bylo ticho, nezvaný host vyfukoval pentagramy a jiná černomagijná znamení do vzduchu, jakoby si myslel, že mě tím nějak ohromí.

- Hraješ si na Gandalfa?

- Nehraju si na nic. Poposedl si a upravil kožené kalhoty až to zavrzalo. Voněl kůží a táhl z něj chlad jarní noci. Zhluboka potáhl z cigarety a zadíval se na mě.

Pohled jsem opětovala a to mě definitivně probralo. Jeho panenky byly stejně protáhlé jako oči našich koček.

Tak pozor! Buďto se budu ráno hlásit na příjmu v Bohnicích, nebo se jedná o zloděje lačnícího po molech prožraných trofejích, nebo je to zvrácený (kdo jiný by nosil takovýhle kontaktní čočky) mafiánský soused Čejka, jehož jsem nikdy neměla možnost spatřit na vlastní oči, ale kterýžto vlastní Choppera (!) a jehož pozemek je obklíčen kamerovým systémem. Anebo je to ten, jehož jméno nechci ani vyslovit. Možná, že to bude mafián Čejka, který mě chce znásilnit, zabít, ukrást stoletá paroží a zmizet ze oponou dýmu. Zůstala jsem klidná.

Všechny možnosti mi v tu chvíli přišly stejně nepravděpodobné jako vtipné. Koutkem jsem vyhledala Riena, ale ten jen pochrupoval v rohu sedačky, velmi průhledný, jako pokaždé, když spal, oblečený v motorkářské kombinéze. Zrádce!

- Hele, a jaktože jsi celej v černým, zeptala jsem se.
- Radši bys ňákýho bílýho s křídlama?

Naposledy potáhl z cigarety, vyfoukl kouř s tichým spokojeným povzdechem a típl oharek do prázdného květináče. Opřel se pohodlně do ratanové sesle a zahleděl se směrem ke kopci Ďábel, jakoby tu byl zvyklý sedávat odjakživa.


Prohlížela jsem si ho, ačkoli jsem věděla, že on ví.

Neurčitý věk mezi třiceti a padesáti, tmavohnědé vlasy po ramena sepnuté do ohonu, profil a lá Al Pacino.

Na spánku lehce obtisklá helma. Vějířky vrásek u očí a dvě vrásky kolem úst. Ne moc hluboké, ne od mračení, ale od smíchu. Bradka. Široká ramena. Dlouhé prsty operatéra. Docela dlouhé nehty. Dlouhé nohy. Celý byl dlouhý. Vysoký, ale ne robustní. Na prstě neměl jediný prsten a ani nenosil jiné rádobymetalové dekorace.

Jen ta kožená kombinéza a motorkářské boty, ale celek působil velice impresivně. Ano, takhle jsem si vždycky představovala Attilu. Nebo Geralta z Rivie, až na ty tmavé vlasy. Mužný Alfa samec, čelní reprezentant cechu ďáblů, násilníků a mafiánů. A nebo gigolů, pomyslela jsem si, až jsem se tomu musela nahlas uchechtnout.

- No, no, no! Řekl trochu pobaveně, jako by mi četl myšlenky a drze se napil z mojí skleničky. Poválel víno v ústech, kývl si sám pro sebe a skleničku dopil. Tázavě jsem se podívala a on pochopil a skleničku dolil.

- Tak mi teda řekni, proč tu není bílej s křídlama?
- Maj nahoře dost horko, usmál se škodolibě. Odvracej konec světa. Zas bude dole práce, hříšníků, až běda. To je najednou samá zdravotní sestra, karmajógíni a jiný obejdové, každej by chtěl konat dobro, ale už je asi pozdě, řekl trochu roztrpčeně.

- Ale? Podivila jsem se. Rien se posadil, kolena od sebe a teď si obdivně Motorkáře prohlížel. Napil se z průhledné plechovky od piva (kde ji sakra sebral?) a nábožně na Motorkáře zíral. Chlapi! A je jedno, jedná-li se o anděla nebo ďábla.

Motorkář nereagoval, jen se zamyšleně napil vína.

- Koukám, že dneska už asi zpátky řídit nebudeš, poznamenala jsem.

- Ale já už nikam nepojedu, pousmál se a vyprázdnil skleničku.

Takže mafián Čejka. Bylo mi to naprosto jasné od první chvíle. No co, vztahy se sousedy by se měly utužovat a proč ne v pozdní noci nad sklenkou vína.

- Veltlín jsem dlouho nepil. Asi ti tu láhev dopiju.

- Pij, nebo nezbude nic, prohlásil, a znovu dolil. Podal mi skleničku a naše prsty se bezděky dotkly. Měl tvrdá bříška prstů, jakoby hrál na kytaru. Nebo se věnuje lukostřelbě. No jistě! Střílí z kuše. Střílí z kuše svoje oběti a ty pak zahrabává na pozemku vedle našeho!

Proto má tři bazény. Proboha, holka, vždyť je to třeba masový vrah a ty se tady s ním vybavuješ! V noci! Co by tomu řekli naši? Umlčela jsem vnitřního našeptávače tím, že jsem si zapálila cigáro. V přehrávači zrovna znělo Hallelujah od Cohena. Trefné.

- Klidně ji dopijem. Mám v záloze ještě dvě. Konzum otevírá až v pondělí, tak jsem si pořídila zásobu. Babička pije jen žaludeční likér z Wernigerode a mám takový pocit, že... uťala jsem svůj monolog, protože se najednou protáhl, až mu klouby zapraštěly, neochoten naslouchat filipice o babiččiných návycích. A ještě do toho zazíval. Drzoun!

Je tu jako host, ale chovat se neumí. No jo, mafiáni. Radši budu mlčet, třeba mě ušetří.
On se ovšem netvářil, že by mě chtěl střelit kuší nebo zlikvidovat dobře ukrytým Magnumem. Každopádně, čert nikdy nespí, musela jsem se smát znovu.

Znovu se protáhl až kůže na jeho motorkářském stejnokroji hlučně zavrzala. Předklonil se a rozepnul si zip. Tak a už je to tady, v duchu jsem se oklepala.
Sundal si bundu a podal mi ji.

- Na, je ti asi zima, že se pořád tak ošíváš, řekl klidně a tím mě naprosto odzbrojil.

- Stejně je mi horko, poznamenal. Pod bundou měl tričko s logem zoologické zahrady. Tričko s logem zoologické zahrady?!

Mateřské znaménko velikosti mexického dolaru? Ta krysa má zuby napuštěné prudkým jedem!?

(Zde se projevuje autorčin nedostatek invence anebo spíše nadměrný vliv vinného střiku.)

Bundu jsem si přetáhla přes ramena. Ovšem je to logické. Vrah cítí podvědomý soucit se svými obětmi a tak aspoň tímto podporuje zvířátka. Dojemné. Znovu se protáhl a prokřupl si prsty. Pod trikem se rýsovaly vypracované zádové svaly.

- Bolí tě záda? Zeptala jsem se naprosto nepatřičně.

- Jestli chceš, tak tě namasíruju. A oddálím tak svůj konec.

Chvíli jsme jen mlčky popíjeli a poslouchali hudbu – Wish you were here od Metallicy.

Zapálila jsem si cigaretu. Zapálil si taky a mlčky pozoroval plující mraky. Společně jsme se dělili o omlácenou totalitní skleničku a já se snažila nevnímat, že pije z místa, kde jsem se před chvílí napila já.

- Tak jo, odpověděl nakonec a sundal si tričko. Otočil židli a sedl si na ní obkročmo. Opřel bradu o překřížené ruce a tiše mě sledoval. Odběhla jsem na chvíli a přinesla masážní krém. Sedla jsem si za něj a promnula krém mezi dlaněmi. Tak jo, nadechla jsem a položila dlaně na jeho lopatky. Prohnětla jsem kůži na jeho lopatkách. Má na nich dvě tuhé zatvrdliny - jako dva pahýly po křídlech, napadlo mě. Pomalu jsem rozmasírovala jeho ztuhlé zádové svalsto. Měl teplou, trochu drsnou pokožku, která voněla kůží a mužem.

Propracovala jsem se až ke krku, ale v pokračování mi vadily jeho do ohonu sepnuté vlasy. Po chvíli přemýšlení jsem mu vlasy rozpustila a on se předklonil, abych mu je mohla přehodit přes hlavu. Je takhle naprosto bezbranný, napadlo mě.

Teď bych ho mohla zlikvidovat dřív, než zlikviduje on mě. Ale co když je to opravdu rohatej a čte mi myšlenky a za tyhle myšlenky bude mít o důvod navíc mě stáhnout do pekla! A tak jsem pohnutky k sousedovraždě zapudila a pomalu se propracovávala jeho ztuhlým svalstvem. Chvílemi potichu zamručel, to když jsem se dostala na zvláště citlivé místo.

Jak mu jenom šáhnout na hlavu? Jak mu ošahat temeno, jestli na něm nemá rohy?

- Víš co? Ještě tě učešu, trochu jsem tě rozcuchala... A odběhla jsem do koupelny pro hřeben.
Když jsem se vrátila, byl v naprosto stejné pozici jako předtím a tiše chrápal. No teda!

Hrudník se mu rytmicky zvedal, jak oddychoval a já se zvedla a přivřela okno, aby nenastydl na ledviny. Na okno skočil náš kocour a tiše nás pozoroval. Zničehonic vhupnul do verandy dovnitř a začal se spícímu otírat o nohy.

- Ty nevěrníku, zaspílala jsem směrem ke kocourovi a obloukem ho vykázala do jarní noci. - Koukej prohánět kočky a ne pouštět chlupy na hosta! No to je bezva, kocour i Rien jsou na jeho straně. Tak dobře, přehodnotíme situaci.

Motorkář-Čejka-Možnáďábel otevřel oči a zadíval se na mě. Neuhnula jsem pohledem a úplně stejně jsem se zadívala na něj. Naše tváře byly blízko, tak blizoučko, že jsem viděla každý pór na jeho nose, každý záhyb vrásky, každou pihu na jeho obličeji.

Venku se rozpršelo.


- Nechceš si třeba taky sundat tu příšernou košili? Vrátil bych ti tu masáž zad, konstatoval a napil se vína.
Zastyděla jsem se. Jednak mi bylo stydno z toho věčného podezírání, druhak ta košile byla opravdu strašlivá. Letitá pánská košile, kterou jsem nosila v době revolty na základce.

- No, já zrovna nečekala pánskou návštěvu, ošila jsem se a košili si sundala. Pod ní jsem měla jen bílé tílko.
- To bude muset taky dolů, zašklebil se zlomyslně a pokýval hlavou.

Víno jsem rychle dopila a se zaváháním stáhla i to zatracené tílko. To jsem ale holka odvážná, svlíkat se před cizím chlapem, co se v půl druhý ráno objeví ve verandě na samotě u lesa! Sarkasticky jsem se pochválila.
Zkouknul mě jako chlap hodnotícím pohledem a začal si prozpěvovat popěvek o tom, jak je ráda, že prsa jí rostou.

Radši jsem sjela nerudným pohledem Riena. Otoč se! zasyčela jsem v duchu. Viděl jsem tě tisíckrát! prohlásil vzpupně, a jen tak piánko se s kyselým obličejem otočil k oknu.

V přehrávači zněla Undress me now od Morcheeby, ačkoli v playlistu vůbec nebyla. Nepřekvapilo mě to.

- Zmokla ti helma, zabručela jsem, ačkoli mi to bylo úplně jedno. Jen pokynul bradou do rohu verandy. Ležela tam naprosto suchá černá helma s dvěma dračími křídly na bocích.

- Jak se vlastně jmenuješ?

- Ššššš.... zašuměl a začal mi masírovat záda, jako předtím já jemu. Měl dlouhé nehty, ale vůbec to nevadilo. Když mě někdo škrábe na zádech, jsem naprosto odevzdaná. V tu chvíli jsem byla celá jeho a bylo mi jedno, jestli mě rozsápe na kusy nebo povalí na záda.

Pomalu se propracovával od kříže k lopatkám a já čekala, kdy jeho dlaně obemknou má prsa. Ne, že by mi to v tu chvíli vadilo, ale neudělal to, a zvolna zamířil ke trapézovému svalu. Blahem se mi postavily chloupky na krku a to je vždy znamení, že jsem vláčná, nejvláčnější... Jeho drsné dlaně zvolna měkly vlivem krému, byly teplé, pevné. Natočila jsem hlavu. Přestal. Celá jsem se k němu otočila a zadívala se mu do očí.

Dotkla jsem se jeho vlasů. Byly dlouhé, tmavohnědé s nádechem do ryšava a překvapivě jemné. Pohladila jsem ho po nich. Chtěla jsem se zeptat, co používá za šampon, ale hanba mě lískla, protože co se mého porostu týče, nestojí ani za šampon. Nic neřekl, ani se nepohnul, jen mě stále upřeně sledoval. Zabořila jsem prsty jeho hustých vlasů a projela je od temene ke krku. Zhluboka se nadechl.

Ani náznak rohů. No dobrá tedy. Jeden pramen jsem si namotala na prst a přitáhla k tváři. Přičichla jsem k jeho vlasům. Kupodivu nepáchly sírou, ale jemně voněly tabákem, dřevěným kouřem a kůží. A mužem. Jím.

Vydechl. Jeho dech voněl jako déšť, a to mě překvapilo ještě víc. Jarní květnový déšť. Pootevřela jsem ústa a pila jeho dech. Svíčka zapraskala, jak do plamene nalétla můra. Přehrávač dohrál The flower of Carnage a déšť venku začal nabírat na intenzitě. A jeho dech voněl také jako déšť. Ta chvíle trvala možná baktun, možná vteřinu. Ta chvíle před tím, než se něco stane.

Cokoli se stane, bude špatně, říkala jsem si. Cokoli se stane, bude naprosto v pořádku. Cokoli se stane... jsem tady napůl nahá, on je do půli pasu nahý. Naprosto běžná situace ve dvě ráno, ve verandě, kam nikdo nepáchne, co je rok dlouhý. Tak buď děvče klidná, to dáš! V Mp3 hrálo Rise and Shine od Cardigans.

Nemá škvíry místo panenek, to je jen špatným osvětlením, nalhávala jsem si. Je tu jen jeden způsob, jak to ověřit, prohlásil do ticha Rien. Ano, máš pravdu, děkuju konečně za pomoc, pomyslela jsem směrem k Rienovi.

Naklonila jsem a zašeptala mu do ucha:

- Jestli jsi, kdo jsi, zastavíš teď čas. Vteřinu ubíhaly.

I want to see the wounded moon
I want the sea to break through
I want it all to be gone tomorrow
so I've come to say goodbye...
Rise and shine...
rise and shine my sister.

Jednou za tisíc let.

Jen pozvedl levou ruku a luskl. V tu chvíli zvuk kapek dopajících na střechu verandy utichl, plamen svíčky ustrnul v jedné pozici a mraky zamrzly na nebi. Jen přehrávač potichu začal hrát Pure shores.

- Hudbu přece chceme, ne? Zeptal se tiše.

- Takže nejsi Čejka? Zeptala jsem se naprosto nesmyslně.

Rozesmál se a pravou rukou vzal mou tvář do dlaně. Naprosto vážně se na mně zadíval a řekl:

- Ne. Nejsem Čejka. A nejsem ani ďábel. Nepřišel jsem tě znásilnit a ani tě nechci zalít betonem do bazénu. Koutkem okem jsem vyhledala Riena, ale ten jen zvedl oči k nebi, pokrčil rameny a nevěřícně zakroutil hlavou. Ty chlapi!

- Tak kdo teda... Jeho dech byl jako jarní déšť a byl čím dál blíž. Naše ústa se potkala uprostřed nedokončené věty, dva body ve vesmíru, dvě černé díry snažící pohltit jedna druhou. Chutnal vínem, tabákem, deštěm. Chutnal jako květnová noc, jako divoký let nadsvětelnou rychlostí. Měl měkký jazyk, klouzal mými útrobami až do nejhlubších koutů a já ho ochutnávala a nechtěla jsem přestat. Přejela jsem svým jazykem po jeho horních zubech, jen tak, hravá vydra. A ucítila jsem jeho špičáky. Upír? Upír! Ale upíři přece nepijou víno. Upíři nekouří. Upíři... Nejsou.

Přesunul se ke krku a já ustrnula očekávajíc agónii rozervané tepny. Nekousl, ale zato se odtáhl.

- Ne, nejsem ani upír, odtušil trochu smutně.

- Proč pořád čekáš jen to nejhorší? Proč si myslíš, že ti všichni chtějí ublížit?
Pokrčila jsem rameny a naklonila se k němu. – Promiň. Já prostě neumím věřit lidem.
Usmál se a přitáhl si mě k sobě, tak naléhavě, až se ve mně zastavily všechny tělesné pochody.

- Já ale nejsem člověk, řekl vážně.

- Pojď ke mně, už dlouho jsem čekal... Tisíc let...

Tisíc let čekal na koho? Na co? Proč?

Obkročmo jsem se na něj posadila. Jeho pokožka na hrudi byla suchá a trochu drsná, takřka šupinatá. Cítila jsem, jak mu buší srdce. Nebo to bylo moje? Nejdřív zvolna a pak se rozeběhlo, maratón dutého svalu. Ta chvíle, ten okamžik...

Jeho ústa na mých, jeho dech vonící deštěm, jeho ruce na mém těle. Vždyť já tohle znám. Já ho přece znám. Jen si teď nemůžu zaboha vzpomenout. Naše hrudi přitisknuté k sobě, prostoupit hmotou, splynout v jednoho hermafroditního tvora navěky a navždy.

Cítila jsem ho tam dole, tam dole přes džíny jsem ho cítila. Vem si mě teď hned, než si to rozmyslím!
Podíval se na mě.

- Já tě znám. Jen si nemůžu vzpomenout. Je to k vzteku. Kdo jsi? Kde jsi byl tak strašně dlouho? Jaktože si nemůžu vzpomenout? Kdo jsi? Jsi nádherný... blábolila jsem mezi polibky.

To bude tím vínem, neboj, to bude dobrý, prohlásil naoko otráveně Rien a prošel skrz dveře ven na vzduch.

Měla jsem chuť po něm hodit květináčem naplněným oharky, ale stejně by se to minulo účinkem. – Ty hade! Zanadávala jsem si. – To nebylo na tebe, otočila jsem se ke svému skoromilenci. Stejně nevnímal.

– Tolik jsi mi chyběla, šeptal a rukou zajel pod kalhotky. Pohladil můj zadek, stiskl. Pak dlaní přejel dopředu a prsty prozkoumával můj zmáčený samet. Nadzvedla jsem se a rozepla mu kožené kalthoty. Dotkla jsem se ho. Nahlas nasál vzduch a nadzvedl se i se mnou. Položil mě na pohovku.

Ležela jsem na zádech a pozorovala, jak mi svléká džíny, pomalu, tak k uzoufání pomalu. Vychutnával si to, sledoval jak ho sleduju, naběhlé citlivé bradavky, horký dech a zastřený pohled.

Ani jsem se nepozastavila nad tím, že se před ním vůbec nestydím. Byl to přece někdo, koho znám už tisíciletí, eóny let. Stáhl mi bílé balněné kalhotky. Chvíli mě pozoroval a pak se pomalu svlékl, vychutnávajíc si mou netrpělivost. Hltala jsem ho očima. Nádherný.

Svlečený mi od sebe dlaněmi rozevřel kolena. Klekl si mezi ně. Tyčil se nade mnou a prohlížel si mě. Vysoký, zlatavý, velký. Nádherný.

V Empétrojce začala hrát Spomaľ od Pehy, ale na zpomalování opravdu nebyla nálada.
Vzduch houstnul vteřinu za vteřinou. Sbíralo se k cyklónu. Jednou za tisíc let.


Nevydržela jsem to a na lokti se vzpřímila. Přitáhla jsem se k němu a políbila ho, jakoby to měl být poslední polibek na tisíc let. Obkročmo si mě na sebe posadil. Jeho dlaně obemkly můj zadek. Nadzvedl si mě a pak už jsme jen padali do sebe a k sobě. Kolem nebylo nic, veranda zmizela, stejně jako zmizel svět, zhasl, odejit do jiné dimenze. Zoufale jsme chtěli křičet a asi jsme i křičeli. Křídla bušila o neprůstřelná skla, odvěký metronom lásky.

Poškrábaná ramena, rozdrásaná kůže, kousance na krku. Bylo to bolestné a bylo opravdové. Venku klid a uvnitř El Niňo. Rozetnuta vedví, bolestně naplněná, plakala jsem. Hořeli jsme, dva meteory řítící se k zemi. Plachtily jsme, dvě lodě vířící bouří, dva orli nad Andami, pařáty zakleslé do sebe, žádní lovci, žádná kořist, dva vlci bojující na smrt, zámek a klíč.

Nakonec jsme dospěli až ke Slunci a pak námi orkán smýkl o zem.

----

Opírala jsem se o jeho hrudník a dokuřovala poslední cigaretu. Nikdy nechutnala lépe. – Ta byla opravdu poslední, usmála jsem se na něj. Neodpověděl, jen mě prsty zamyšleně pohladil po kotníku.

Naslouchali jsme L´Auře od Lucie.

- Už neluskej prsty. Nechci zítřek. Nechci ráno. Chci tu s tebou zůstat na věky. Umřít na podvýživu a umilování k smrti. Upít se tím vínem. Vykrvácet. Neluskej. Aspoň mi pověz, odkud tě znám. Znám tě odjakživa. Teď už to vím. Teď už to cítím. Mám tě ve své krvi tak jako ty mě ve svých žilách. Neluskej. Zabije mě to. Umřu. Už jsem vlastně umřela. Zabils mě. Kdo jsi? Kdo jsi, že mě můžeš zabít? Jednou za tisíc let, zaznělo mi v hlavě. Bodlo mě u osrdí, tak silně, tak skutečně.
.
- Kdo jsi?

- Chceš to opravdu vědět? zeptal se vážně.

- Ano. Odpověděla jsem.

- Tak se mi podívej do očí. Řekl.

Otočila jsem se a podívala se do těch očí s plazími panenkami. Svět se zvrátil sám do sebe a já padala. Neluskej...

----

Letím a ochranný vosk mých křídel se taví. Letím, teď už spíš plachtím. Cítím žár opírající se mi do zad. Křídla nesnesitelně pálí. Hořím. Tmavomodrý hvězdatý oceán se mění, zůstává jen žhnoucí sluneční kotouč. Zoufale stočím pohled k dolů. Bílé chuchvalce mraků. Zelenohnědé plochy pevnin protkané žilami řek. Kontinenty omývané vodami. Tohle není můj svět! Mučivá bolest na zádech je neúnosná.

„TOHLE NE!“ Zamávám křídly, ale nemá to smysl. Nevzlétnu. Nejde to. Otočím se břichem vzhůru. Krev mi tepe ve spáncích. Mé mohutné perutě se pálí, blány se trhají, krvácím. Z tlamy plivu oheň a z posledních sil se snažím vzlétnout. Celé mé tělo hoří. Pohled zaostřím vzhůru, ale tam není nic a nikdo, kdo by tomuto pádu mohl zabránit.

Křídla jsou už na troud spálená, pahýly krvácí - šupinatá kůže se škvaří, praská, a modré kapky krve stékají po šlachovitých kloubech, ale já jimi stále tluču v zoufalém pokusu odrazit se od prostoru pode mnou. Jsem bezmocná proti všem vesmírnám i zemským silám a tak přestávám bojovat a odevzdávám jim tedy tělo. Je to až zvráceně příjemné, nikdy jsem takovou bolest nepocítila.

Ticho. Vzduch kolem mých uší neburací, jen šumí. Celé je to velice poklidné. Dlouhý, nekonečný pád. Svist větru. Slunce. Zemská náruč, do které dopadne možná pár zrnek prachu z mého těla.

Slyším jejich marné volání, krouží stratosférou, křičí v marné snaze zabránit mi v pádu. Jeho hlas je nejsilnější. Volá, křičí, a v jeho hlase zní zoufalství. Tolik bych si přála nalehnout na jednu z blanitých perutí, přimknout se k jeho šupinatému tělu. K plazímu trupu s pomalu tlukoucím srdcem. K tomutu srdci přiblížit své, aby to mé dotlouklo v těch nekonečných vesmírných výšinách vedle jeho. Ale to je nemožné a já to vím. Hledím do Slunce. Do té ohnivé koule, o které teď už bezpečně vím, že mě bude doprovázet po všechny mé další životy . Jsem bytost ohně a jeho žár miluji, i když právě teď mě v kombinaci s atmosférou zabíjí.


Byla jsem odvážná. – a to se někdy nevyplácí. Až moc jsem si dovolila popustit uzdu pudu sebezáchovy a sluneční vítr mě zanesl příliš blízko k planetě. Kdyby mě nevarovali. Kdybych byla více opatrná. Kdyby.... Ale už je na vše pozdě. Doplachtila jsem až sem a není cesty zpět.

Sluneční paprsky pálí, žhnou, burácí mým tělem. Opět slyším jeho křik. Možná je to jen předsmrtý sen, halucinace umírajícího. Naposledy se nadechnu, ale zdejší atmosféra mi nesvědčí, vzduch štiplavě vybuchuje v hrudi. Už nejsou zřetelné hvězdy, už není nebeská modř, jejíž hlubinu jsem svobodně brázdila údery svých mocných perutí.

Pak ho uvidím. Padá vedle mě. Dobrovolně. Jeho tělo se škvaří pádem do vzdušného obalu této maličké planety, v tomto směšně malém slunečním systému, třetí planeta, jediný měsíc, jedno Slunce, odlehlé rameno galaxie, zapadlý kout Vesmíru, kam jsme dobrodružně zamířili s přáteli. Vesmírný trek. Bylo naivní si myslet, že o našem výletu budu vykládat jednou mláďatům. Naposledy se mi vybaví malá jeskyně s výhledem na tři slunce a dva měsíce tam daleko, předaleko. Tam doma. Přes oči mi stéká má modrá krev, jedno oko už je slepé. Zachytím jeho pohled svým zdravým okem. Srdce mi vybuchne láskou a zoufalstvím. Naše těla do sebe v pádu prudce narazí, jeden úder srdce a pak už nic... Jeden jediný pohled. Jednou za tisíc let, slyším v hlavě jeho hlas.

Jsem cizincem na této planetě. Jsem hostem, kterým také navždy zůstanu. Padnu do hmoty a na čas zapomenu. Odkázána na zemskou přitažlivost bež možnosti svobodného letu. S pocitem odcizení v divném těle - těle bez křídel. Zapomenu na své dračí ochránce, jejichž křídla nade mnou budou bdít navždy. Ale ten pohled – ten pohled budu hledat. Budu hledat, dokud nenaleznu. Jednou za tisíc let. Kapky vody začínají dopadat na mé tělo, ale to už necítím.

Občas se podívám do Slunce a uvidím kolem něj kroužit své svobodné přátele. Mé tělo nemá křídla ani šupiny, mé oči nemají škvíry místo panenek. Jsem nenáviděným predátorem, vlkem v ovčím rouše, který se učí znát tvory, kteří kdysi byly jeho kořistí. Snažím se jim pomáhat na svět. Snažím se být jedním z nich. Snažím se je milovat. Učím se. Učím se být mostem mezi námi. Všichni jsme děti Stvořitele. Všichni jsme jiskrami Vesmíru. Jsem žačka na výměnném poznávacím pobytu.

Občas se chci rozletět nocí a brázdit vzduch nad krajinou. Rozpřáhnout perutě a vnořit se do nekonečného prostoru. V tu chvíli smíření splývám s večerem a v nočním tichu slyším jeho zpěv. Špičky křídel hladí mé tělo a já jsem opět s ním. Už nepadám. Letím vzhůru a křičím štěstím. A On letí se mnou. Jednou za tisíc let.

...
Zamrkala jsem. Oči pálí a tváře hoří. Jednou za tisíc let.
Neřekl nic, jen luskl prsty.

----

V Mp3 se rozezněl Perfect Day od Duran Duran. Jednou za tisíc let.