s dramatickým zájmem jsem si přečetl rozhovor s Markem Literkem a jeho asistentem Petrem Žvajglem. Ošíval jsem se tichou hrůzou nad pasážemi bez příkras a metafor exponujícími klíčovou, snad existenčně důležitou otázku po tom, kdo je „spisovatel“ a kdo „grafoman“. Uvádím obojí v uvozovkách i nadále, i když uvozovky používat nebudu, abych zůstal nestranným a nevstupoval do debaty, která není mou vlastní, aspoň ne v té jádrové podobě, která na mě ze slov pana Literka (který mi je ovšem velmi sympatický, ač jsem žádný jeho film neviděl ani scénář nečetl, a nevím tedy, zda je dobré si myslet, že je „besser“, a nebo si to raději nemyslet - také díky tomu, že význam citovaného slova byl nedávnou praxí uveden v pochybnost, v čemž se vůbec nevyznám, jenom sbírám útržky informací z médií a jimi krmím svůj rozpačitý intelekt.

Avšak abych neokecával a neodbíhal od tématu, protože Váš časopis není vzhledem k dotacím nafukovací, jak jsem pochopil nedávno – ačkoliv nafukovací slon nevyvolává špatné konotace, alespoň u mě ne, u mě je to dobrý - , a musí se dostat také na jiné přispěvatele, ať už „spisovatele“, nebo „grafomany“, to nesoudím. Pouze vím, že mám empateticky rád oba tábory a v obou si pro sebe najdu to své, a nechci, aby jeden zanikl, bez toho, aby zanikl druhý, či spíše, aby nezanikl žádný a co možná k nim přibyly další (nedej bože, aby nakonec rozhodoval los!). Proto ke mně rozhovor divoce promluvil a podnítil mě k reakci. Na prvním místě je smutné, že někdo musí být „spisovatel“, když chce být „grafoman“, a stejně tak, když druhý chce být prvním, a nikomu to nevychází a život takové instituce, jakou je Spolek spisovatelů, strádá, neboť rozmělňuje svůj potenciál v žabomyší válce a nemůže podat pomocnou, přátelskou, ba ani mateřskou („moje mateřská organizace“ - kdo by nechtěl občas pronášet sobě v těžkých chvílích na kulturní frontě, za mrazivé bezhvězdné noci, v zemi nikoho, pár kroků od démonického objetí, tato chlácholivá slova?) ruku oběma, když ji oba potřebují.